- Inzerce -

Prvních sedm let čtvrtstoletí MCH Bandu

Oslavy konce roku 2007 se u MCH Bandu nesly ve znamení křtů – kromě nového studiového alba Nech světlo dohořet, Kateřino spatřil světlo světa box mapující tvorbu Mikoláše Chadimy a spol. před rokem 1989.

Pětadvacet let existence skupiny je obvyklým důvodem k ohlédnutí. Dvě dekády skupina Mikoláše Chadimy před pěti lety oslavila vynikajícím koncertním 2CD se spoustou hostů z řad bývalých členů (nelze nedoporučit coby úvod či best of), oslavy konce roku 2007 se nesly ve znamení křtů – kromě nového studiového alba Nech světlo dohořet, Kateřino spatřil světlo světa box šesti CD mapující tvorbu Mikoláše Chadimy a  spol. před rokem 1989. Za oběma vydavatelskými počiny stojí značka Black Point.

Černý box MCH Band 1982-1989 je vydavatelským počinem, na který zájemci o hudební minulost klíčové osobnosti české alternativní hudby dlouho čekali. Šest programů, které MCH Band připravil před listopadem 1989, bylo dosud v úplné verzi vydáno jen na kazetách Chadimova samizdatového labelu Fist Records a v očesané podobě na 2CD MCH Band 1982-1986 (1992) na značce TomK. Lepenková krabice, šest digipacků, čtyřicetistránkový booklet a zdařilý remastering konečně daly dohromady důstojné ohlédnutí.

Nazývat Mikoláše Chadimu „praotcem české alternativy“ je posledních pár let oblíbené klišé. Co se za ním skrývá? Chadima byl jedním z  nejvýraznějších protagonistů nezávislé hudební scény kolem Jazzové sekce, pořadatelky Pražských jazzových dnů. Experimentální rockové skupiny, které na PJD vystupovaly, začaly být v souladu s děním na západní hudební scéně nazývány alternativními, což byla také značka, která tyto skupiny, snažící se působit na „oficiální“ scéně, odlišovala od undergroundu, který byl po soudním procesu a uvěznění některých svých protagonistů odsouzen k působení v úplném podzemí. Bez možnosti získat tzv. zřizovatele byly undergroundové skupiny nuceny vystupovat pouze na soukromých akcích a i to za značného rizika.

Dalším důvodem pro Chadimovu „přezdívku“ jsou pak určitě jeho vzpomínky vydané brněnským Hostem pod názvem Alternativa. Je to čtení poučné i  nadmíru zábavné a, jak se zdá, dočká se pokračování.

A přece jen ještě trocha historie: Mikoláš Chadima se po působení v  tancovačkových kapelách přidal k Zapppou ovlivněné skupině Elektrobus, kde hrál mimo jiné s kytaristou Pavlem Richterem a bubeníkem a  perkusistou Vlastimilem Markem, s nimiž se jeho cesty ještě několikrát protnuly. Po rozpadu Elektrobusu se přidal k Extempore, rockové sestavě kolem písničkáře Jaroslava Jeronýma Neduhy, s níž připravil několik „rockových operetek“ v čele s legendární Milou čtyř viselců. Po Neduhově odchodu přebírá velení skupiny, kterou od dlouhých bigbítových pásem odvede až k expresivnímu výrazu závěrečného programu Velkoměsto a v roce 1981 rozpustí. A zde začíná náš průlet znovuvydanými archiváliemi.

 

KROKODLAK

Tak sem konečně viděl chlapa

kterýho přepad

Krokodlak.

Vypadal dost bídně a nechtěl

o tom moc mluvit.

