Ve druhém díle seriálu o psychedelické hudbě pokračujeme v exkurzi do historie. Tentokrát píšeme o dřevních dobách a žánru, ze kterého psychedelický hudba vzešla: garážovém rocku.
V minulém díle jsme si naznačili, jak bude náš seriál vypadat a čeho se bude týkat. Nastínili jsme si, co znamená psychedelický zvuk a jak ho budeme hledat, podívali jsme se na to, jak zní těremin a i na to, jak vznikl název „psychedelický“. Nicméně to, čemu nyní říkáme psychedelická hudba, není výsledek doteku jakéhosi deus ex machina, ale samozřejmě má své kořeny a předky. A tito předkové jsou možná úplně jiní, než bychom čekali. A na ty se podíváme v tomto díle.
Historii žánru, který můžeme označit jako psychedelický rock, datujeme do druhé poloviny šedesátých let dvacátého století, kdy se psychedelická hudba stala na několik let určujícím vlivem i pro mainstreamovou populární hudbu. Zcela zásadní událostí, a to nejen pro psychedelickou hudbu, bylo vydání konceptuálního alba Beatles Sgt. Pepper’s Loney Heart Club Band v červenci 1967 a slavného alba Surrealistic Pillow od skupiny Jefferson Airplane v únoru 1967, kdy hity z těchto dvou alb ovládly žebříčky jak britských, tak amerických hitparád. Psychedelický rok se ovšem nevzal na hudební scéně jen tak a stejně jako styly, která sám inspiroval (krautrock, progrock, heavy metal, ale i například psy trance a elektronickou taneční hudbu), i tento žánr vznikl z blues, rock’n’rollu a r’n’b scény. Nicméně kde se vzalo to tvrdé blues, které vyústilo právě až ve vydání nejzásadnějších desek psychedelické scény? Samozřejmě v garáži!
De facto se ovšem s pojmem garage rock můžeme setkat až v sedmdesátých letech, kdy začaly vycházet u vydavatelství Elektra kompilace Nuggets: Original Artyfacts from Psychedelic Era, na které producent Lenny Kaye sesbíral dohromady singlové nahrávky různých hudebních skupin z let 1964-1968. Tato kompilace byla jakýmsi symbolickým uzavřením zlaté éry první psychedelické vlny a objevují se zde jak silně psychedelické skladby (jako je úvodní I Had Too Much To Dream Last Night od Electric Prunes, jejichž další skladba Kyrie Eleison se objevila například i na soundtracku legendárního filmu Bezstarostná jízda), tak i skutečně „dřevní“ rock’n’rollové, respektive garážové písně s jednoduchým základem (například hned druhá píseň Dirty Water od Standells, která se stala neoficiální popovou hymnou města Boston a při svých koncertech ji hrají mezi jinými i folkpunkoví Dropkick Murphys, ač sami z Bostonu nepocházejí). Celá čtyřdisková edice tedy velice dobře mapuje veškerý „sound“, kterému se v šedesátých letech říkalo psychedelická hudba. Dlužno ještě podotknout, že se tato kompilace dočkala celé patnáctidílné série v osmdesátých letech od vydavatelství Rhino Records, kdy již profilovala jednotlivá alba do žánrových celků (jako je například desáté vydání s názvem Folk Rock nebo druhé s příznačným názvem Punk). V roce 2001 se objevuje čtyř CD s názvem Nuggets II: Original Artyfacts from British Empire and Beyond (kde se objevuje krom jiných i píseň Get Down from the Tree od československé legendy Matadors) a tato franšíza pokračuje i dále s díly Hallucination: Psychedelic Pop Nuggets from WEA Vaults nebo Children of Nuggets: Original Artyfacts from the Second Psychedelic Era, kde můžeme slyšet, jak se psychedelická vlna změnila od šedesátých let, a zároveň zůstala tvrdě garážová – podobně jako píseň Test Drive od americké skupiny Mummies.
