Psychedelic Sound Revisited – Návrat krále

  

O tom, jak garážový rock se zárodky psychedelie dvakrát přeplul oceán a změnil hudební průmysl a o tom, co si povídali Josef Laufer a John Lennon.

V minulém díle jsme si načrtli, kde se vzal a jak se utvářel garage rock zejména ve Spojených státech, kde také vznikl. Také jsme ťukli to do toho, že jako celosvětový fenomén musel garage rock počkat do chvíle, kdy se 9. února 1964 v televizní show Eda Sullivana poprvé objevili Beatles a tím odstartovali popkulturní fenomén zvaný Britská invaze.

Samotná britská invaze je kulturním fenoménem poloviny šedesátých let, kdy rockové a popové kapely z Velké Británie začínaly být stále populárnější ve Spojených státech amerických, což s sebou přinášelo i zvýšený zájem o britskou kulturu a také o rebelskou „kontrakulturu“, která byla u mladé generace na vzestupu na obou stranách Atlantiku. Tuto invazi na americký kontinent ovšem odstartoval jiný kulturní fenomén, známý jako Beatlemánie. Tento termín byl poprvé použit 21. října 1963 v novinách Daily Mail, kdy se Beatles stali hvězdami singlových žebříčků se svými písněmi Please, Please Me a She Loves You. Po svém dvouletém angažmá v Německu Beatles se svými hity vyrazili na turné po Britských ostrovech a stávali se stále větším fenoménem. Po britském turné následovalo také turné americké, které odstartovalo již zmíněnou britskou invazi. Tehdejší popularitu Beatles může dobře dokládat počet diváků právě v televizní show Eda Sullivana, kde hráli celkem ve třech relacích – na jejich vstup 9. února si naladilo televizní přijímače přes 73 milionů lidí, což je dle odhadů 45 procent všech diváků televize v USA v dané době. Celé jejich turné bylo po tomto vysílání doprovázeno „masovou hysterií a vysokým pištěním fanynek, ať už na koncertech či pouze při přejezdech“, jak píše historik rock’n’rollu David Szatmary. Beatlemánii dobře dokazuje ekonomická skutečnost, kdy „během krátké devítidenní návštěvy Beatles v USA, Američané koupili více než dva miliony nahrávek a utratili výše než dva a půl milionu dolarů za zboží s Beatles nějak spojené, jako byly modrobílé klobouky, trička s Beatles, úzké kalhoty, jaké Beatles nosili, pyžama s vyobrazením kapely, polo trička, sušenky s Beatles atd.“ Pro samotnou skupinu tato mánie skončila v roce 1966, kdy se unavení hudebníci po několika letech neustálého koncertování uchýlili po svém koncertu v San Francisku 29. srpna 1966 do ústraní studia a vzdali se živých vystoupení až do svého rozpadu v roce 1970.

Ovšem významnější než ekonomický úspěch pro kapelu byl dopad, který měla hudba Beatles na hudební průmysl v USA. Ten v té době ovládala velká memphiská studia a nahrávací společnosti, které měly velkou roli při představování nových hudebníků americké veřejnosti. Beatlemánie, resp. od té doby již probíhající britská invaze změnila rock’n’rollový zvuk memphiských nahrávek na tvrdší „britský“ zvuk, který přejímaly i hvězdy jako Elvis Presley. Britský zvuk se stal novým a dominantním vlivem v americké populární hudbě, která nejen ještě více podpořila popularitu britských kapel, ale také ovlivnila hudební styl kapel amerických. Konkrétně na příkladu Elvise se dá poměrně dobře ilustrovat, jak se zvuk změnil. Zároveň s vícestopým nahráváním se upouštělo od mono nahrávek, většinou ve složení kontrabas, jemné bicí, kytara a zpěv a začalo se jít cestou moderní rockové kapely s baskytarou, celou bicí soupravou a dvěma kytarami. Poměrně úsměvně dnes působí snahy hudebního průmyslu se zavděčit nové rebelantské generaci, ač Elvis sám již jednu vychoval ani ne deset let zpět.