Plán odpočinout si po hektických posledních letech stále populárnějšího Extempore Chadimovi nevyšel. Objevila se nabídka odehrát turné. Chadima postavil kapelu, v níž působili členové tak trochu konkurenční skupiny Pavla Richtera Švehlík. Po změně sestavy došlo i na změnu názvu skupiny – přes MCH post Extempore Band až k dnešnímu MCH Bandu. Vzhledem k tomu, že tou dobou ale zuřil hon na „novou vlnu se starým obsahem“, Mikoláš Chadima podepsal Chartu 77 a jeho jméno se v roce 1983 octlo na seznamu zakázaných (tzv. „hitparáda režimu“; dosud tam byly jen názvy skupin, v  nichž hrál), koncertovalo se beztak často pod „krycími“ a  „jednorázovými“ jmény: Na pomoc lektorům, V dobré partě se nikdo nevymlouvá, 3sts, Alfréd Startka, Karel Štětka junior… byla to v  osmdesátých letech běžná praxe a hojnost publika chodila na koncerty s  nadějí, že uslyší tu skupinu, která se jim naposledy tak líbila pod jiným názvem.

Jak se zdá, co dekáda to nástup nové generace hudebníků s novými výrazovými prostředky – na začátku desetiletí se styl ustaví, na konci se dostanou do popředí experimenty, fůze a „odchylky“. V šedesátých letech to u nás byl beat, počátkem sedmdesátých jazzrock a alternativní skupiny snažící se o jiný pohled (Extempore, Stehlík), počátek osmdesátých let patřil opožděnému nástupu punku a nové vlny. Protagonisty této tzv. pražské grotesky (Garáž, Plyn, Máma Bubo, Krásné nové stroje) ale Chadima a spol. nikdy nebyli. Extempore sice bylo možná úplně první skupinou, která v Čechách hrála punk, jednalo se ale jen o  krátkodobou stylizovanou kratochvíli. A Chadima nyní pracoval a tvořil z  ústraní zabývaje se jen a jen rozvíjením vlastní tvůrčí estetiky. Nikdy už nestavěl na vnějších vlivech (srovnejme s desítkami napodobovatelů neue deutsche Welle, minimalistického diska či reggae v téže době) a  stopy jeho současného rukopisu nalezneme poprvé právě v programu Krokodlak.

Pět ze šesti písní alba si Chadima sám otextoval, výjimku představuje Tolkienův Hobit, kterého MCH Band hraje dodnes. Textař Chadima „má zkrátka tu smůlu, že co na srdci to na jazyku“ (abych citoval nadpis rozhovoru, který jsem s  ním pro HV vedl před několika lety) – občas jsou jeho texty kostrbaté či  rýmově nedotažené, jindy příliš prvoplánové (viz Peklo). Chadimu zajímá, co se děje kolem něj a coby textař je na české rockové poměry možná až příliš angažovaný. V titulní písni alba ale vytvořil klenot po  stránce hudební i textové – příběh inspirovaný pronásledováním písničkáře Vlastimila Třešňáka v rámci estébácké akce Asanace (s cílem donutit nepohodlné představitele disentu mnohdy i za pomoci mučení k  vystěhování z ČSSR) je odvyprávěn civilně, s lehkým nádechem soucitu a  strachu. Dvanáct minut neměnného rytmu se spoustou přelétávajících ruchů je zakončeno magnetofonovou smyčkou – médiem, kterým se Chadima bude v  pozdějších letech soustavně zabývat.

 

JSME ZDRÁVI A DAŘÍ SE NÁM DOBŘE

jen jedno ví

že bude vinen

svou vlastní smrtí

neb nebýt hrdle

nebylo by nač hodit oprátku

Na albu (nyní už o albech díkybohu můžeme mluvit a nemusíme se utíkat ke kostrbatým spojením „kazetové album“ apod.) Jsme zdrávi a daří se nám dobře, které vzniklo v roce 1983, tomu tak ale ještě není. MCH Band je proklatě živý a hraje v něm třeba pozounista Vladimír Dědek, baskytaristé Luboš Fidler a Jan I. Wünsch (Hudba Praha), bubeníci Petr Kumandžas (později Babalet, Půlnoc, nyní řádí s baskytarou a plastickými brouky z vesmíru coby Jolly Joker) a František Skála (později Tvrdohlavý principál Malého tanečního orchestru Universal), casio obsluhoval jeden z prvních zpěváků Garáže Tomáš Volák.