Nicméně pojem garage rock se v šedesátých letech vůbec neobjevuje, tomuto žánru se říkalo jednoduše rock’n’roll. Na rozdíl od psychedelické hudby garage rock nikdy neprožil žádnou velkou „krizi identity“ a plynule se jeho ideály a výrazové prostředky na konci šedesátých let přelily do proto-punkové scény (například skupiny MC5 nebo Stooges s Iggym Popem) a v sedmdesátých letech se z těchto otců zakladatelů vyvinul jak americký (Ramones, Television), tak britský (Sex Pistols, Stranglers) punk rock. Renesanci zažil garage rock na konci sedmdesátých let, kdy skupiny jako Cramps začaly objevovat staré rock’n’rollové a garage rockové nahrávky a začaly je hrát pro své vrstevníky, ale již se znalostí zvuku punk rocku a tomu odpovídala i aranž celkový zvuk nahrávek. Své kořeny má ovšem garage rock na konci padesátých let na západním pobřeží USA. Celý styl je založen na tvrdém pojetí klasického rock’n’rollu a ve většině případů kytarové instrumentaci s vokály. Často jsou používané zkreslovače tónu kytary a „fuzzboxy“, kdy hudba je účelově amatérská, divoká a s případně pobuřujícími či agresivními texty. Název stylu je odvozen od mladistvých umělců zkoušejících v garážích rodinných domů svých rodičů a vydržel i poté, co mnoho z těchto kapel se stalo profesionálními hudebníky (Paul Revere, Sonics…), kteří ovšem na svém stylu máloco změnili.
Na konci padesátých let přestává být klasický rock’n’roll hybnou silou americké populární hudby, kdy velké vydavatelské společnosti se snaží vydávat konvenčnější a přístupnější nahrávky pro širší publikum. To vede k daleko větší produkci a postprodukci a celkové sofistikovanosti nahrávek, kdy se nahrávání samotné přesouvá do profesionálních a lépe vybavených studií. Tím pádem se nahrávání populární hudby profesionalizuje, ať už se jedná o interprety, kteří častokrát vyhledávají i studiové hráče placené nahrávací společností místo svých vlastních kapel, tak i o studiovou techniku, která je již tak složitá, že nemůže být ovládána amatéry. S rozvojem technologií a také s větší výrobou hudebních nástrojů (zejména elektrických kytar) a zesilovačů si ovšem můžou mladí umělci dovolit si koupit nástroje, jejichž cena jde s množstvím vyrobených kusů níže a zakládat kapely hrající rock’n’roll. Ten si vybírají zejména kvůli jeho jasné a jednoduché tří – akordové struktuře a velké popularitě afroamerických r’n’b nahrávek právě u mladé generace.
Právě tito mladí umělci přišli se svým vlastním pojetím klasického rock’n’rollu – hráli ho amatérštěji, rychleji a tvrději. Mezi hlavní výrazové prostředky se stal „neučesaný“, často vyřvaný vokál, který vypráví příběhy většinou o traumatech středoškolského života a velmi běžně i o prolhaných přítelkyních. Tyto písně byly doprovázeny neuměle zahraným rock’n’rollovým ansámblem většinou v klasickém složení jedna nebo dvě elektrické kytary, basová kytara a bicí souprava, hrající klasický „back beat“ rytmus (kdy zní velký buben „kopák“ na první dobu a na druhou buben rytmický „virbl“, řečeno nejjednodušeji: ono známé „buch čvacht“). Typickým znakem garage rocku se stala nepropracovaná harmonická struktura, kdy většina písní má tři akordy ve sledu tónika, subdominanta, dominanta, tónika, některé písně si vystačí i s pouhými dvěma akordy (Looking at You od MC5; Tripmaker a Pushing Too Hard od Seeds aj.). Kytarová hra častokrát používala pouze tzv. „power akordy“ (tedy ne akordy v pravém slova smyslu, ale pouze souzvuk dvou tónů – primy, kvinty a oktávy, který na standardním kytarovém ladění navíc má i jednoduchý prstoklad) a jednoduchá pentatonická sóla. Často byly též používané elektronkové klávesy a perkuse, zejména tamburína. V některých kapelách se stále ještě udržel tenorový saxofon, který byl dominantním nástrojem v první vlně klasického rock’n’rollu a surf rocku, většinou ale krom sól hraje unisono s ostatními nástroji, jako u nestorů žánru Sonics.
