Metro je systém lineárních prostor, jímž procházejí masy lidí, setkávají se v něm a rozcházejí jsouce v pohybu díky podzemnímu systému eskalátorů, tunelů, nástupišť a chodeb. Každá osoba má cíl dorazit z bodu A do bodu B.
Coby podzemní systém je prostor metra samozřejmě úplně jiný než sluncem zalitý povrch města. Je uzavřen v temné hloubce kroutících se průchodů v podsvětí plném krys, špíny a usazeného tuku. Ve vzduchu visí pach, který je směsí elektřiny, potu, uzenin a strojního oleje. Taková červí díra, která na povrchu vcucává lidi a vyplivuje je na jiném místě. Cestující sestoupí do hlubin jako v ponorce a každá zastávka, každá cesta na povrch je malým novým světem, svébytnou planetou, jedinečným urbánním kontextem. Metro je všechny spojuje jako černá nit spojuje náhrdelník z perel.
Subjektivně je metro zvláštní sérií vjemů, mezi něž patří rytmus a pohyb, svalová aktivita ovládaná vizuálními a sluchovými podněty. Jednotlivci, kteří se zde pohybují, se chovají jako proud částic. Člověk se pohybuje buď s nebo proti proudu, neviditelné, avšak obzvlášť významné síle. Cítíme ji poměrně silně v nohou a trupu, tu hybnost fyzické váhy těla, a cítíme i její směřování, dynamicky proměnlivé díky koordinaci s ostatními pohybujícími se lidskými částicemi, z nichž každá má vlastní energii a záměr. Celý systém se organizuje sám, takže je poněkud chaotický a tudíž nepředvidatelný. Lidé spěchají, obyčejně se cpou dopředu a sledují znamení, která je dostanou na správné místo. Někdo se nakrátko zastaví, což je vysloveně neobvyklá událost, a ostatní částice si jej, pokud dávají pozor, hned všimnou a přizpůsobí se. Proud ale dominuje a vyhlazuje ostré hrany všech ostatních sil.
Neúprosnosti takového proudu jsem byl vystaven v Saigonu, kde jsem se potýkal s obvykle nikterak složitým problémem přejít ulici. Nepřetržitý, nezastavující se proud dopravy připomínal vodu v divoké řece, krvinky v proudu krve. Křížící se proudy vozidel se delikátně proplétaly, ani jeden nezastavil, aby mohl projet ten druhý. Jak přejít? Každý, kdo by byl natolik lehkomyslný na to, aby se vydal vstříc této nevyhnutelnosti kosmických rozměrů, by nepochybně skončil pod koly stovek bickylů, desítek motorek, pod autem nebo pod autobusem. Starý muž, který si všiml mých rozpaků, přistoupil a stoupl si na kraj ulice vedle mě. S pohledem, který říkal: „Podívej, jak se to dělá!“, začal přecházet. Vydal jsem se za ním, povzbuzen jeho neohroženým příkladem. Dostavilo se prozření. Okamžitě jsem pochopil, že neustálý pohyb neměnnou rychlostí je bezpečný, ale nesmíte nikdy, opravu nikdy zastavit. Zastavit se v proudu je totiž neobvyklá událost; vytváří nepředvidatelnost a chaos. Prostě pořád jít. Proud je vše.
V Kyjevě se mi jednou stal pravý opak. Když jsem se na nádraží snažil vlézt do metra, viděl jsem zástup stovek lidí cpoucích se jediným vchodem na zastávku. Přestože byla k dispozici celá stěna snad desti vchodů, devět bylo zamknutých. Z hovoru ostatních mi začínalo docházet řešení celé záhady. V kyjevském metru byla běžným jevem přeplněná nástupiště a bylo tedy nebezpečné pouštět na perón příliš mnoho lidí najednou, aby náhodou někdo nebyl vytlačen do kolejí. Řešení, které jsem viděl, bylo prosté – zamezit proudu brutální silou, aby vlaky mohly odvážet cestující v náležitém počtu zajišťujícím bezpečnost na perónech.
Když jsme v proudu, kráčíme s ním téměř bezmyšlenkovitě. Instinktivně se snažíme udržet tempo a osobní prostor, sledujeme cedule a zastavujeme se pouze v okamžicích, kdy potřebujeme najít správný azimut. Jako fantomové procházíme pod rtuťovými výpary ostrých světel a naše bezbarvé tváře jen stěží poznávají v ostatních částicích lidské bytosti. Uzavřeni ve svých imaginárních kuklách, psychických schránkách, které plují prostorem společně s námi, jsme na tomto místě někdy tak osamělí, že už to víc ani nejde. Z našich soukmenovců není nic než chladný proud tělesných schránek, nabité plazma, kolem nějž proklouzneme a které obvykle ignorujeme. Možná až příliš snadno.
Režisér Ivan Balaďa natočil v roce 1967 v produkci studia Československého armádního filmu krátký film Metrum. Kamera v něm putuje sítí moskevského metra, záměrně proti proudu davu, takže můžeme studovat tváře a držení těla tisíců procházejících, nacházet v nich tisíce starostí, všedních i existenciálních. V kontrapunktu k ruchům metra a kroků na kamenné dlažbě slyšíme sbor z pravoslavné mše. Zadání producentů znělo vytvořit propagační film velebící pozemní dráhu, a tak bylo Balaďovo dílo po promítnutí zavřeno do trezoru.
Nekonečný zástup cestujících vyjíždí a sjíždí po pohyblivých schodech jako po Jákobově žebříku. Co to je? Groteskní parodie přírodních cyklů? Kamera je neustále v pohybu a z moře hlav se stává moře duší, toužících, usilujích, bojujících duší; tohle je parodie na nás, metro je poutí duše životem. Některé postavy jsou jen siluety, temné, tajemné; jiné tváře nalezly světlo a my můžeme vyčíst něco z jejich charakteru. Ve svém počtu jsou anonymní, každá je zároveň všemi ostatními, symbolickou bytostí. Na začátku kamera objeví a krátce sleduje těhotnou ženu, později jiná žena, čekajíc na metro, kolébá spící dítě. Osamělý cestující studuje plánek a snaží se nalézt odpověď. Náhlý střih a do stanice vjíždí vlak, stejný druh, jaký ještě donedávna jezdíval i v Praze. Lidé vystupují a nastupují, proud se žene dál.
Poslední záběr nás nenechává na pochybách. Vyjíždíme z tunelu a přeexponovaný film nás oslní bílým světlem odkazujícím k tomu, co navrátivší se vyprávějí o zážitcích na hranici smrti.
Na začátku šedesátých let napsal písničkář Bulat Okudžava (Булат Окуджава) Píseň o moskevském metru (Песенка О Московском Метро). Její téma, ať už záměrně nebo bezděčně, silně souzní s Balaďovým filemem.
Мне в моем метро никогда не тесно,
потому что с детства оно, как песня,
где вместо припева, вместо припева:
– Стойте справа! Проходите слева!
Порядок вечен, порядок свят.
Те, что справа, стоят, стоят.
Но те, что идут, всегда должны
держаться левой стороны.
V ruském originále i ve svém českém překladu ji zpíval Jaromír Nohavica:
Metro já mám rád, v něm nikdo netísní se
po chodbách tam zní ta dávná píseň
ve veliký sbor se její refrén slévá:
stůjte zprava procházejte zleva
Ach disciplíno, jak mám tě rád
vpravo stojí ti, kdož chtějí stát
a ten, kdo chce jít, ten kdo chce jít,
musí na levé straně být
Překlad: Petr Ferenc
