Navzdory poklesu teplot tu jsou nové recenze.
Thomas Zehetmair / Ruth Killius: Manto and Madrigals; Giacinto Scelsi: The Works for Viola
Daniel Padden: Ship Chop; Andrew Pekler: Sentimental Favourites
Hugues Dufourt: L’Afrique d’apres Tiepolo, L’Asie d’apres Tiepolo
Thomas Zehetmair / Ruth Killius: Manto and Madrigals
ECM (www.ecmrecords.com)
Giacinto Scelsi: The Works for Viola
Mode Records (www.moderecords.com)
Manželský pár Thomas Zehetmair a Ruth Killius sestavili pestrou kolekci ukazující možnosti dua houslí a violy v hudbě 20. století. Nahrávku otevírá ohlas islandských lidových písní ve skladbě Rainera Killiuse Ó min flaskan friða, „milostné písni pro flašku“. Folklórní kořeny má miniatura Bély Bartóka Duo (1902), zapsaná jako jeden hlas, který čte jeden hráč normálně, druhý jakoby vzhůru nohama, i Midhouse Air (1996) Petera Maxwella Daviese, jenž se inspiroval na Orkneyských ostrovech. To jsou odlehčené přechody mezi kontrastními a rozsáhlejšími kompozicemi. Tři madrigaly (1947) pro housle a violu Bohuslava Martinů jsou virtuózní a zároveň příjemně melodické, na CD určitě nejkonzervativnější. O devět let starší Duo Nikose Skalkottase, řeckého skladatele a žáka Arnolda Schönberga, střídá polohy drsné a až rytmicky strojové s melancholickými melodiemi.
Heinz Holliger napsal Drei Skizzen (2006) původně jako přídavek hraný po Mozartově Sinfonii concertante a stejně jako u Mozarta je viola u Holligera přeladěna o půltón výš, než je běžné. Ve výsledku ovšem nejde jen o nějakou hříčku na závěr koncertu. Úvodní věta si pohrává s flažolety stoupajícími někam do nedohledna, následující je polyrytmickým závodem nástrojů v překotném tempu, který je náhle zabrzděn a přejde v bezčasí poslední věty. V ní se k nástrojům přidají také hlasy obou hráčů a vytvářejí pomalu se proměňující hypnotické souzvuky. Soustředění, které z této tiché meditace doslova kape, dělá z těch pěti minut jeden z vrcholů nahrávky.
Druhým vrcholem je dílo bezmála o padesát let starší. Scelsiho skladba Manto (1957) je vlastně kompozicí feministickou, protože podle autorova předpisu jej smí interpretovat pouze žena. To se týká především třetí věty, kde interpretka k viole přidává i svůj vlastní hlas; podobně jako ve Scelsiho pozdějším vokálním cyklu Canti del Capricorno jde o fonémy bez textu. Manto byla v řecké mytologii věštkyně, slyšíme tu hlas odkudsi z jiného světa, jehož poselství si musíme sami přeložit. Zmíněné genderové určení ohledně interpretace bylo ovšem porušeno na kolekci Scelsiho skladeb pro violu čerstvě vydané na značce Mode Records. Tu otevírá Manto v podání violisty Vincenta Royera (muži tuto skladbu nahráli již dříve, část se zpěvem však vypouštěli). Po stránce instrumentální jsou obě podání srovnatelně skvělá – kompozice pracuje s jednotlivými strunami violy jako s nezávislými hlasy, výsledek tedy zní, jako bychom poslouchali dva hráče, jejichž tóny se střetávají v jemných odchylkách ladění. Když se přidá lidský hlas, nic naplat, žena vítězí, v podání Ruth Killius má třetí věta silný magický i erotický náboj (slyšela by to žena opačně?).
