O tom, jak praotec psychedelické hudby je i praotcem punku, který své kořeny ostentativně odmítal, o tom, jak se nechtěně prolínal s psychedelickými sixties a také o tom, jak jeho dítě tyto kořeny přijalo za své a přineslo novou vlnu psychedelie.
V minulém díle jsme si ukázali, jak různí hudebníci řešili deziluzi z konce rozevlátých a ideologicky volných 60. let svými úlety (nejen) do vesmíru. Extrémní případy toho, jak lze tato myšlenka dotáhnout do extrému jsme si ukázali na dvou antagonistech 70. let – skupinách Gong a Magma, které vystavěly na úniku z planety Země celou svoji mytologii a nahrály o něm svá nejslavnější alba. Ale dnes již zpátky na zem.
Šedesátá léta skončila pro mnohé možná deziluzí, ale jak to už bývá, pro další byla deziluzí právě šedesátá léta. Ne každý souzněl s fakticky neproblematickou mainstreamovou hudbou, a i z psychedelických ikon, jako byli například The Doors se stávaly kapely podléhající vlivu velkých nahrávacích společností. Ovšem na okraji zájmu jak velkých studií, tak i většiny fanoušků se zejména na východě Spojených států začala formovat nová hudební scéna, která měla po spojení s již dost drzou britskou scénou formovat alternativní hudební scénu na dalších více než dvacet let.
Nyní musíme od psychedelické hudby „klasického“ formátu udělat malou odbočku. Již v jednom z prvních dílů jsme si řekli, že z garážové scény vzniklá první psychedelická vlna nám dala i základy punku, označovaného jako „proto punk.“ Dvě kapely z oblasti Detroitu navždy změnily zvuk, jakým se měla rocková hudba ubírat, ač byly doceněny až dlouhá léta poté, co totálně změnily paradigma tvrdé kytarové hudby. MC5 a The Stooges se ocitly mimo hlavní psychedelický proud a možná i to zapříčinilo jejich do té doby neslýchaný zvuk. Další z podobných kapel byli například newyorští Velvet Underground, kteří ovšem k psychedelické hudbě měli přece jen trochu blíže. Blízko ale měli také k nové vlně detroitské kytarové hudby a není proto náhoda, že první eponymní desku The Stooges produkoval John Cale, multiinstrumentalista právě z Velvet Underground. Jeho rukopis je na desce dost slyšet, oproti dalším deskám Stooges je sice samozřejmě na danou dobu extrémně tvrdá, ale oproti dalším albům Fun House nebo Raw Power, která produkoval David Bowie, se jedná vlastně o velice uhlazenou nahrávku.
Posouvání sonických hranic měla v „popisu práce“ i skupina rváčů z MC5, kteří se se Stooges velice dobře znali. Ač ke konci kariéry byli skupinou se silně levicovými sklony, na slavné dny skupiny vzpomíná v dokumentu MC5: The True Testimonial básník a tou dobou i manažer kapely John Sinclair: „We were just LSD driven maniacs with electric guitars.“ Z podobného indiferentního názoru na společenskou situaci možná vzniklo za pár let i pozdější britské a stále ikonické „No future“.
Jak jsme již zmínili minule, psychedelická hudba se ubírala již koncem 60. let k hard rocku či art rocku a ne všichni s tím byli spokojeni. Jerry Nolan ze skupiny New York Dolls v knize Zabij mě prosím píše: „Byly to dny, kdy sólo na bicí trvalo deset minut a kytarový dvacet. Jediná písnička klidně zabrala celou jednu stranu dlouhohrajícího alba. Měl jsem těch blbostí už plný zuby. Kdo se koho snažil přehrát? Byla to vážně nuda, nemělo to nic společnýho s rokenrolem“ (překlad Alexandr Neuman). A právě New York Dolls byli ti, kdo minimálně v Americe zpátky oživili tříminutovou píseň a de facto započali novou otočku historické spirály garage rock – psychedelie.
https://www.youtube.com/watch?v=Ctg5FCS1wCM&ab_channel=MiguelRodrigues
A samozřejmě moc dobře věděli, z čeho vycházejí, protože ač první deska je zcela autorská, tak je na ní jedna dřevní drzá rock’n’rollová písnička za druhou a na další desce se již objevuje cover bluesmana Sonnyho Boye WIlliamsona II. Don’t Start Me Talkin‘, který je úplně ze stejného ranku jako písně, které přehrávali rozzlobení středoškoláci na začátku 60. let. A nebyli sami.
Již na první desce The Ramones se objevuje cover písničky „Let‘s Dance“ od Chrise Monteze z roku 1962. A dlužno podotknout, že ani starší rock’n’rollová generace se nezdráhala s touto novou vlnou hlasité hudby spolupracovat. Jak již jsme si řekli, s The Stooges spolupracoval John Cale, Kim Fowley který produkoval v 60. letech The Seeds nebo Soft Machine, objevil v letech sedmdesátých The Runaways a absolutním protnutím nové vlny stále tvrdšího punku a klasické psychedelie je spojení losangeleské skupiny The X s Rayem Manzarekem z The Doors. Ta byla založena v roce 1977, první dlouhé album natočila v roce 1980 a neprodukoval ho nikdo jiný než právě Manzarek. Ten na několika písních i hostuje na klávesy a syntezátor a na desce se objevuje i píseň „Soul Kitchen“ z prvního alba The Doors. Tím by se dalo říci, že spojení starého obsahu a nové vlny bylo dokonáno.
