Dokud byla Ester Kočičková moderátorkou originální rozhlasové stanice Limonádový Joe, znal její jméno jen malý okruh příznivců. Ve chvíli, kdy se objevila v televizi, nestačí dávat rozhovory. Většinou v nich jde o to, zda je či není feministkou. Jen málokdo se zeptá na její aktivity hudební. A přece je ona sama považuje za hlavní. Nyní, po několika letech koncertování, vydala CD s klavíristou a skladatelem Lubomírem Nohavicou. Jejich písně lze zařadit mezi šansony, tedy něco, co u nás v poslední době „neletí“. Na jedné straně ctí tradici francouzského šansonu, na straně druhé se k němu staví po svém – především v textech, v nichž se míchá humor i patos.
Původně jste vystudovala herectví. Jak jste se dostala ke zpěvu?
Obor, který jsem na konzervatoři studovala se jmenuje „hudebně dramatický“ a herci by se tam také měli naučit zpívat. Pět let mi tam ale říkali:“vy nezpívejte, do toho sopránu stejně nedolezete“. Nějakou dobu jsem dělal divadelní improvizaci, při níž mě doprovázel Martin Smolka a tehdy jsem se často stylizovala do role barové zpěvačky, která se opírá o klavír a komentuje dění. Potom mě kamarádi pozvali do svého klubu, kde jsem začala jako barová zpěvačka působit. A tam jsem se seznámila s Lubomírem Nohavicou. Měli jsme dělat písně, které by v tom baru nikoho nerušily – to, čemu já říkám „barová prostná“ – Ježek, Hegerová, věci, které bych si dnes už vůbec nedovolila zazpívat. Tak se to postupně složilo, že Luboš přinesl svoje melodie, abych je zkusila otextovat a tím jsme začali. Potom, když jsme měli svoje melodie i svoje texty, nám začalo být líto, že při nich lidi jedí a mluví. Do klubu třeba přišli hokejisti a začali soutěžit, kdo umí stát na rukou a podobně. A tak jsme se jednoho dne rozhodli, že bychom si možná zasloužili, aby nám lidi věnovali pozornost. Přechodovým stádiem byla „barová opera“ Rumunským psům, což byla příležitost, jak si dodat divadlem odvahy ke zpěvu. To se hrálo čtyři roky a potom jsem zjistila, že už chci jenom zpívat.
Je pro vás role barové zpěvačky stále zajímavá?
Určitě. Ale tehdy mě mrzelo, že když já jsem si na tu barovou zpěvačku hrála, lidi nebyli ochotni hrát se mnou. Hrát si na podnik, kde zpívá unavená ženská, která má lecos za sebou. Radši se poslouchali sami. Původní ideou našeho klubu byla ale právě taková hra. Byla jsem tam jako majordomus – povalovala jsem se tam v boa, znala téměř všechny štamgasty a zazpívala jsem jim „tu jejich“. Pak se někomu zdálo, že by přišlo víc lidí, kdyby se uspořádala diskotéka – samozřejmě to vyšlo. Ale pak už jsem tam neměla co dělat. Přišlo to ovšem přesně ve chvíli, kdy jsme si začali myslet, že si zasloužíme vnímavější publikum. Já bych si strašně přála, aby tu byl podnik, kde by seděla nějaká madam a kdyby se jí zachtělo, přešla by ke klavíru a zazpívala. Tady nic takového ovšem není. Mám jedno přání. Mít vlastní podnik jménem „Falešná kočička“, kde bych vlastně bydlela a kdyby se vyskytl hudebník, tak bych něco zazpívala. A byla by tam dnem i nocí stejná atmosféra.
CD jste si vydali vlastním nákladem. Chtěli jste tak nad ním mít úplnou kontrolu nebo prostě neměl nikdo zájem vám desku vydat?
Tak i tak. Kdyby byl býval někdo měl zájem, šli bychom do toho. Až teď se ozval Supraphon, ale my už nechceme. Oni nám nabízejí buď licenci, což znamená prodej všech práv, nebo koprodukci. To by pro nás bylo přijatelnější, protože tak by bylo možné dostat se do distribuční sítě, kam se malé vydavatelství těžko dostane. Ale uvidíme.Tohle CD vlastně vzniklo z přetlaku. My máme v současnosti s Lubošem písní na tři další desky. A tak jsme si říkali, že by bylo potřeba některé písně dát pryč, abychom se mohli věnovat těm dalším. Taky si řada posluchačů začala o nahrávku říkat. Takže jsme to udělali pro ty svoje posluchače, kterých nebylo tolik – pro náš fanklub. Kdybych řekla, že máme tři stovky oddaných posluchačů, tak je to hodně. Za den a půl jsme desku natočili v naprosté psychické i hlasové indispozici. Na delší natáčení jsme neměli peníze. Přetáčení a opravování nebylo možné. Některé věci byly pod tónem, ale měly výraz, tak jsme je nechali. Asi dvě písně jsme opakovali dvakrát. Většinu jsme ale měli zažitou z jeviště.