Samostatnou kapitolou tohoto žánru jsou ovšem i nástroje, na které tato generace hrála. Malý exkurz do kytarového světa se dá v podstatě vztáhnout na všechny nástroje, které garážové kapely využívaly. Vyhneme se momentálně úplně dřevním DIY pokusům se zesilováním akustických kytar přes gramofony a krystalková rádia, jak bylo běžné například v zemích třetího bloku, nicméně nástroje renomovaných firem (zejména tedy Fender, Gibson nebo Rickenbaker), byly příliš drahé a pro mladou generaci nedostupné – v roce 1968 stál nový fender stratocaster 264 dolarů, respektive 321, pokud si chtěl muzikant dopřát i kufr, a průměrná mzda bílého muže byla 7321 dolarů za rok. Takto by sice mladý muzikant nedal za kytaru „celej tátův plat“, ale něco málo pod půlku měsíčního určitě. Řešením byly levnější (někdy až třikrát) a méně řemeslně dobře postavené nástroje, které ovšem výrostkům, kteří hráli v jedné dynamické škále, naprosto vyhovovaly. Díky tomuto vznikaly firmy, které si „půjčovaly“ tvary od svých slavnějších konkurentů, případně vznikaly i nové tvary kytar, některé zcela typické pro šedesátá léta, jako je například „loutna“ od Voxu, model 59 od firmy Danelectro, který proslavil Jimmy Page, nebo zcela samostatná kapitola japonských výrobců jako byly například Greco či Teisco. Větší analýza kytar a nástrojů obecně by patřila do jiného seriálu, nicméně je dobré si připomenout i to, že z podobných důvodů i George Harrison hrál v začátcích Beatles na kytaru Resonet typu Grazioso (respektive Futurama) československé provenience – později byly tyto kytary přejmenovány na všeobecně dobře známé Jolany. Ovšem tento trend hrát na levné nástroje se v garážové scéně uchytil, o již zmíněných The Mummies, hrajících vždy pouze v kusech hadrů, aby připomínali mumie, bylo napsáno, že: „hrají na nástroje levnější, než je jejich oblečení.“
Svůj největší rozmach v USA zažil garage rock zejména v Kalifornii a zvláště v Los Angeles na Sunset Strip, tepnou nočního života města. V celé Kalifornii se jednalo o velice živoucí scénu, kdy několik amatérských skupin dokáže prorazit s hity, které se později stávají „kánonem“ garážových kapel až do současnosti, například Seeds s písní Pushing Too Hard, nebo Leaves s Hey Joe. Jako celek se scéna vyznačovala velkou otevřeností jak k rasovým předsudkům své doby, kdy hráli v kapelách dohromady jak bílí, tak černí hudebníci (skupina Love), tak také k užívání různých omamných a halucinogenních látek. Není tedy divu, že mnoho původně garage rockových skupin později změnilo svůj styl a stalo se součástí nově vznikajícího psychedelického hnutí. Zásadním mezníkem pro popularitu garage rocku byla ovšem tzn. „britská invaze“, která začala 9. února 1964, kdy se v televizní show Eda Sullivana poprvé objevili Beatles. Je tedy pozoruhodné sledovat cestu garage rocku, který se během několika let dostal do Británie a pak s ještě větší silou zpět do USA právě díky Beatles. A jak vypadala tato invaze, si řekneme v příštím díle.
Těším se za měsíc!