Kimarimašita tak bylo rozhodnuto. Pro cizince přijíždějící do Japonska ze Západu se toto slovo může rychle stát jednou z nejvíce iritujících částí slovní zásoby. Je to pevně zakořeněná fráze, která osvobozuje mluvčího od povinnosti vysvětlit platnost bizarního zákona nebo veřejného nařízení a umožňuje mu pohodlně umlčet všechny otázky, které by mohly následovat. Je to taková trochu pokročilejší verze situace, kdy rodič dítěti na otázku proč nemůžu …? odpovídá protože jsem řekl. Tato deklarace zatvrzelosti a neflexibility, která v minulosti nejspíš dokonale fungovala ve prospěch Japonska, může obrovsky znesnadňovat život četným Evropanům a Severoameričanům, vychovávaným ke spontánnímu řešení problémových situací a vědoucím, že problémy se mohou den ode dne měnit a tudíž je nutné a účinnější řešit je s jistou dávkou improvizace spíš než s instruktážní příručkou. Když si na něj zvyknete, zdá se přístup kimarimašita být fungujícím způsobem komunikace při běžných obchodních transakcích, meziměstském cestování a směšně komplikované metodě, jak se zbavit nepotřebných recyklovatelných předmětů, má-li ale fungovat jako platforma pro jakoukoli skutečně kreativní činnost, je prostě nesnesitelný. Je přirozeně poněkud složité kritizovat kimarimašita, když si uvědomíme, že to obrovské množství přísných kulturních pravidel pomáhá redukovat míru každodenních zmatků, chaosu či kriminality. Japonská zločinnost, například, je tak dobře lokalizována, že si všechny kouban (policejní stanice) na tokijských předměstích mohou dovolit vyvěšovat u vchodů přehledy kriminality, cedule uvádějící, kolik nezákonných činů se odehrálo v té které oblasti v určitém časovém úseku (pokud vás to zajímá, nejčastější jsou krádeže bicyklů). Ale občas ta kultivovaná dokonalost, jakkoli jindy může být milá, dokáže pěkně lézt na nervy, nebo alespoň ponoukat kreativní mysl k občasným odvetným přestupkům. Autor tohoto článku jednou trochu pozměnil jeden přehled kriminality ke každému číselnému údaji přidal pět nul, čímž zvýšil míru zločinnosti za poslední týden do statisticky nemožných výšin. Cedule zůstala nedotčena několik dní. Zvukový experimentátor John Duncan mi svěřil svou historku o tom, jak si udělat hračku z japonských neflexibilních sociálních norem. Jednou večer, když viděl skupinu zaměstnanců kanceláře připravovat se na odchod z budovy, podržel jim dveře. Je místním zvykem, že po celou dobu, co jsou dveře otevřené, si musí odcházející říkat na shledanou a vzájemně se klanět. Až po několika minutách úžasně absurdních orgií klanění hraničícího s gymnastikou ho někdo konečně požádal, aby zavřel.
Během svého pobytu v Japonsku jsem se setkal se širokou škálou cizozemských muzikantů: s novozélandským sochařem spletitých dronů Eso Steelem, s Jetem Velem a jeho extatickým mezinárodním Empty Orchestra, plným jedinečných jazzových hráčů, a pochopitelně s nekonečným množstvím dychtivých DJů a rockerů. Každý z nich reagoval na konfrontaci s japonskou nepružností jinak někteří se vrátili domů, i když si od Japonska slibovali zviditelnění a alespoň malý úspěch. Ostatní prostě ignorovali iracionálnější aspekty svého prostředí a stáhli se do léčivého světa zvuků. I když jste součástí toho, čemu se říká underground nebo alternativní scéna, neznamená to nutně, že se rodilí Japonci rozhodnou ve prospěch cizince porušit časem posvěcené tradice. Některé z těchto tradic jsou ale docela milou změnou například skupiny, které z pódia oslovují publikum tou nejzdvořilejší formou místo té nejlidovější. Jiné, například téměř nábožné uctívání vizitek, patří spíš do nezměrné říše japonského byznysu.