Jak již bylo řečeno, britská invaze vycházela z amerického, resp. afroamerického rock’n’rollu a rhytm and blues. Zejména skupiny jako Rolling Stones a Animals (členové obou skupin pocházeli z dělnického prostředí Londýna resp. Newcastlu) na začátku svých kariér předělávali písně afroamerických hudebníků, kteří byli ignorování nebo odmítáni v USA v padesátých letech i kvůli rasové segregaci. De facto takto bílí hudebníci vraceli blues do jeho domoviny, ovšem i přesto byli u starší generace a rodičů svých fanoušků vnímáni jako rebelský a nezdravý vliv, na rozdíl od skupin jako byli Beatles, kteří pro své uhlazené chování a neproblematické písně o lásce byli přijímáni daleko lépe. To ovšem nic nemění na faktu, že Rolling Stones byli po Beatles hned druhá nejslavnější skupina, která se umístila v žebříčku amerického časopisu Billboard Hot 100 hned osmkrát na prvním místě. Můžeme tedy rozdělit britskou invazi na dvě hlavní větve – uhlazenou a neproblematickou hudbu skupin typu Beatles a tvrdé rebelantské blues skupin typu Rolling Stones. Je již nasnadě to, že garage rock si bral inspiraci právě z kapel druhého typu, ve Velké Británii známého pod názvem freakbeat. Postupné asimilování britského zvuku a vzájemné ovlivňování nakonec vyústilo v konec invaze ke konci šedesátých let, kdy již můžeme mluvit o homogenní, mezinárodní rockové kultuře.

Britská invaze tedy měla velký vliv na populární hudbu jako takovou. De facto internacionalizovala rock’n’rollovou produkci a položila základy britskému hudebnímu průmyslu, kdy Velká Británie začala být chápana jako centrum hudební kreativity a otevřela dveře britským umělcům k mezinárodnímu úspěchu. Britská invaze měla také důležitou roli v utváření povědomí o nově vznikajícím zvuku celosvětové rockové scény a na několik desetiletí převládající primát rockových skupin v žebříčcích, kdy až do dnešních dob ideálem se stala skupina s dvěma kytarami, baskytarou a bubny, produkující svůj vlastní materiál.

Celkové společenské změny během šedesátých let se samozřejmě nevyhnuly ani hudební scéně. Stále větší užívání marihuany a do roku 1966 legálního (a populárního) LSD se promítlo do tvorby garážových skupin, které s těmito látkami samozřejmě experimentovaly. I vlivem těchto látek do své hudby stále více vkládaly výrazové prostředky nově vnikajícího psychedelického rocku, jako jsou východní instrumentační vlivy (používání indického sitáru), užívání modálních stupnic a dlouhé zvukové plochy. Spojením vlivů garage a psychedelického rocku vnikl subžánr acid rock, který spojoval agresivnost garage rocku s výrazivem ve své podstatě daleko sofistikovanějšího a méně tvrdého psychedelického rocku. Pochopitelně tyto vlivy do jisté míry ovlivňovali britské skupiny, které byly stále na špici žebříčků a popularity. Beatles se stali přímo etalony psychedelického roku zejména se svým albem Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band vydaným v červenci 1967. Rolling Stones, u nichž hrály roli zejména psychedelické písně Briana Jonese, se nenechali zahanbit a v prosinci vydávají své psychedelické album Their Satanic Majesties Request. I zde je tedy možné vystopovat dichotomii hodní a zlí hoši, nicméně proti tomu, co za další pouhé dva roky předváděly první protopunkové skupiny – které by bez britské invaze těžko vznikly – zejména na podiích Detroitu, je i celá rošťácká póza Rolling Stones jen dětská hra na frajery.