Jak to vypadá s distribucí desky?
CD se nedá koupit v obchodě. Ty písničky si nemůže poslechnout nikdo, kdo nepřijde na náš koncert . Původně to byl záměr, ale teď se zdá, že by se slušelo, aby bylo normálně k dostání. A mně se pořád zdá,že jakmile nejsme etablováni na televizní obrazovce, tak to nemá smysl. A hrozně nerada bych viděla, že se CD, které jsme si vydali sami a půjčili si na něj, válí někde ve výprodeji. Končí takhle mnohem větší persony, často jen kvůli tomu, že vydavatelství udělalo chybu. Nevím, jak by pomohlo, kdybychom vyvinuli nějakou propagaci ani jak by něco takového mělo vypadat. Jestli se nechat prodávat někde v supermarketu u kasy…
Ale teď se již v televizi etablovat začínáte. Alespoň jako moderátorka…
…ale to ještě neznamená, že v tom dobrém smyslu. Přijala jsem účast ve feministickém, vlastně profeminním pořadu a první ohlasy jsou, jak jsem tušila, všelijaké. Všichni se děsí jaká jsem feministka, že si to o mně nemysleli. Lidi neposlouchají, co tam říkám. Byl to ode mně tak trochu záměr, doufala jsem, že by to mohlo desce trochu pomoci. Ale kdybych měla vlastní talk show, kam bych si mohla zvát lidi sama a mluvit na svá témata, vypadalo by to jinak.
Dovedete si pro vaše písně představit i jinou podobu než jen s klavírním doprovodem?
Já ano, ale je pravda, že kombinace klavír a hlas je obsazení, jaké tu teď moc není. Teď máme představu o práci s dalšími muzikanty a také se chceme pustit do méně zažitých písní, což už bude asi větší práce. My bychom chtěli na další desku pozvat jen několik kamárádů na dobarvení. Umím si představit některou z těch písní třeba jen s kontrabasem a nic víc. Ale možná by se tím ztratil jakýsi náš rukopis. Ale dovedu si představit i něco s akordeonem.
Jak vypadá vaše spolupráce s Lubomírem Nohavicou?
Zpravidla mi Luboš dodá kazetu, na které je několik motivů a řekne: „dělěj si s tím, co chceš“. Já někdy okamžitě něco otextuji – loni jsem mu z dovolené přivezla třináct textů, to jsem se zrovna nudila. Ale může to být i jinak. Teď jsem například psala kamarádům SMS na grilování: „zdravím vás a griluji vás“. A hned byla na světě píseň Grill Puškin: „Já vás griluji…“ Já si třeba i melodii vymyslím, ale Luboš jí ještě musí dotvořit. Já skládám jen to, co znám, on přemýšlí jako hudebník a je originálnější. Ale běda, když přijde Luboš s návrhem textu. V některých věcech se hodně lišíme. Já tomu říkám „rozdíl Southparku“. Lubomír Nohavica vůbec nechápe poetiku filmu Southpark, zatímco, já, když se chci pobavit, si pustím Southpark: Peklo na zemi a je mi dobře. On je ten bodrý Moravák, který má svoji melodiku – patetickou a já jdu zpravidla proti němu – protože mě jeho kantilény rozčilují.
Na CD je několik písní, jejichž názvy ukazují na inspiraci aktuálním děním ve světě (Hizbaláh čardáš, Kosovská demarkační), ale při poslechu se ukáže, že jde o jiná, obecnější témata. Má provokativní název přitáhnout pozornost?
Jako textařka a zároveň notorická sledovatelka televize se tomu nemůžu vyhnout. Hizbaláh čardáš je třeba o psychologii teroristy, ne o řešení blízkovýchodního konfliktu. Je to také trochu lidem pro zasmání. Když se narodí taková patetická píseň, tak jí ten název má trochu zlehčit. Někdy je to ale trochu těžký humor. Už nás také někdo podezíral z politických záměrů. Takže druhé CD by mělo mít témata spíše pohádková.