Petr Haas: Věc dohody

Hudba bývá označována jako totální abstrakce a obcování s ní pak jako pobyt v krajině tvořené výhradně subjektivními pocity a dojmy. Často se zmiňuje, že za to může zejména diskutovaná bezpojmoslovnost hudební komunikace. Ve srovnání například se světem literatury, kde jsou k  dispozici naopak zcela konkrétní a obecně většinou pochopitelné významy, slova a pojmy, může tedy zmíněná hudební krajina vypadat jako specifický druh izolace či vyhnanství.Může připomínat situaci, kdy je někomu vytržen jazyk a ten někdo je tím pádem odsouzen jen ke zpěvu, byť možná tzv. krásnému, ale rozhodně ke zpěvu beze slov. Vědci pak nezaujatě konstatují uvedenou bezpojmoslovnost a komunikační handicap takového orálního projevu, potažmo tedy hudby jako takové, zatímco například metafyzikou opojený iracionalismus hudbu ze stejného důvodu velebí jako analogii vysoké abstraktní „řeči čísel“, které, slovy klasika sice „svět neovládají, ale ukazují, jak je ovládán“. Surrealisté naopak hudbu považují za něco, co je neschopné „zprostředkovat vztah mezi pojmem a dojmem“, a co je tedy „konfuzní“, čili zmatené povahy (André Breton) a co je tím pádem na rozdíl od uvedené literatury, filmu či vybraných výtvarných disciplín zcela nevhodné pro surrealistickou tvorbu. Surrealistická hudba (alespoň podle Skupiny českých a  slovenských surrealistů) takzvaně neexistuje (tedy pokud se adjektivum „surrealistický“ nepoužívá pro označení jakési krajní meze zvláštnosti či bizardnosti).

Faktem zůstává, že hudbou, tedy tou instrumentální, není možné například v restauraci požádat o polední menu a objednat si vybrané jídlo. Jméno požadovaného pokrmu bude lépe jednoduše vyslovit a dát tak najevo své zcela „konkrétní“ přání. Teprve pak obsluhující personál pochopí svého hosta a přinese mu požadovaný pokrm. Stačilo by ale přisoudit vybraným hudebním parametrům, tedy například melodickým krokům nějaký obecně přijímaný význam tak, jako je tomu v případě jednotlivých gest a posunků znakové řeči, a v případě, že by stejným jazykem hovořil i číšník, by pak bylo možné objednávat další jídlo a pití například pomocí hry na příčnou flétnu. Na takové komunikaci je ale potřeba se předem a jasně dohodnout.

Podle lingvistů je však i jazyk, a potažmo řeč, věcí úzu a dohody. Jména ptáků, kteří se pohybují v povětří, mají sice v nejstarších jazycích velmi často stejný kořen, jako to slovo, jenž označuje „vzduch“, a pro badatele je to atraktivní zjištění, neboť se objevuje souvislost mezi ptákem jako tím, kdo léta a mezi prostředím, ve kterém se díky svým křídlům pohybuje. Nakonec se ale jazykovědci shodnou na tom, že i přesto žádná prokazatelná souvislost mezi slovem „vzduch“ a tím, co je jako „vzduch“ označováno, neexistuje. Skutečnost, že „vzduch“ je „vzduch“ je věcí dohody a řetěz etymologických kauzalit mezi ptáky a povětřím, ani výsadní právo jazyka označovat se za jednoho z nositelů „konkrétního“ sdělení, na tom pravděpodobně nic nezmění. Číšníkům je to ale většinou jedno a dál hovoří česky, německy, ale někdy i čínsky. A hudba zůstane tam, kde je. I to je věc dohody.