V 70. letech také nastupuje fenomén druhé garážové vlny. Její největší rozkvět přišel, když kvůli kompilacím Nuggets objevily kapely na sklonku 70. „starou“ garážovou hudbu. V diskografii The Cramps, kteří poté nadále určovali i vývoj rockabilly, psychobilly nebo i postpunkové scény, se to jen hemží covery ze 60. let, ať už je to citace Ace of Spades od Linka Wraye, garážovky Mark Lott and the Phantom nebo legendárního one hit wonderu The Trashmen s nesmrtelným šlágrem Surfin‘ Bird. Jiná situace nebyla ani na druhé straně oceánu: Sex Pistols přepracovali třeba Understanding od Small Faces, Substitute od The Who, už ve své originální verzi silně punkovou (I’m Not Your) Stepping Stone od Paula Revera and the Raiders anebo při svém návratu „space“ punkovou píseň Silver Machine od jinak silně progresivních Hawkwind. Vrcholem přijetí klasické psychedelické hudby 60. let punkovou scénou můžeme považovat třeba desku coverů od Ramones s názvem Acid Eaters z roku 1993 kde nechybí předělávky Love, Amboy Dukes nebo ikonické Somebody to Love od Jefferson Airplane.
Na zcela samostatnou kapitolu nebo i seriál by vydala proměna punkové vlny a DIY přístupu během 70., a hlavně v 80. letech. Z punku se rodící avantgardnější postpunková hudba v čele s The Fall a Joy Division využívala zavedené sonické postupy a přetvářela je ve svůj vlastní originální zvuk. Už v roce 1978 publicista Greg Shaw dal této nové vlně název „neo-psychedelie“ a nemohl se trefit lépe – ze skupin jako Soft Boys nebo Devo je slyšet stará dobrá garážová psychedelie, ale s punkovým a zároveň originálním přesahem, který později vyústil v new wave, případně shoe gaze, který už ve své době má nakročeno být jedním z hlavních stylů nové vlny psychedelické hudby.
Co se ovšem děje od poloviny 70. let s příchodem etiky a estetiky DIY přístupu, je organické vytvoření obrovského tavicího kotle stylů a subžánrů a to nejen v alternativní a nezávislé hudbě. Demokratizace nahrávání a vydávání desek odstartovala celou scénu nových alternativních labelů, post punk se snoubil s elektronickou hudbou, začaly se objevovat i zcela originální projekty vycházející z experimentální hudby 60. let, jako byli třeba Psychic TV nebo Current 93. A v osmdesátých letech se také zejména v Americe začalo opět pokukovat po klasické psychedelii, jak to třeba udělalo hnutí Paisley Underground.
Paisley Undergound se objevil v 80. letech v Kalifornii. Jak už název napovídá – paisley je totiž výraz pro kašmírový vzor, velice oblíbený v šedesátých letech – šlo o čistě revivalové hnutí psychedelie zejména konce 60. let. Celé hnutí vzešlo z nezávazné poslechové skupiny milovníků klasické psychedelie a později se rozšířilo jako označení pro neo–psychedelické kalifornské skupiny jako byly The Bangles, Rain Parade nebo The Three O’Clock. Celá Paisley scéna byla silně ovlivněna punkem, ovšem nikoliv z hudebního, ale spíše etického hlediska. Vyjádření publicisty Pata Thomase, že Paisley sound je spojení „klasického rocku a punku,“ má v generalizaci scény trhliny, a to kvůli tomu, jak žánrově pestrá byla. Limitními příklady může být srovnání skupin Rain Parade a The Salvation Army. Rain Parade můžeme označit jako zcela protažené pokračování čistokrevného psychedelického rocku konce 60. let, včetně harmonických postupů, vícehlasů a reverzních kytar, The Salvation Army mají blíže k power popu a skutečně využívají všech „výdobytků“ punku, protože zvuk jejich kytar zní opravdu „DIY“. Zajímavá ovšem je velká koncentrace hudebnic – čistě dívčí skupiny jako The Bangles a Pandoras byly základními kameny scény. Ta se sice rozpadá na konci 80. let, ale dočkala se i své vlastní kompilace z hnízda Nuggets, kdy Rhino v roce 2005 vydalo kompilaci Children of Nuggets: Original Artyfacts from the Second Psychedelic Era, kde Paisley sound skupiny tvoří velkou část obsahu. Pokračovatelé scény se nicméně dál věnovali stylům, které sami ovlivnili, jako třeba indie rock Viva Saturn nebo shoe gaze/dream pop Mazzy Star. A samozřejmě power pop, nová garážová scéna, alternativní rock a punk, byly skvělými odrazovými můstky pro další styly. Vždyť i kytarista grungeové skupiny Screaming Trees, nazývané mimochodem taky neo–psychedelickou, Van Conner přiznával velkou inspiraci právě šedesátkovou psychedelií a byl milovníkem kompilací Nuggets. Ale o tom zase až příště.
Těším se za měsíc!