Další z řady pražských průvodců nakladatelství Academia je věnován historii bigbítu.
Novinka Praha beatová z pera hudebního publicisty, jednoho z páteřních badatelů PopMusea a vystudovaného historika Radka Diestlera je průvodcem po sálech, v nichž se odehrály dějiny pražského rocku a rokenrolu. Je to dílo objemné (707 stran), fundované (završuje tři desítky let bádání), a také atypické. Je totiž průvodcem, který mezi památná místa nasál nejen kluby, tančírny, kulturní domy a další zařízení s hudebním programem, ale i nahrávací studia, redakce hudebních časopisů a rádií, kancelářské zázemí vydavatelů a koncertních pořadatelů, erbovní hospody a vinárny, a někdy prostě jen adresy důležitých protagonistů příběhu. S přibývajícími kapitolami čtenář sezná, že i zdánlivé odbočky mají v knize pevné místo.
Radek Diestler (*1972) je z dvorních historiků domácí rockové hudby. Podílel se, byť vlastními slovy pouze v okrajové roli, na seriálu/projektu Bigbít, dodnes nejkomplexnějším pokusu o zpracování tuzemské „bigbítové“ scény v dobách temna. Je kurátorem řady výstav, které se tématu věnují, a především autorem několika publikacích, z nichž přinejmenším Marshally nadoraz, ucelená zpráva o bigbítu v západních Čechách, patří v oboru k zásadním.
Praha beatová je průvodcem, jehož pojítkem jsou místa rockové hudby v Praze. Časově je vymezený počátkem hnutí, respektive jeho předskokany v padesátých letech, a koncem milénia. U výjimečných adres nechybí hlubší výlety do minulosti, protože zde kultura navazovala na předchozí tradici, anebo naopak do současnosti. Podobně tekuté je i ohraničení tématu: není to striktně jen rokenrol, mezi podstatné okamžiky textu patří například strategie, jejichž pomocí se pořadatelé snažili přežít roky přímých zákazů, což často znamenalo přechod klubů na country nebo folk, respektive pro interprety na jazz-rockovou fúzi. A stejně neodvratně čtenář mezi řádky narazí na symbolickou tečku za zkoumanou epochou v podobě zrodu elektronické taneční scény.
Formát si Diestler nevybral, dílo vznikalo na zakázku. „Nerozhodl jsem se pro něj. Jak zpívala jedna osmdesátková metalová kapela u nás v Plzni: ‚rozhodl jeden za nás‘. Nebyl to ale ‚satan – totální apokalypsa‘, jak ti hoši pěli, nýbrž ředitel nakladatelství. Dal mi nabídku, abych napsal pro jejich průvodcovskou edici průvodce po pražských rockových klubech a dalších význačných místech s rockovou hudbou spojených. A mne to lákalo. Akorát se celá věc z důvodů popisovaných v předmluvě odložila. Mezitím jsem dělal průvodcovskou trasu po hokejové a fotbalové Plzni pro tamní projekt Skryté město, a začalo mne to bavit ještě víc. Takže když nazrál čas, rád jsem se k té nabídce vrátil,“ vysvětluje autor okolnosti vzniku obsáhlého svazku.
Od klubu ke klubu, okolo čtyřky k jiné
Čtenáři odchovaní řadou průvodců Academie a dalšími bedekry po zaniklých místech budou knihou nadšení od prvních stran. Pro fanouška rockové hudby však paradoxně formát průvodce může působit rušivě. A to kvůli místům, jejichž zařazení působí zpočátku samoúčelně. Tuto roli plní především zastavení na adresách, kde pobývaly, anebo působily některé z hlavních postav hnutí.
Dvacítka okruhů je rozvržena především geograficky, u některých se vynoří spojující nitky v podobě dobového fenoménu (například emigrace nezávislé kultury na sídliště) anebo žánru (metal v případě itineráře Z Vršovic do Strašnic). Jednotlivé trasy na sebe však volně navazují a utvářejí celistvější obraz, nebo chcete-li příběh. A do něj již odbočky a odlehčení patří. I průvodce „skutečný“, fyzicky existující bojuje v terénu o udržení pozornosti a nemůže být po celou dobu exkurze odkázán jen na ostřelování posluchače fakty. Nepatrné zlomky zdánlivě nesouvisejících událostí, snaha odvyprávět historii klubů pokaždé jinak (ano, šlo zde nabídnout sto takřka stejných příběhů) i jinak postradatelné historky s odérem piva a zelené zde proto mají místo.
