Ondřej Štochl: Na cestě k vlídnosti
Rosa Classic (www.rosamusic.cz)
Ondřej Štochl je aktivní jako člen interpretačně-skladatelského sdružení Konvergence, které před deseti lety zakládal, i jako pedagog. Obsáhlý rozhovor s ním najdete v HV 2/2011, nyní je na světě jeho profilové CD s pěti komorními kompozicemi.
Pětice skladeb na tomto CD dokumentuje cestu, kterou Ondřej Štochl (1975) urazil na své skladatelské pouti mezi lety 2004 a 2010. Nejstarší a nejdelší dílo, Úniky k radosti z roku 2004, je v tomto kontextu také dílem nejslabším, osmnáct minut klesá pod tíhou poeticky zatěžkaného přednesu textů Vladimíra Holana i pod dunivými údery tam-tamu. Ondřej Štochl říká, že ve svých skladbách postupně ustupuje od dramatických témat a komplikované struktury, tuto položku lze tedy chápat jako vzorek dřívější etapy, od níž se již vydal jinam. Pro další čtyři skladby je ve větší či menší míře typické „ubírání not“. A zjednodušeně lze říci, že čím méně jich je, tím lépe, čím více se tok hudby rozpadá na izolované tvary, tím silněji působí.
Vrchol alba najdeme hned na jeho začátku a je jím skladba Tetralog z roku 2006 pro violoncello a elektroniku, která byla napsána pro Petra Nouzovského (ten ji také na CD hraje). Za pojmem „live electronic“ se zde skrývá především reverb, tedy vytváření virtuálních prostorů, do nichž je zvuk violoncella zasazován. Charakter těchto prostorů se proměňuje, občas sólista zůstane na suchu, jindy se z dozvuku vytvoří mohutný mrak, dávkování je ovšem promyšlené. Violoncello je nástroj velkých zvukových možností a využita je tu nejedna hráčská technika, vše ale probíhá jakoby mimochodem a bez jakékoliv okázalosti. Tahy smyčcem se vyjevují z ticha a zase do něj mizejí, i drsné škrábání či rychle rozběhnuté pasáže působí jaksi jemně.
Idée fixe pro cembalo, flétnu, klarinet, housle a violoncello z roku 2009, kterou hrají členové souboru Prague Modern, také lze charakterizovat objevováním a mizením motivů. Tentokrát je zvuk barevnější a zahuštěnější, jednotlivé nástroje tu někdy existují samy za sebe, jindy se jejich linie potkají – ať už v harmonickém souznění, nebo v disonantním střetu. V konfrontaci Idée fixe s následující položkou na CD se potvrzuje předpoklad, že čím méně, tím lépe. Kompozice nazvaná …okamžik předtím pro housle a klavír z roku 2010 úspěšně buduje napětí z ticha mezi frázemi i ze vzdálenosti mezi úderem hluboko na klaviatuře a vysokými flažolety houslí.
Styl Ondřeje Štochla je poučen lecjakým vzorem, on sám zmiňuje Mortona Feldmana, Salvatora Sciarrina i francouzské spektralisty. Bylo by možné hledat spřízněnost v tom či onom ohledu, není to ale třeba, protože výsledkem těchto vlivů není žádné epigonství.
Při poslechu nahrávky a listování bookletem se vtírají otázky o vztahu hudby a slov, o tom, jak zavádějící mohou být představy vyvolávané názvy kompozic a má-li posluchač vědět, co chtěl autor hudbou říci. Začíná to již u názvu disku a u s ním související myšlenky o potřebě vlídnosti, kterou by hudební dílo mělo poskytovat, jak říká Štochl v rozhovoru s Jaroslavem Šťastným, který je u CD otištěn. Je tato hudba vlídná? Vzhledem k převládající ztišené dynamice by se chtělo říci, že ano. Ovšem takováto tichá hudba dokáže být i pěkně zneklidňující, iritující, chce po posluchači větší soustředění, může být potichu agresivní. Ale tyto vlastnosti chápu jako pozitivní, protože od onoho zvláštního světa zvaného současná kompozice neočekávám vlídné pohlazení, předpokládám naopak, že mě bude provokovat. A to se při poslechu těchto děl stalo.