Jakkoli ohromně srdeční jsou obyvatelé Japonska při jednání s cizinci, většina z nich je přesvědčena, že se cizinci nemají míchat do veřejných záležitostí a že většina západních cizinců opustí zemi po vykonání vojenské služby či vypršení roční učitelské smlouvy lektora angličtiny. Kontroverzní výtvarník Trevor Brown, hudební veřejnosti asi nejvíce známý jako autor obalů alb Whitehouse a Venetian Snares, potvrzuje obtížnost stát se akceptovaným členem japonské společnosti v rozhovoru pro časopis Pixelsurgeon: I když jsem tu už skoro deset let, jsem pravděpodobně stále oficiálně veden jako turista a navždy označkován coby gaijin (fašizující japonský výraz pro kohokoli, kdo není Japonec). Brown ovšem nad označením gaijin mává rukou snadněji než mnozí jiní a dodává: Vyhovuje mi to. Rád jsem mimo proud. Dezorientace a nenávaznost mi jdou k duhu. Tahle izolace a nestrannost uprostřed chaosu pomáhá umělecké kreativitě. Tuhle představu ideálního života patrně sdílí i John Duncan, který přijel do Tokia začátkem osmdesátých let a okamžitě se stal multižánrovou továrnou na umění: režíroval erotické filmy, podnikal rádiová i televizní pirátská vysílání a last but not least představil japonskému publiku zcela nový katalog zvuků. John Duncan prohlašuje, že v Tokiu často zůstával vzhůru až do čtyř hodin ráno, popíjel kávu a komponoval hudbu pro nástroj svého srdce krátkovlnné rádio. Nejen že je průkopníkem používání rádia jako hudebního nástroje, některé z dráždivějších kusů, které na něm zkomponoval, přispěly k formování moderního japonského hudebního undergroundu stejně, jako tvorba japonských hudebníků samotných. Album Riot, založené na zvuku krátkých vln, svou explozivní intenzitou ovlivnilo mnohem více hudebníků než jen ty, kteří byli později (neprávem) nacpáni do kategorie noise music.
Nespokojený s rolí osamělého pionýra, trvá Duncan na tom, aby i ti, s nimiž sdílel estetickou senzibilitu, dostali šanci být viděni a slyšeni. Ve sleeve-note společného CD s Carlem Michaelem von Hausswolffem Our Telluric Conversation (23five 008) zmiňuje začátky své pirátské televizní stanice TVC 1:
Duncan je stále jedním z mála cizinců, kteří se v Japonsku pokoušejí o experimentální či pirátskou televizi. S vědomím, že oficiální televize je stejně naočkovaná kimarimašitou jako všechno ostatní v Japonsku, rozhodl se používat svůj univerzální smysl pro neposlušnost jako ideální formu reakce na místní politiku. Jeho FM vysílání pod značkou Radio Code nabídlo dosažitelným posluchačům šanci narazit na psychedelický nářez skupiny Fushitsusha i na improvizované konverzace středoškolských studentů.
Pokud srovnáme Duncanovy japonské vědomě ilegální akce s renomé, které má ve Spojených státech, nejsou vlastně ničím mimořádným. Neblaze proslulá akce Schůzka naslepo, v níž Duncan nejprve před kamerou souloží s ženskou mrtvolou a pak prodělá vasektomii, vyvolala takové reakce, že musel opustit Spojené státy a prchnout do Japonska. Při další performanci nazvané Děs a popsané jako odpověď na bezdůvodný útok ze strany neznámých lidí držel Duncan své přátele v šachu pistolí a střílel po nich slepé náboje, když prchali. Von Hausswolff (rovněž ve sleeve-note k Our Telluric Conversation) říká, že přesně tohle je ideální sound-artový kus. Tradiční instalace v galerii by nikdy nemohla být více, řekněme, přímá.
