- Inzerce -

Phill Niblock: Touch Five

Phill Niblock: Touch Five

Touch (www.touchmusic.org.uk)

 

Takzvaný minimalismus dlouhých tónů má dvě hlavní osobnosti, LaMonte Younga a Philla Niblocka. Podobně staří, podobně vousatí, podobně soustředění na zvuky rozvíjené ve velkých plochách s pomalými proměnami. Pokud chcete slyšet Youngovu hudbu, musíte si zajet do New Yorku a počkat si, až vám jeho asistent otevře a nechá vás posedět v magicky nasvícené místnosti. Dostupné nahrávky v podstatě neexistují, koncertní vystoupení jsou vzácností a Youngovu hudbu může hrát jen Young a jeho žáci. Naproti tomu Phill Niblock rozhazovačně tvoří skladby muzikantům na míru a přání, objíždí festivaly (včetně Ostravských dnů) a především vydává na značce Touch. Právě vydavatelství Jona Wozencrofta usnadňuje Niblockově hudbě cestu do světa a jak název napovídá, činí tak už popáté.

Niblockova pracovní metoda se příliš nemění: nahrát tóny jednoho nebo více nástrojů a poskládat je do vrstev, které se budou různě prolínat. Geniální je, jak různých výsledků s tímto přístupem dosahuje. Velkou roli samozřejmě hraje volba materiálu; Niblock už vytvářel plochy z nástrojů dechových i strunných, niněry, lidského hlasu nebo orchestru. První disk nového titulu otevírá FeedCorn Ear s violoncellistou Arnem Deforcem. Rezonance strun a dřevěného těla se skládají do uklidňujících, téměř pastorálních harmonií, tóny jsou pomalu nasazovány a zase odebírány, ale ucho po chvíli zapomene, že k nějaké změně došlo a má pocit, že zvuky se nemění. Témbrově jemnějším doplňkem je následující A Cage of Stars, v níž slyšíme navrstveného Rhodriho Daviese hrajícího smyčcem na harfu. Tady už se  ztrácí charakter konkrétního nástroje a nebýt informace o interpretovi, těžko by se zdroj identifikoval. Půvab zpomaleného přístupu k hudebnímu plynutí je v zaměření pozornosti na detaily. Po chvilce si všimneme, že zdánlivě neměnné dlouhé plochy v sobě skrývají nenápadné rytmické vzory dané tahy smyčce po strunách a interakcemi mezi tóny.

Zvuky na druhém disku ve srovnání s prvním působí chladným, temným a zneklidňujícím dojmem, a jejich spojení jsou disonantnější. Stojí tu vedle sebe tři provedení téže kompozice – Two Lips – pro kvarteto elektrických kytar hraných „elektronickými smyčci“ (e-bow). Kytarové ansámbly Zwerg, Dither a Coh Da hrají v tomto případě z partitur rozdělených do dvaceti partů, které si muzikanti rozdělí. Důležitou roli hraje barva zvuku, v tomto případě daná použitými zesilovači a efekty – Dither Guitar Quartet je výrazně zkreslenější, Coh Da zase s výraznějšími hlubokými frekvencemi.

Ať už uši hladí nebo do nich vrtá, má Niblockova hudba schopnost uvést posluchače do stavu podobného hypnóze. Zavržení rytmů a melodií, ustrnutí ve zdánlivě nehybném, přesto však proměňujícím se okamžiku. Zajímavým zážitkem je pustit si ji do sluchátek někde mezi lidmi, na rušném místě. Všechno to hemžení jako by se najednou odehrávalo zpomaleně – jako zalité medem.