Hlavním objevem však byl Ivan Wernisch, jehož básně od té doby Chadima nepřestal zhudebňovat. Díky jeho stručně načrtnutým situacím, persiflážím, temnému grotesknímu humoru a specifické kráse nalézané na neočekávaných místech se i Chadimova hudba mohla ponořit do značnějších hloubek. Považte: album je nazváno podle věty, jíž byli vězňové koncentračních táborů nuceni psát domů svým rodinám, na obalu je fotografie popravy účastníků rumburské vzpoury (protiválečné povstání českých vojáků v květnu 1918), Wernischova poezie však mluví jakoby o  něčem trochu jiném, k celkovému vyznění alba přispívá neprvoplánově a  groteskně. Písně Procházka kolem pivovaruPrasinec (oba texty přibližně ve stejné době zhudebnili i Plastic People) pronikly i  do pozdějšího repertoáru skupiny, pozoun Vladimíra Dědka, který s  Plastic People později působil, je v duu s Chadimovým saxofonem divokým druhým hlasem temnější barvy. Ve svých pamětech Chadima tento program označuje za to nejlepší, co kdy vytvořil. Možná by z odstupem času a po  dalších prácích měl jiný názor, troufám si ale tvrdit, že Jsme zdrávi a daří se nám dobře je pro vývoj stylu MCH Bandu klíčovým dílem.

Na kazetě Fist Records bylo album šířeno v živé verzi. Zkrácenou verzi z domácího studia šířila na kazetě Feeling Fine In 198Four Well italská značka Old Europa Café, která kdysi vydala také kompilaci české (plus minus) nové vlny s názvem Czech! Till Now You Were Alone a nyní se zabývá především lehce kýčovitým mystickým ambientem. Na druhé straně kazety byla téměř čtyřicetiminutová improvizace 198Four Well?! Přepis této kazety tvoří třetí disk blackpointovského kompletu, k  experimentům orwellovského roku se dostaneme v další kapitole.

 

198FOUR WELL?

ano ano

dobrého přítele poznáte podle toho

že ho jednoho krásného dne popadnete za krk

a otloukáte mu hlavu o zeď

bim – bam

bim – bam

Zatímco KrokodlakJsme zdrávi a daří se nám dobře vyšly na 2CD vydavatelství TomK v kompletní verzi, Chadimovy experimenty s  improvisingem a přednatočenými páskami máme příležitost slyšet v celkové podobě až teď.

V roce 1984 byl Mikoláš Chadima zaměstnán prací na svých memoárech, proto nepočítal s komponováním nového programu. Rozpomněl se ale na své působení v improvizační skupině Kilhets, kterou založil někdejší bubeník Stehlíku Petr Křečan (přečtěte si název Kilhets pozpátku). Kilhets hráli v maskách a na osmi koncertech se v nich vystřídali například Pavel Richter, František Skála, Miroslav Šimáček či bratři Cajthamlové z  punkové Energie G.

Nyní se Chadima rozhodl pro kombinaci improvizované hudby s  přednatočenými pásky (smyčkami) a Wernischovými texty. Důležitými protagonisty proměnlivé sestavy byli Pavel Turnovský obsluhující magnetofony, perkusista Vlastimil Marek a dvojice Jindřich Biskup (saxofon, baskytara, bicí nástroje, klarinet) a Martin Klapper (saxofon, zpěv, bicí nástroje), kteří si později vydobyli improvizátorskou slávu ve světovém měřítku. Koncert druhého z nich s Eugenem Chadbournem jsme v  roce 2006 mohli vidět na Stimulu. O dlaší dechy, ruchy a bicí se starali jan Limburský a Yveta Kratochvílová.

Hudba je to oproti detailně komponovaným předchozím programům poměrně apokalyptická, rytmickou stránku tvoří především nekonečné repetice smyček, free hraní, ruchy a řev se nad ní proplétají místy až s  intenzitou industriálu, umí však i působivě ztišit – viz Turnovského preparovaný klavír. Texty Vylezl do třetího patra, Nejlépe poznáš příteleOd té doby jsou Wernischovy, Chadimova Každém jinde navazuje na sloganovité texty, které psal v závěrečné fázi Extempore. Beseda je nahrávkou jakési rozhlasové nebo televizní stranické diskuse o tom, jakou hudbu by měli „ti mladí“ dělat.

 

GORLEBEN

V televizi v sedm se každý mohl dívat.

