První z prvních úterků v měsíci

  

Když vás někdo požádá o přispívání do hudebního periodika, je to vždy určitá pocta. Pak se ale posadíte, otevřete nový prázdný soubor a zapisujete si myšlenku, plán, nějaká vyjádření a k nim odkazy. A pak přijde chvíle zoufalství; ostatní po vás pořád něco chtějí, musíte jít připravit jídlo nebo vzít telefon, a spousty dalších věcí vám brání v tom, pokračovat dál. Pokud se před světem neuzamknete, ale i pak: sítě vás nikdy neopustí. A jaký by mělo smysl psát, když byste neviděli a neslyšeli, co se děje mimo váš pokoj?

Pro První úterky v měsíci se pokaždé pokusím nastolit pár otázek, na něž bude doufejme možné odpovědět na základě rozhovorů s umělci, jejichž díla se nacházejí na rozhraní médií a zároveň jsou relevantní díky rozmanitosti přístupů ke zvuku a hudbě. Rozšíření toho, co nyní nazýváme „sound art“ a „media art“ s sebou na konci minulého století přineslo nové příležitosti pro ty z umělců, kteří tolik nelpěli na tradičních, většinou na médiu založených uměleckých kategoriích. V tomto ohledu byla klíčovou výstavou Sonambiente v Berlíně (1996 a 2006), prezentující téměř kompletně stav umění své doby v oblasti hraničních instalací a performancí. [https://projekte.adk.de/sonambiente/]

Téměř o dvacet let později je mezi vizuálním uměním a hudbou daleko silnější propojení. Většina z experimentálních a multimediálních umělců (kromě designérů), stejně jako skladatelů, nyní sama sebe nazývá „sound artists“. Mají mnoho příležitostí k vystupování i vystavování, ať již v rámci rezidencí či workshopů, v Evropě i mimo ni. Mezi nimi je však velká různorodost, od hudebníků až k těm, kdo patří spíš do oblasti výtvarného umění, jak je zjevné ze seznamů na Wikipedii (kde však zato mnohé z nich vůbec nezmiňují…).

[https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_sound_artists]

[https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_sound_art_organizations_and_festivals]

Podívejme se na běžnou definici: „Sound art je umělecká disciplína, v níž je jako médium používán zvuk. Podobně jako mnoho žánrů současného umění je sound art ze své povahy interdisciplinární, anebo na sebe bere hybridní formy“. První zmatení se týká teoretického rozlišení mezi disciplínou, subdisciplínou a žánrem. Zajímavějším tématem k diskusi je však fakt, že se tito umělci chtějí zapojit do vytváření nové disciplíny, anebo se naopak právě tomu chtějí vyhnout či tomu chtějí zabránit. Nás zde samozřejmě více zajímají ti druzí, neboť přístup těch prvních vede k novému druhu konformizace a akademizace.

Ještě zajímavější by bylo uvažovat o tom, jaké nové přístupy ke zvukové tvorbě se objevují. Mohou být jakékoliv povahy: založené na obsahu a strukturální, technické, instrumentální, procedurální či improvizované, psané či nafilmované atd. K nalezení odpovědi se můžeme se podívat, co se dnes děje v jiných hudebních subžánrech jako počítačová hudba, psychoakustika, elektronika, noise, terénní nahrávky…. Letmý pohled do časopisů jakoComputer Music JournalLeonardo Music Journal či The Wire nám mnoho nových věcí neodhalí. Možná je tento vývoj paralelní malátnosti v umění obecně, způsobené vlivem průmyslového a zábavního sektoru a jejich posedlostí krátkodobými a předvídatelnými „projekty“. Připadá nám, že ty opravdu a skutečně zajímavé přístupy a techniky se utápějí tak trochu v pozadí. Například značná část přístupů ke zvukové syntézi, jež lze provádět v prostředí Pure Data či s pomocí Supercollideru, dosud závisí na vynálezech z minulého století. I poslední vynález Maxe Mathewsa Scanned Synthesis je celkem utajený. TakéPhysical Modelling (fyzické modelování), naděje osmdesátých let, je jen částečně dostupné, pokud ovšem nedisponujete tradičními dobrými programovacími schopnostmi (ale který umělec se tím může pochlubit?).

