Philip Clemo: Mesmer

  

Philip Clemo: Mesmer

all colours arts (www.philipclemo.com)

 

Roku 2007 jsem ve druhém svazku Světa jiné hudby uvedl, že „až ohromující uhrančivost“ tvorby Philipa Clema (1964) „se jeví jako zcela spontánní. Jako by vyzýval: Inhalujte mou hudbu!“ Na tomto postřehu nic nemění ani nové album Mesmer, obsahující skládačku třinácti melancholických, až martyrních zastavení. Hladina celku je nořivě jednotná, byť rozčeřovaná pableskováním zadíravých podmílání, návaznost jednotlivých skladeb je průsaková, jako by se do těch dalších vetřely pasáže z předchozích, což zavdává důvod k ocejchování celku pojmem ambivalentně ambientní.

Jemná melodičnost s názvuky prostředí (location recordings) ukazuje, že Clemo je v centru dění nejen jako skladatel, ale i jako kytarista. Děje se tak však spíše nenápadně, nenásilně, avšak rozhodujícím způsobem i v tom, s jakou důtklivostí autor dosahuje tklivé nálady rozdělením úloh mezi třináct hudebníků, jak na podloží bicích (Martin Ditcham) a vtíravého probíjení kontrabasu (John Edwards) přesouvá váhu na jednotlivé nástroje, především na nerozvernou rozvornost klavíru (Kevin Pollard) nebo na vláčnou rozemnutost dvou violoncell (Emily Burridge a David Fitzgerald). Využívá však celou širokou paletu dalších nástrojů od marimbuly přes xaphoon po tubu; každý z hráčů totiž dostane svoji šanci pod nevyřčeným heslem „není malých rolí“ ani v hudbě.

Samovolné plynutí se místy rozvichřuje s vtýkáním klavíru, ovinovaného dalšími nástroji, takže nám připadá, že každý nový počin se vyklubává z kukly notového záznamu s vnitřním přetlakem, je to pomalé otevírání květů se zahalením motivického prodlužování, cizelérsky opracovávané v jednotlivých tónech i v reakcích na ně. Řečeno jinak: holátka skladeb se postupně opeřovávají, k čemuž přispívá jak klekánicové odklepávání, tak podestíraná tklivost nebo žalnost, odpoutávající se k důraznosti. Křehkost skladeb není filigránská, je rozemnutě protáhlá, učarujícně vláčná, prolaskávavě vyvěravá.

Celek mi připadá jako nadějnost beznadějí, žalnostní zahlubování či zavlnování, přičemž hudebníci nemíní překvapovat, nýbrž navazovat bezprostřední kontakt a nebylo zřejmě v intencích skladatele, aby posluchači usnadnil odpověď na otázku, zda výsledek poslechu má být deprimující nebo očišťující. V lineárnosti jednotlivých hudebních témat, označovaných příliš lapidárně na to, abychom mohli vycítit jejich důsažnost (Know/Unknow, Fragile, Flow, Curious…) se totiž vždycky najde zneklidňující moment a jejich nevelký rozsah (třináct skladeb proběhne v asi 55 minutách) nedovoluje doposlechnout jejich vnitřní přetlak. Snad k tomu napomůže závěrečný Return, který skutečně návratně a do odtracena rekapituluje dosavadní vymítání dotěrností našeho času a nabízí záblesk vlahé jarnosti.