Postavili si domy

a tančili a zpívali.

A pak, když spadla klec a když

zakroužily vrtulníky,

rozštěkali se psi.

Přikrčili se v prostředku na mýtině v

naději,

že bude jenom kontrola průkazů

a že ještě nepřistavili náklaďáky.

Tolik úvod básně Gorleben Jürgena Fuchse, východoněmeckého disidenta, který byl STASI donucen odejít do Západního Německa, kde zemřel na následky ozařování při výsleších. Dva jeho texty najdeme na albu Gorleben, kromě zmíněné ještě Lež. Když se Chadima s  Fuchsovými texty seznámil, neznal jméno jejich autora; to zjistil až mnohem později a před básníkovou smrtí se s ním ještě stihl setkat. V  roce 2002 také připravil na Fuchsovy texty zdařilé album Tagesnotizen, na němž najdeme i verze skladeb z Gorleben.

Album pokračuje tam, kde skončilo Jsme zdrávi a daří se nám dobře, je proti němu ale výrazně prodchnuto melancholií a elegantním smutkem – viz již zmíněná Lež, jemně zhudebněný povzdech o snadnosti přistoupit na výše jmenovanou. Úvodní Milosrdný Samaritán na Wernischův text sice pokračuje v pitvorné linii starší tvorby, závěr, jednadvacetiminutová titulní skladba pracuje se zpěvem velryb, cellem, kytarovým brumem a bílým šumem a z jejího popisu rozehnání demonstrace protijaderných aktivistů cítíme pouze smutek. Studiová nahrávka byla dokončena dva dny po černobylské tragédii.

 

ES REUT MICH F…

Herr Pharer

als Motorrader

am Ufer

schlept Koffer

mit einem anderem Priester

Biester

S uvolňováním komunistického režimu jako by se uvolnila i Chadimova tvorba – zhudebnil německé texty Ivana Wernische (plus jednoho neopakovatelně melancholického Fuchse) a víceméně ustanovil instrumentální složení svých sestav až dosud (i když v současné době hrává s hosty): jeho zpěv, kytaru a saxofon doplňuje baskytara, bicí a  klávesy. I pokud jde o kompoziční stránku, znamenal rok 1988 „začáteksoučasnosti“ MCH Bandu. Es reut mich f… stihlo v vyjít na kazetě, v roce 1990 je ale pohotově vydal Globus na vinylovém dvojalbu. Pozdější CD verze místo Fuchsovy Nein, ich werde nicht aufgeben nese coververzi Papírovýho absolutna z dílny DG 307. Na přítomné reedici jsou zmíněné skladby obě, díky čemuž bylo trochu narušeno pořadí skladeb, na něž jsem z vinylů zvyklý. Ale možná jsem v tomto směru přecitlivělý – Es reut mich f… totiž považuji za absolutní vrchol Chadimovy tvorby. Jednoduchá instrumentální sestava nevytváří efektní ruchy a ozdoby a maximálně soustředěně a úsporně hraje táhlé melodie. V popředí zde jasně stojí osoba skladatele, instrumentalisté spolehlivě obstarávají potřebné. Improvizace není na místě. Slyšme vrcholy alba Tag um Tag a makarónskou Konečně večer.

Poetické a humorné texty díky své němčině v některých hudebních publicistech svého času vyvolaly chrlení metafor o marši německých vojsk pražskou dlažbou apod. Jak se zdá, se německo-českým slovníkem pánové tehdy do styku příliš nepřišli. „A přitom jsou ty texty taková prdel“, nevěřil nedávno vzpomínající Chadima. Přidám tedy překlad výše citované Bestie: Pan farář / coby motocyklista / po břehu / táhne kufr / s nějakým jiným knězem / bestie. Apokalyptické, což?

Dobře nastartovaná profesionální kariéra skupiny byla v roce 1992 zpomalena táhnoucím se soudním případem Chadimovy manželky Marty, od té doby MCH Band koncertuje pro úzký okruh stálého publika a sem tam vydá album v hudebních mantinelech navazujících na Es reut… Zaplněná Archa při výročním koncertu ale ukázala, že oddaných posluchačů má Mikoláš Chadima stále dost.