[https://www.csounds.com/scanned/]

[https://ccrma.stanford.edu/~jos/pasp/]

[https://www.mitpressjournals.org/cmj]

[https://www.mitpressjournals.org/loi/lmj]

[https://www.thewire.co.uk]

Na druhé straně, pokud se podíváme na současnou literaturu (je literatura stále považována za umění? ahá!), spatříme pár celkem radikálních a inovativních děl. Příkladem může být nedávno zesnulý David Foster Wallace, autor originálních a nekompromisních knih: The Broom of the System (1987), Infinite Jest(1996) a posmrtně vydaného, avšak nedokončeného textu The Pale King (2011). Kde jsou dnes v oblasti hudby a zvukového umění experimentální umělci, kde žijí, tvoří, jak sdílejí svou hudbu a jak pracují? Možná existují zásadní průlomová a inovativní díla, která ale v našich síťových médiích neproniknou na povrch? Anebo je to naopak, a musíme se podívat blíže na to, co se děje v napůl-až-zcela-komerčních Fab Labech a hackatonech, této nové módě digitálního umění? Fab Laby mají svůj počátek v MIT, a jsou odrazem představy o sdílených digitálních dílnách disponujících specifickým vybavením jako např. 3D či laserové tiskárny. V MIT si tento nápad patentovali, a pokud se chcete stát oficiálním členem, musíte podepsat ujednání a platit každoročně poplatek. Za to můžete dostat třeba i akademické kredity. Například v Amsterdamu je Fab Lab součástí větší organizace, která pořádá programy pro byznys, pro školy a komunity…, ale nepodařilo se mi nalézt nic pro umělce (možná na ně cílí jakožto na jednotlivce). Podívejte se na jejich stránkách na celou související mašinérii. V Čechách si s touto myšlenkou pohrával CIANT a další skupina tvůrců v Hradci Králové, ale není jasné, zdali tu Fab Lab nakonec existuje či nikoliv. CIANT své technologicky zaměřené workshopy nazývá Fab Lab, ale jejich oficiální stránky nezmiňuje. Nepleťme si také Fab Laby s autonomními a otevřenými Hackerspaces (možná je lepší jít spíš tam). Hackatony jakožto produkty takzvaných kreativních průmyslů jdou ještě o krok dál. Je v nich spousta hudby, nové nástroje a hodně skupin přitahuje tamní entuziastická atmosféra. Minulý rok byl tuším jeden v Praze – byl tam někdo, a mohl by o tom podat zprávu? Pardon, toto jsem propásl, protože jsem zkrátka seděl v místnosti daleko od hlučícího davu, a psal a psal… Toto vše zmiňuji proto, že to vypadá, jako by DIY estetika kolektivní kreativity měla výraznější potenciál a těšila se lepšímu statusu v oblasti průmyslu a privatizace vzdělávání a kultury, místo toho aby se stala obecně rozšířenou praxí v umění (odkud původně vychází).

[https://www.fabathome.org/wiki/index.php?title=Main_Page]

[https://fablab.waag.org/]

[https://www.fleq.cz]

[https://brmlab.cz/]

[https://www.bbc.co.uk/news/technology-27067106]

[https://www.czechhackathon.cz/]

Takže: kde máme hledat inovaci, proměnu, směřování k něčemu radikálně novému? Když někteří ze členů francouzské experimentální básnické skupiny OULIPO diskutovali o tom, zdali se mají soustředit na dosud neexistující figury literárního stylu, setkali se s opozicí ze strany svých kolegů, kteří navrhovali hledat odlišné techniky a literární konstrukce nejprve v existující literatuře. Diskusi nakonec rozsekl jeden z nich tím, že prohlásil, že budou dělat obojí zároveň, a upřednostní přitom dosud neexistující. Co jiného nám tedy zbývá než začít stejně, ptát se umělců okolo nás, jak pracují, a zdali usilují o cosi, co uniká historické kontinuitě? Možná že v příštích útercích nic takového neobjevíme, ale alespoň se o to pokusíme… Zůstaňte tedy další první úterý v měsíci naladěni!

Mezitím vás všechny vyzývám ke spolupráci, posílejte [xgzZAVINÁČsocietyofalgorithmTEČKAorg] své poznámky či nápady. Dejte mi prosím vědět, pokud objevíte nekonvenční postupy, nástroje, techniky, nějaká nezvyklá hudební či zvuková díla, digitální, analogová či nano, nějaké nové přístupy k minulosti či budoucí přístupy k přítomnosti, ať se na ně můžeme společně podívat! Hurá do toho!

Překlad: Lenka Dolanová