Na konec dnešního dílu si však neodpustím jednu osobní vzpomínku, kterou si ovšem připravím půdu pro další díl. O Josefu Lauferovi si můžeme myslet cokoliv i zejména kvůli jeho angažovanosti během normalizace. Nicméně se mu nedá upřít to, že jako jeden z mála (možná snad jediný) československých „beatových“ zpěváků té doby měl to štěstí se přímo s Beatles – a vlastně náhodou – setkat. Tuto vzpomínku jsem nahrál v rámci svého disertačního výzkumu v lednu 2020, těsně předtím, než Josefa Laufera odvezli do nemocnice na banální operaci srdce, ze které se ještě neprobral. Přijde mi vhodné tuto vskutku rockovou historiku k doplnění tohoto dílu uvést:

To bylo velice zvláštní, v 65. roce jsem byl v Londýně, já jsem tam byl na zkušenou něco natočit. Mýho managera dělal tenkrát pan Duncan Melvin a já jsem natočil cvičně dvě věci od Raye Charlese. A zrovna byla premiéra filmu Help! Ten den ráno už tam byly od toho až k tomu Leicester square prostě špalíry holek, který čekaly, až ty Rolls Royce udělal fšššš, omdlívaly, svačiny padaly a on mi říká: ‚Půjdeme.‘ Měl lístky na tu premiéru. Tak jsem ty Beatles viděl úplně poprvé živý, jak se tam medvídkovali na podiu, než to spustilo a pak se rozevřela opona a ten první akord „Help!“ To tenkrát samozřejmě bylo takový dolby stereo úplně první, to jsme tady neznali. Takhle nás to přibilo do těch sedadel, dneska by to byl chrchlák. A pamatuju si, že mě fascinovaly džíny George Harrisona, kterej měl jedinej tenkrát bledě modrý džíny, to ještě nebylo. Jsem si říkal, ty jsou ale dobrý, taková hovadina prostě. No a všichni jsme byli takový big beaťáci, tak nám to tak nepřišlo a on říká – půjdeme na nějakej večírek. Já netušil, o co jde, a jeli jsme do Soho, tam byl takovej dům, to byl nějakej klub a tam byla taková leštěná plaketa – Ad Lib Club. Vyjeli jsme takovým pancéřovým výtahem nahoru, tam bodyguardi dvoumetrový, tak jsme vešli dovnitř a to byla obrovská půdní taková zástavba, která byla udělaná jako klub. Obrovský a strašně stylový a hrála tam tenkrát kapela The New Seekers takovej big beat a tančilo se tam. Tenkrát mě posadili ke stolu a kupodivu do čela, a tam seděli takhle vedle mě byl Harrison, kterej tak si mumlal, už byli nasáklý kluci, Ringo, ten už ji měl, seděl vedle něj a furt si nějak spolu povídali a já jsem málo rozuměl, protože ten Harrison mluví liverpoolským slangem, ale šíleně, a já přesto, že můžu i cockney, tak to nebylo pro mě, prostě to nešlo. A  po pravý straně byl John, kterej si v něčem listoval, a já jsem něco asi říkal tomu Melvinovi, jsme si takhle popovídali něco, a Paul tam nějak s nějakýma managerama pobíhal a mě oslovil John a říká: „Ty seš ze severu?“ Trošku asi myslel, že jsme bydleli v severní Anglii, malinko asi ten akcent. Já jsem říkal: „Ne, já jsem z Československa, zpoza železný opony.“ A jeho to úplně nadchlo a říká: „No počkej, já jsem znal jedinýho komunistu, to byl nějakej Polák.“
Já jsem říkal: „Já nejsem žádnej komunista, já tam jen kurva bydlím.“
A on: „Kde ses naučil takhle anglicky.“
„Protože jsem tady vyrost.“
„A co děláš?“
„Tak zpívám, hraju a tak.“
„Aha… A jsou tam buzeranti u vás? Are there queers in your country?“
A já jsem říkal: „No jasně.“
A teď jsem prostě vymýšlel: „Jasně, že jsou a můžou se ženit.“ To jsem si tenkrát vymyslel, že jo. A on věděl, že já kecám a já jsem věděl, že on ví, že já kecám, a bylo to prostě strašně legrační.“

Těším se za měsíc!