Cikánek management s.r.o. (www.poetic.cx)
Příchod klávesisty Martina Cikánka v roce 2009, znamenal pro tehdy již šest let fungující trio Poetic Filharmony nové osvěžení a také impulz k vytvoření nového repertoáru, nyní shrnutém na novém CD. Trojice Roman Hampacher (el. kytara), Roman Džačár (baskytara) a Jan Červenka (bicí) pojala od začátku spolupráce jako základní inspiraci razantnější pojetí jazzrockové fúze, jak ji z dřívějších dekád známe třeba od Jeffa Becka či Scotta Hendersona, konfrontovala ji však s různými novějšími vlivy, někdy s rytmy vycházejícími z taneční elektroniky jindy třeba s indierockovým soundem, vždy ale s vlastními skladatelskými a aranžérskými nápady. Cikánkovo rozhodnutí hrát především na klasický syntezátor značky Moog na jednu stranu prohlubuje vztah kapely k onomu někdy adorovanému a jindy zatracovanému fusion sedmdesátých let, zároveň však koresponduje i s nyní opět aktuálním všeobecným zájmem o analogové barvy.
Nemohu se zbavit dojmu, že skladby na albu byly řazeny i se záměrem pedagogicky působit na často poněkud konzervativní domácí jazzové a rockové fanoušky. Úvodní skladba Kachnička vychází z energického groovu a má v rámci žánru poměrně tradičně vystavěnou strukturu. Přestože zde všichni hráči projevují svůj osobitý přístup ke hře i ke zvuku, nelze si v mnoha momentech nepřipomenout tvorbu například již zmiňovaného kytaristy Scotta Hendersona či jednoho z tvůrců stylistiky hry na Moog, Jana Hammera (zvláště z období po jeho odchodu z Mahavishnu Orchestra). Balancování na tenké hranici mezi historickými reminiscencemi a soudobým projevem kapelu zřejmě zkrátka baví.
Další kompozice v souladu se svým názvem Poetic Jungle nabírá při obdobném soundu na tanečnosti, a následující Cuckoo k tomuto mixu přidává správnou dávku psychedelie. Pak už je i jakkoliv staromilský posluchač připraven na akustické miniaturky i na rozsáhlé kusy Výtah a Mumoo. V nich se pravděpodobně Poetic Filharmony cítili nejvíce uvolněně. Spontaneita zde čiší jak ze samotné hry, tak i z pojetí hudební formy. K minimalistickým tématům a k již ne tak okázalým sólovým vstupům se zde kapela dopracovává společným budováním proměnlivých ploch a výraznějšími zvukovými experimenty opět především ze strany kytary a syntezátoru. Sledování celkového vývoje skladby je tak mnohem dobrodružnější, než jak tomu bylo v úvodu alba. Náš hypotetický jazzrockový staromilec je však v závěrečné Mumoo dostatečně upokojen, že rozhodně neposlouchá nějakou “neseriózní avantgardu”. Konec stylového a výrazového vývoje alba totiž posvětila i přímá účastnice jazzrockových počátků v Československu, zpěvačka Jana Koubková (v její aktuální kapele působí též Jan Červenka) svým energickým scatem, jenž se nejen spojením s elektronickými efekty ale hlavně invencí blíží třeba ikoně jazzrockového vokálu, Urszule Dudziak. Přechýlený název alba je pro mne nezapamatovatelný, ale nad pohnutkami pro výkřiky Koubkové “fak, fak, fak” si určitě ještě mnohokrát zapřemýšlím.
