Německý audiovizuální umělec si k padesátinám nadělil dvousvazkový katalog.
Ty knihy vyšly již loni, kdy Marc Behrens ty padesátiny slavil. Jeden z bílých svazků, vydaných péčí umělcovy značky Availabel, nabízí vhled do roků 2009–2019, druhý končí rokem 2008 a začíná přibližně v době Behrensovy dvacítky.
Behrens je tím typem umělce, který střídá média v souladu s potřebou přesného vyjádření a přibližování se nepojmenovatelnému. Není tedy, byť jej leckdo zná především jako hudebníka, jehož přibližně třicítka vydaných alb výrazně těží z konkrétní hudby a site-specific zvukových instalací, tvůrcem spjatým s jediným typem materiálu. Ve svých katalozích naopak posluchači nabízí možnost stát se divákem a přesvědčit se, že hudební dílo je pouze jednou, byť nedílnou součástí Behrensova zachycování vnějšího i vnitřního světa. Společným jmenovatelem je kontemplující mysl citlivá k duchu místa, povaze lidských zásahů i k netradičním osobním či sdíleným „mytologiím“. A tak Behrens mimo jiné organizuje v džungli rituál přechodu pro investičního bankéře, po svém reaguje na cargo kulty, vzývá lví božstvo či zakládá akciovku, jejíž výnosy se konzumují rozjímáním nad navrženými tématy při láhvi vína a jež s vydáním dvojice katalogů plánovaně zanikla. Divočejší formy intoxikace, vypozorované při rituálech v Malajsii (patnáctikilometrové procesí, při němž se o sto šest kouří doutníky) a v Portugalsku (kde se pro změnu musí extenzivně popíjet), shrnuje do alba The Religions of Toxins (2015). A nerozhodnost léčí napůl černými, napůl bílými pilulkami, z nichž se při procesu rozpouštění a trávení samozřejmě stane šedá hmota. Doporučeno všem sebevědmám.
K „záhadnějším“ dílům – patrně proto, že osobnějším, možná ale i z důvodu inherentní myšlenkové neproniknutelnosti toho, co je nabíledni – patří manipulace s černou vodou a přebarvování vařených vajec, z jejichž bílků díky potravinářskému barvivu aplikovanému injekcemi vzniká odpověď na Goetheho teorii barev. Jindy jsou vařená vejce, z nichž uniká bílek, fotografována v rozmezí tří dnů – tedy doby, jež uplynula mezi smrtí a zmrtvýchvstáním Krista. Proměnlivé drobné skulptury z vytékajícího bílku – proteinu – symbolizují život. „Ve vajíčku se toho ale skrývá mnohem víc,“ píše Berhens v textu One About Eggs poté, co osvětlil souvislost vajec s historií své rodiny, jejíž talentované členky musely své umělecké ambice vyměnit za „vejce, cukr a mouku.“ Vaječný bílek je nedílnou součástí malby temperou, velikonoční kraslice pozoruhodným objektem, v němž se život symbolizovaný bílkovinou setkává s rituálem / vírou a výtvarným uměním.
Skutečnost, že realizací takto osobního typu – rituální pálení cukrových homolí u Behrense pro změnu souvisí s osobou jeho otce – směrem do současnosti přibývá, svědčí o autorově rostoucí sebejistotě a samozřejmosti při manipulaci zvoleným médiem. Druhým pólem vyjádření této samozřejmosti jsou estetizované všední aktivity (jistěže také rituály, ale zdánlivě „neexotické“, protože naše) typu návštěvy vinného sklepa, zvedání stolů po zavíračce či pikniku nebo slovní hříčky na téma televizního zrnění. Německy se mu hovorově říká mravenčí válka, audio- a videozáznam mravenců bojujících s termity se proto v Behrensově videoinstalaci hroutí právě do obrazového a zvukového šumu.
Co se sound-artu a jiných zvukových uměn, kde se slyšené pojí s viděným, týče, jsou katalogy samozřejmě bohaté na dokumentaci nejrůznějších zvukových zařízení, jako je kruhová platforma, na níž návštěvník galerie může svým tělem ovládat zpětnou vazbu (inspirací byly záhadné kruhy v obilí), deštník fungující jako reproduktor či podobně uplatněné blány velkých bubnů. V galeriích po dva týdny znějí dlouhé tóny, jež se nejčastěji vyskytují v jistém protestantském zpěvníku (zalepené klávesy samohrajek Casio, zvuk: church organ), zatímco zvenčí rachotí doprava, na jiném místě se Behrensova kazetová nahrávka – tedy desítky metrů pásku – houpe „oběšena“ na sloupu evokujíc praktiku, kterou po zákazu kazet zavedl Taliban.
Sto let od smrti norského romantického skladatele Edvarda Griega konečně Behrens připomíná galerijní imitací nejistého, mírně a nevyzpytatelně se pohybujícího kamenného povrchu.
Behrensovo dílo je dílem autora, u nějž se dokonalá obeznámenost s možnostmi a situací současného experimentálního umění pojí s akademickou pečlivostí, ale i humorem a vědomím, že i za maximální strohostí a věcností se skrývá duch, jehož cesty mohou vést různými směry současně a pátrat i nalézat zrovna tak v exaktním a vědeckém jako i v navýsost esoterickém, romantickém, osobním a poetickém. Ne nadarmo bývá umění považováno za sféru, kde se tyto jinde protilehlé póly mohou – a měly by – setkat. Zhmotněným setkáním – v čase, prostoru i myšlence – je právě formát reprezentativního katalogu, jenž chybějící bezprostřednost setkání s uměleckým dílem nahrazuje bohatostí kontextů. V hlavní části obou svazků, kde listujeme nijak nekomentovanými fotografiemi realizací, nám Behrens nabízí možnost vidět jeho dílo nepředsudečnýma očima, hádat, domýšlet a pokoušet se o vlastní logiku. Nápovědi můžeme hledat až vzadu, kde jsou tytéž snímky prezentovány coby miniatury s popiskami.
Dvojice celobarevných, na křídě vytištěných knih o celkovém počtu něco přes tři sta stran je doplněna o plakáty a audioobsah. Ke knížkám se proto dostanete třeba z Behrensova bandcampu. Doporučuji pořídit si je k listování, já nad nimi tu a tam medituji a odhaluji spojnice a průsečíky, jež analytik Behrens nechává záměrně nedořečené a svůdně poodhalené, už druhým rokem.
Marc Behrens: 2009–2019; ≤2008
Availabel
https://availabel.marcbehrens.com/