Existují nahrávky hluboké či naopak prázdné svou neuchopitelností. Své o tom vědí jednak osobnosti s již tak posunutým vnímáním, že je uspokojí snad jen desetihodinové poslouchání větru a ruchů z arktické námořní stanice, v méně napjatých případech i tři skladby od Sunn O))) puštěné naráz, ale i konzumenti zápasící o prvenství ve vkusu, kteří jsou schopni třeba i předstírat zájem při hledání těch nejneortodoxnějších nahrávek. Kazeta od Psychick Witch vydaná na Sky Burial (ne, nedělám jim reklamu, jen se to teď pěkně sešlo) vás pak přiměje zabloudit na pomezí obou těchto přístupů.
Vlastně je to jediná experimentální věc z Nového Zélandu, kterou mám. Vyšla v roce 2016 na DIY páskách s chutně zaprášeným zvukem, kdy šumy přetáčené kazety vhodně zapadají do tvorby Psychick Witch. Jedná se ve zkratce o hrubý a pomalý noise založený na neutuchajících feedbacích či podobných kakofonických zvucích nejspíš rozladěné kytary a na šumivých ambientních plochách, za nimiž by si jeden tipnul rozladěné rádio (kdo z noisových umělců ale takhle nezačínal, že). Zkrátka jsme svým způsobem svědky pomyslného návratu ke kořenům v ostře minimalistickém pojetí, nejspíš cíleně zaměřeném na utlumení případných změn a na celkovou hudební regresi.
V kakofonickém pískání zpětné vazby a od sebe stěží rozeznatelných šumivých podkladech se nese celá první strana a dobrá polovina strany následující. Teprve po tomto důkladném monolitním výplachu nastupují dunivé rytmy nejprve upozaděné, postupně však rozvíjené do monotonních sekvencí ve středním tempu s poměrně souznícími industriálně-ambientními plochami, za nimiž nakonec problesknou i vokály. Jako vyvrcholení alba či zakončení pomyslné spirituální očistné cesty se toto vykročení ze šumivého a kakofonického bláta jeví dosti vhodně, a to jak hudebně, tak i konceptuálně.
„Anti Eveything“ je motto, jímž se projekt zaštiťuje na svém bandcampovém profilu. Heslo „Pure Gate Worship“ z bookletu kazety zase podsouvá meditativní čtení tohoto audio materiálu. Snaha vytvořit jakousi zadýmenou auru v pozadí celého díla je bezesporu cítit, ovšem osobně nedokážu říci, zda jsou v tom Psychick Witch úspěšní. Ze samotného poslechu mám pocity tak nějak nemastné neslané, ona šumivá ambientně-industriální mantra se mnou zkrátka nic nedělá (tedy abych se přiznal, mantry mě celkově nechávají chladným).
Kdyby tak alespoň Psychick Witch zatopil pořádně pod hlukovým kotlem! O maximální hlasitosti se sice v bookletu též píše (doslovně„Maximum Volume Yields Maximum Results“, ale není to ironie? Hipsterbabo raď!), ale ve srovnání se třeba takovými Book of Sands, jejichž inspiraci z projektu mimochodem docela cítím, je tohle jak večerníček z tranzistoráčku. No ale abych byl fér, do opravdu extrémní hlasitosti vás zase DIY páska úplně nepustí, i když tady to chvílemi zní, jako kdyby se nahrávalo na magneťák ve zkušebně.
Jestli někdo označí Cosmic Botanist za prázdný a celkem plytký hluk o ničem, nedivím se tomu. Ovšem za sebe nemohu říci, že by Psychick Witch nenabízel nic, co by vám nepomohlo dostat se takříkajíc jinam, třeba do šumivého prázdna, v němž se pozná marnost veškerého bytí bez příkras.
Co však rozhodně posiluje dojem z desky, je temný (noir na modré) a trochu creepy psychedelický artwork, kterého se ujal Martin Karvay. Už díky tomu album stojí za pozornost.
Psychick Witch: Cosmic Botanist
Sky Burial (https://skyburialproductions.blogspot.cz)