Z tohoto bohatého podhoubí zdánlivě odvislých a přitom vyčerpávajících informací se vynořuje zcela odlišná rovina knihy, nabízející jasný obraz o době a jejích místech. I příjemce tématem dosud nepolíbený je s to zrekonstruovat napříč okruhy, stránkami a dekádami explozi bigbítu v šedesátých letech, pokusy o jeho profesionalizaci i export, a to včetně okrajových fenoménů jako byly slepé skvrny tvůrců (již v Marshallech nadoraz Diestler upozorňuje na dobové přesvědčení hudebníků o Československu jako velmoci rokenrolu číslo dvě, hned po Velké Británii), anebo rivalita mezi interprety.
Stejně tak identifikuje různé strategie přežití v období zákazů a omezení (exil na sídlišti, útěk pořadatelů k folku a country, o položce „a hosté“ ještě bude řeč v souvislosti s prameny). Postupně izoluje doby ledové i ustupování ledovců v epoše normalizace, zakončené perestrojkou. Na zčásti oprávněnou námitku, že průvodce recykluje již existující publikace, včetně autorových, lze reagovat tím, že časově rozpětí novinky přináší i hlubší reflexi divokých devadesátých let a jejich vyrovnávání se s novou ekonomickou realitou, v níž tlak strany a úřadů vystřídal tlak složenek a sousedských sdružení.
Zmizet tak dokonale, že by se radoval i Baudrillard
Mnoho rovin, často navzájem propletených, má v knize nejen příběh, ale i všudypřítomné téma zapomínání, mizení a mizení (z) paměti. Neúprosnému odpočítávání vyměřeného času jsou vystaveny jak kluby ve smyslu prostor, tak dramaturgických konceptů, kolektivů, osobností a strategií. Pryč je nehostinné prostředí komunistického režimu,i doby, kdy rocková hudba byla hybatelem dění. V její návrat v plné síle ze sedmdesátých let zřejmě nevěří už ani její nejzarytější fanoušci. Za své vzaly nejen obchodní modely, které držely kluby naživu, dlouhodobě na ústupu je i chození do klubů jako druh zábavy. (To lze, bez hlubší spojitostí s recenzovaným titulem pozorovat na současných diskuzích o finanční únosnosti turné „středně velkých“ kapel, legitimnosti provizí klubů z prodeje merchandise, anebo až panické chrlení nových ekonomických modelů promotéry.)
Jakkoli výmluvné jsou fotografie někdejších svatostánků v dnešních degradujících rolích večerek a restaurací, neztrácejí se jen místa, ale především jejich stopy a vzpomínky na ně. Rekonstrukce dílčích příběhů proto často připomínala detektivní práci. Například archivy městských kulturních středisek se „často nedochovaly, a pokud ano, jsou zhusta nezpracované a nepřístupné. Ke kulturním střediskům posílám pro ilustraci svůj výpis z Archivních fondů a sbírek v České republice někdy ze začátku prací na knize: 6bm nezpracovaných, asi hlavně fungování instituce / mimo období / dokumentace ke kulturním akcím 1984–1992 – jedna krabice nezpracovaná / nezpracovaných cca deset krabic / bohužel nezpracované a nepřístupné, ale velké / bohužel nezpracované a nepřístupné, ale velké: je tam Rokoska, Ládví, Krakov,“ osvětluje Diestler nástrahy, jimž musel jako autor při bádání čelit. „Překvapení ale nejsou vyloučena. Například vloni na podzim jsem v Archivu hlavního města Prahy projížděl fond Divadla Rokoko kvůli naší muzejní výstavě o Martě Kubišové, a jeden z archivářů, můj starý známý ještě ze školy, mi říkal, že dostali z Muzea hl. m. Prahy kroniky a plakáty z OKD Praha 10. Mj. z Barikádovny, Cíle a starého Edenu. To jsem jen zakvílel, proč tak pozdě,“ dodává.
