Potage du jour: Go South!
Leo Records (www.leorecords.com)
Existuje jiná hudba. A její nekompromisnější variantou je jinější hudba (nikoli jinačejší – jistě chápete ten rozdíl). K té nejjinější hudební sféře (která má samozřejmě spoustu nejroztodivnějších odnoží) náleží i švýcarské trio Potage du jour: vokalistka Franciska Baumann – soprán, altsaxofonista Jürg Solothurnmann a pianista Christoph Baumann. Franciska Baumann (1965) osvědčila už od první sólové desky Vocal Suite (na Unitu 1997) smysl pro zcela osobitou hlasovou proartikulovanost, což osvědčila i ve spojenectvích s Michelem Wintschem a dalšími na albech Road Movie (1998) a Whisperings (2002, kde najdeme i Freda Frithe), s Matthiasem Zieglerem na Voices & Tides (2007) či Tidal Affairs (2010, obě na Leu), na vlastní Voice Sphere (Remixes) s označením FB Eternal Ice Melts (2005), ve spolupráci s Pierrem Favrem, Joëlle Léandre, Jacquesem Demierrem a dalšími. Christoph Baumann (1954) byl členem nejrůznějších formací od Omnibusu po Swiss Improvisers Orchestra, hrál po boku Freda Frithe, Christyho Dorana, Martina Schlumpfa a řady dalších, z dlouhé řady kompaktů, na kterých můžeme slyšet jeho klavír, si uveďme Les Reveries du Baladeur Solitaire Jacquese Sirona nebo Kein schöner Land, pod kterým je podepsaný Baumann Large Ensemble (2008), v současné době figuruje v Haus Quartettu, Triu Afrogarage nebo Baumann-Haemerli Sextettu New Edition. Jürg Solothurnmann (1943) se nevyhýbá projektům s malíři, herci nebo performátory, škála hudebníků, s nimiž se blíže potkal, sahá od Alexe von Schlippenbacha přes Vinka Globokara po Pauline Oliveros, ale sem můžeme přiřadit i muzikanty turecké (viz Re.konstruKt in Concert nebo Home Cookin´ z roku 2010), známe jeho spolupráci s Evanem Parkerem (viz Alder Brook nebo September Winds), s Hansem Anlikerem, jeho formace In Transit s Michaelem Jefrym Stevensem, Danielem Studerem a Dietrichem Ulrichem vydala na Konnexu pozoruhodné album Shifting Moods (2011) atd.
V Potage du jour se tato trojice sešla koncem roku 1999, své první společné album Potage du jour na Leo Records vydala v roce 2005, na Alternativě Praha vystoupila roku 2007 a nyní tedy máme konečně v rukou její druhé neortodoxní album Go South! A pokud by někoho zajímalo, jak vzniklo pojmenování Polévka dne, může se to dozvědět z rumunského pořekadla: Dobrý kuchař zná tolik receptů na polévku, kolik dní má rok. Na současném albu je těch hudebních „polévek“ pouze dvanáct, ale každá má značně odlišnou recepturu, ať jde o improvizace či takzvané instantní kompozice tria nebo o dvě předlohy Pierra-Henriho Wicomba.
Co je nejpodstatnější na celkovém přístupu, to jsou neustálé vzájemné reakce, probíhající ráz naráz, bez varování, bez oslích můstků, bez nejmenší prodlevy. Vokál a nástroje se nejenom neustále vměšují jeden do druhého, ale i synchronizují, doplňují, dialogizují a trialogizují, podpůrničí, smečují a na smeče bleskurychle reagují, odpalestrovávají se, překračují veškeré ustálené limity. Jestliže hned v úvodním Calling the Spirits se všichni vtíravě vemlouvají s určitou strojkovostí, hromopádné piano, jehož nitro je spoluodhalováno s klávesnicí, a uštěpačně rozbujelý sax jsou podeznívány vchrčením hlasu, vyvolávajícího duchy od vystrašena do výhrůžna, v dalších pasážích (protože není možné rozebírat komprovizace jednu po druhé vzhledem k rozsahu recenze) je tomu pokaždé jinak. Hlas tedy postupně poloscatuje, výživně a setrvale běsní, vokalistka kouzlí, střečkuje, prokoktává se, repetí, blekotá, žalostní, vykviluje, rozkřídlovává se, ale také si zavýstřelničí, zaškrcuje se, tetelí, výbušní, vmeditovává se líčivě a překotničí, štipcuje, brebentí, výzpěvně mátoří, až modloslužebníčkuje, jazykolamně vykřikuje, utrhačně licituje, uraženě i urážlivě rychlomluvní, drmolí, přitakává i odmítá v jednom tyglíku, prohrčuje, hiphipuje, prožalmovává horlivě i rozhorleně, pozdvihuje (se), nevěřícně opakuje, oponuje si i sama se sebou souzní, vyhledavačsky inhaluje a od nápovědi se vkodrcá až do operně operující výpovědi. Ale také promění táborovou řečnivost v hebkující chláchol, roztodivnění do pazvučnosti, humpoláčtění v projódlování, kloktání v povykování. Jde prostě o apríl hlasového přemetování bez jakékoli zřetelné předpovědi. Klavír do toho veplouvá, pokrývá vokál, přistupuje k němu, odstupuje, pronervózňuje ho, vnitřní klavírní strunování promísí údery či odklepávání, s občasnou dominancí souvisí jeho horempádování, mělnivé dopování, hmoždivá urgentnost a překonávání nových a nových výmolů souhry. Sax je vrtošivý nebo sirénuje, pochvalně kvituje dění, ale pak si svůj vklad dozuřuje, jindy vokalistku zarazí, vypiskuje, poodhaluje pokračování, podtrhuje svými vpichy celkovou překotnost, posléze však vývzdechuje a podrží antimelodičnost, dokejhá nebo doječí vzrušivost okamžiku, obtáčí hlasové vrtošení nebo je s ním soustyčný, zamlživý, houpačkový, varovný. Jde prostě o trojjedinost vytržení, při které nástroje dodramatizovávají hlasové debužírování, nejde o pouhopouhý trialog, ale o galimytáš vzájemného vměšování, o trojhránky souhernosti, kdy pádnost si nezadá s pádivostí, kde existuje enormní protiklad mezi vřavností a zákrytností. Je to hra s výblesky do ztracenkova, při níž přibývají nové a nové přísady do hudební polévky, kdy se vše mění na obrtlíku, strašidlování versus něhování, harašivost se zvukovou rozbitností, divost s bloudivostí, mikrotonálnost s hmoždivostí. A to vše až do závěrového (z)mizení. Je třeba ještě něco dodávat? Snad to, co v doprovodném textu bookletu dořekl Pierre-Henri Wicomb: Potage du jour je nepřetržitý projekt workshopového ražení, tedy dílnování. Právě proto možná nemá nic predestinováno, proto se mezi jeho členy neustále něco vyvíjí. Go South! zaznamenává fázi, která byla nahrána v College of Music v Cape Town v říjnu 2013 (proto ono míření na jih v názvu). Co přijde příště?