Jim ORourke, který svou patrně neomezenou a nekonečnou produkční prací a rolí najatého zabijáka spoluurčoval parametry chicagské experimentálně-rockové scény, nedávno také prchnul z New Yorku do Tokia, kde soustředí svůj tvůrčí potenciál na herectví (nikdo z mých přátel v této oblasti ovšem dosud nehlásil, že by ho kde viděl hrát). ORourkův jednorázový partner v Hafler Triu, Zbigniew Karkowski (také spolupracovník Johna Duncana) si také našel domov na pulsujícím okraji tokijské čtvrti Shinjuku. Neustálá turné po Číně, Jižní Americe a Evropě ho sice dlouhodobě drží daleko od domova, o Japonsku však mluví jako o ideálním kotvišti pro toulavé umělce (a líbí se mu zejména neomezená nabídka dostupného jídla, piva a cigaret). Karkowski se v Japonsku poprvé usadil v roce 1992, poté, co se na berlínském festivalu Urban Aborigines seznámil s mnoha klíčovými postavami japonského undergroundu. Jeho společná CD s Tetsuem Furutadem The World As Will jsou zničujícím náporem symfonické majestátnosti a teatrálních katastrof pěkný příklad toho, jak se Karkowski přizpůsobuje novému prostředí, aniž by omezoval jakýkoli ze svých základních tvůrčích principů. A právě tohle je pro velkého přistěhovaleckého umělce podstatné: odlišovat sféry každodenního a kreativního života; nechat svůj denní život ovlivňovat prostředím, ale nepřipustit žádnou vnější cenzuru nad tvůrčím vyjádřením.
Karkowského nekompromisní přístup mu ovšem zamezuje odehrát v Japonsku víc koncertů. V interview s Koji Tanem (viz HV 4/06) Karkowski říká, že japonské kluby jsou tím nejhorším prostředím pro prezentaci živé hudby. Jeho zvuk vyžaduje robustní PA systém (několik již odrovnal) a dostatek prostoru, který by pojal vskutku fyzickou zvukovou zteč. Nemnoho japonských klubů může posloužit oběma požadavkům. Karkowského konstantní návštěvy cizích zemí z něj v očích celních úředníků udělaly podezřelého, alespoň v jednom případě. Když se ho celník zeptal, kde pracuje, ukázal Karkowski na jeho hlavu a řekl: Tady!, což problém pochopitelně nevyřešilo.
Synestézie neboli prolínání smyslů je, jak se zdá, společným prvkem v díle Karkowského, Duncana a dalších vyslanců soundartu v Japonsku, jako například Carstena Nicolaie (pracujícího na poli vizualizace zvuku, tj. korelace mezi slyšitelnými a viditelnými vlnami). Jejich hudba chce být vnímána tělem a všemi jeho smysly. Karkowského impozatní hlukové konstrukce, Duncanovy důvěrně i strašidelně znějící krátkovlnné skladby i Nicolaiovy řízné a stimulující koláže elektřiny perfektně fungují mimo jakékoli odkazy na specifickou kulturu či konkrétní bod v časoprostoru. Tuto hudbu formuje osobní kontakt autorů s okolním světem více než kolektivní zkušenost kmene, národa či státu. Nezdůrazňování kolektivního názoru tyto tvůrce sice nepřiblížilo masám, získalo jim však respekt japonské umělecké elity. Například Nicolai se nedávno podílel na sérii oceňovaných projektů s Ryuichim Sakamotem.
K dosažení tak vznešeného cíle, jakým je rozostření hranic smyslů, je, pokud má být dílo prezentováno na prvním místě, nutno poznat a zrušit ještě další hranice. Hranice mezi japonským tradicionalismem a novým západním náboženstvím neustálého pokroku není tou nejmenší. Zvukové médium, když už nic jiného, poskytlo čisté plátno, na nějž obě kultury často malují pozoruhodně podobný obraz: obecná témata intelektuální izolace, neschopnosti člověka odpoutat se od přírody a touhu zanechat před smrtí trvalé dědictví a dokázat si, že jsou důležitější věci, než jak a kdy se správně klanět. John Duncan se zdá, navzdory svému neklidnému životu, být optimistou: Pevné hranice mezi různými formami tvůrčího vyjádření, jak jsem se o nich učil jako dítě, se hroutí opravdu rychle. A tak to má být