Prestižní Mezinárodní hudební festival Pražské jaro začíná již tradičně 12. května a pokaždé tak připomíná úmrtí skladatele Bedřicha Smetany. Zahajovací koncert má na programu cyklus symfonických básní Má vlast, jejichž autor je spjatý s tradicí národního obrození. I sám Smetana chtěl svou tvorbu „věnovat národu“. Vzhledem k období jeho života je to pochopitelné, má to ale i svá úskalí.
Těžko najít tuzemského posluchače, který by Smetanu znal jen jako „romantického“ skladatele a nikoliv jako skladatele „národního“. Hodiny dějepisu a hudební výchovy, rovněž tak programové brožury výchovných koncertů i vztyčené prsty pedagogů nenechají nic náhodě a ošetří recepci Smetanovy hudby příslušným směrem. Má vlast se navíc jmenuje „Má vlast“ a nikoliv v duchu původně snad opravdu revolučního a panevropského romantismu např. Bouře nebo Vzdor či Sny nebo Vášně. Čtvrtá symfonický báseň Z českých luhů a hájů má ve svém názvu také příslušné adjektivum. Její zahájení je monumentální, příkladně osudové, pohnuté a v tomto smyslu romantické. Necituje žádnou lidovou píseň, neodkazuje k žádné konkrétní melodii a nevyvolává jednoznačné asociace typu jasně identifikovatelné čtverylky a tance na vsi. Má svůj přesvědčivý výrazový typ a vyvolává efekt blízký možná uvedené bouři, možná vzdoru nebo mohutné vášni. A šlo by spekulovat, jestli je tou bouří bouře revoluční, bouře zhrzených citů nebo bouře úplně jiná. Výklad mimohudebního programu je zde ale již dávno jasný. Všichni ho známe ze školních lavic Je to bouře letní v českých lukách. Následující hudební vývoj v tom navíc posluchače bezpečně ujistí. Slibný, byť již stárnoucí skladatel dává i v tomto případě jasně najevo, že sice ovládá své řemeslo a vyrovná se svým světovým současníků, ale zároveň u toho tzv. nezapomíná, odkud je a kam patří. Nebude přece žádným „wagneriánem“. To by mu doma neodpustili, napsal si deníku v souvislosti se snahou vytvořit na místo moderní romantické opery „prostou lidovou zpěvohru“ Prodaná nevěsta. A stalo se, „má chalupu od táty“.Arne Novák kdesi pronesl rouhačskou větu o tom, že nacionální angažovanost zabránila obrozeneckému umění stát se uměním světovým. Tenkrát sice mluvil o literatuře, ovšem o hudbě to jistě platí zrovna tak.