Pomyslnou poslední rovinou zapomínání a mizení, která se knihou vine jako červená nit, je samotné téma. I historie klubů a rockové hudby se brzy nevyhnutelně stane příliš okrajovou pro další systematický výzkum a bez opory v podobě vyprávění pamětníků již na mnoha místech nebude možné sestavit ucelený obraz. A není proto vyloučeno, že s badateli a jejich aktivitami jednou provždy zmizí i téma.
Vzpoura proti umírající paměti
Bylo by snadné knihu zasadit do kontextu současných sporů o interpretaci novodobé české, respektive československé historie. Poctivá badatelská práce, která je jejím základem, skutečně může působit jako políček současnému trendu zjednodušování, kdy se autoři studií snaží celé epochy vystihnout reduktivními zkratkami (již legendární uklízečce ze Žďáru zdatně konkuruje výkřik „devadesátky byly etalonem bezohlednosti“). Praha beatová naopak nabízí možnost dobové dění věrně znovu rekonstruovat.
Bylo by ale stejně nespravedlivé vyzdvihovat mezi přednostmi jen tuto poctivou badatelskou práci nebo vypravěčský talent (více mnohobarevných nitek pospolu vytvoří ucelený příběh, v němž se neztrácí důležité detaily a neztratí se v něm v něm přes řadu odboček i postranních linek ani čtenář). Diestler již má svůj ustálený rukopis, k němuž samozřejmě patří i vlastnosti sporné – ne každému musí sedět styl humoru, mladší generaci bude obsah některých narážek již unikat, a i určitá míra sebe-kontaminace, je ale těžké nezmínit vlastní počínání, byl-li vypravěč důležitou osobností na více adresách.
To jsou okrajové šrámy. Důvodem, proč knize věnuji tolik pozornosti, je její téma ve spojení s načasováním. Téma míst kultury, nutně ne zanikajících, je v urbánní antropologii přítomné několik desetiletí, a čím dál častěji se objevuje v prostředí českém. Příkladem může být projekt Zaniklé pražské kluby, průběžné mapování především pro subkultury zásadních míst kolektivem autorů a autorek okolo Karolíny Válové. Místa ale hrají důležitou roli ve dvou vlnách memoárové literatury. První, vycházející od nultých let, leckdy od protagonistů nikoli zásadních, často i okrajových, sloužila autorovi jako jeden z hlavních zdrojů jeho průvodce. Druhá, současná vlna zahrnuje řadu knih především o punkové a HC komunitě.
Načasování knihy je nesmírně důležité. Zatímco archivy ještě bude možné znovu a znovu procházet a, slovy autora knihy, překvapení nejsou vyloučena (a dost možná do nich dokonce ještě přibudou některé pozůstalosti), zásadní zdroj, jakým jsou výpovědi pamětníků, bude s vysycháním nabývat na důležitosti. Bez něj již nebude některé události možné věrně rekonstruovat. Příkladem může být již zmíněná položka „a hosté“ v programech režimem povolených kulturních středisek, která pomáhala těm, kdo se pohybovali v oficiální zóně, zvát kolegy-interprety, kteří měli dočasné či trvalé zákazy. A právě tuto kreativní povahu obcházení zákazů nelze z archivů a dokumentů, výplatních pásek nebo seznamů skladeb pro OSA vyčíst. Stejně tak byly mnohé raně porevoluční kluby spíše místy setkávání komunit než kluby v tradičním slova smyslu, a informace o nich se předávaly šeptandou, a nikoli programy. A jakkoli se v obou případech může zdát jako detaily, jde o zásadní informace o fungování prostor a v přeneseném smyslu i o charakteru doby.
Tyto střípky je možné nalézt již v předchozích pracích autora, ve výstupech PopMusea i v Bigbítu. Podstatným rysem Prahy beatové je, že je v nejlepším slova smyslu univerzální. Formátem, množstvím obrazového doprovodu i dostatkem nových informací je atraktivní i pro již zasvěcené čtenáře. Stejně dobře ale funguje pro ty, které do domácí rockové historie teprve vstupují, anebo pro ty, které se jeho geografií chtějí zabývat jen jednorázově.
Radek Diestler: Praha beatová
Academia
707 stran