Royerova nahrávka Scelsiho skladeb pro violu má ovšem dost jiných silných míst. Coelocanth a Tři studie ukazují ranější styl italského aristokratického skladatele, kroutivé melodie prozrazují svůj původ v improvizaci a přeskakují od myšlenky k myšlence. S nimi kontrastuje vedle již zmíněné Manto také Elegia per Ty (1958) pro violu a violoncello (Séverine Ballon), vzpomínka na skladatelovu manželku Dorothy. Dlouhé tóny se rozevírají do šířky a zase se k sobě vracejí, vše je až bolestivě zpomalené, o to silněji působí, když se občas hudba rozjede rytmičtějšími záškuby – ale vždy jen na malou chvíli. Skladba Xnoybis (1964), určená původně pro housle, je exemplární ukázkou Scelsiho stylu. Žádná melodie, žádný rytmus, jen tón, od něhož se další tóny odvíjejí, jako když se rozplétá provaz na jednotlivá vlákna.
Monotematicky scelsiovská nahrávka Vincenta Royera i pestrá sbírka, kterou nabízejí Thomas Zehetmair a Ruth Killius, ukazují, že s jedním či dvěma nástroji lze udělat hudbu silnější než leckteré orchestrální masivy. A že viola je nejkrásnější, když je pomalá.
Nedělní lidé: Polaskaki
Polí pět (www.poli5.cz)
Co se z toho červeného cédéčka zabaleného v trochu složitém digipacku s mnoha chlopněmi vysype? Ambientní intro s rytmizovaným hlasem racka… Trhaný rytmus bicích spolu se sekaným riffem kytary a náhle kovový úder. Jsme snad na disku nějaké hardcorové party? Pak se přidá hlas s textem, v němž dominuje verš „…nikde nikdo a já.“ Přihořívá, ale posluchač nahrávky Polaskaki od kapely Nedělní lidé stále ještě neví, kde je, dokud se píseň nezlomí – do nerytmického víření nástrojů. Pak začne typická undergroundová deklamace textu.
A takoví jsou Nedělní lidé: underground (což už je dnes něco jako český folklór, nemyslíte?) posazený do hutných kytar s docela soudobým ‘heavier’ zkreslením a svižně klopýtající rytmika. Tahle kapela se učila od rockových vzorů spíše devadesátých a nultých let a spíše zvenku ze stadionů, než od těch z let sedmdesátých, osmdesátých doma a z podzemí. V pravou chvíli se v písních přidávají dechy (trombon i bastrombon), občas tak, že by se to líbilo i na ska festivalu, občas v působivém unisonu s ostatními nástroji.
„To je ta krajina, kde jsem se ztratil, budu ti posílat pohledy,“ vyprávní frontman jkf. Linii androše drží i obrazné a jinotajné nebo spíš něcotajné texty. Někdy až moc takové: „ticho je strýc s ohnutou holí“ (co prosím?), někdy schopné oslovit: „jsem tady dlouho, nikdo mi neřekl, že díru v plotě, si musím najít jenom sám.“ Ať jsou texty jakékoliv, jkf je podává vždy naléhavě. Do bookletu si k sobě nenechal napsat „zpěv“, ale „hlas“. Nabízí se otázka, jako u řady podobných projektů, je-li ta deklamace záměrem, ctností z nouze, nebo (s)prostě východiskem z toho, že ‘zpívat fakt neumím’. Recenzentova pichavost tady nepatří Nedělním lidem jako takovým, ale spíše žánru. Jkf ostatně posluchače nešidí, jeho hlas má grády a jeho projev taky.
Takže pokud nemáte na ‘androš’ alergii, budete se u Nedělních lidí cítit ne jako po nedělní kachně se zelím, ale spíš jako v pátek v noci v klubu, jehož osazenstvo má chuť to pořádně rozjet. Tuším, že je to z velké části zásluhou basy a bicích.
Překvapení: desátá píseň Mosty, melancholická vyhrávka kytary, kterou střídá vzrůstající deklamace jednoho z nejpovedenějších textů na albu. „K čemu jsou kopyta bez koní? K čemu
jsou mosty, co nestojí?“ Tohle je hit, řekl bych. Podobně jako závěrečná Leviathan Melvillei. Ale Český rozhlas vám je nepustí, ostatně jeho hudební redakce na folklór moc není.
Martin Filip
Läski: Ukkoskupu
$hake a Boner – records (laurikontula [zavinac] hotmail.com)
Finská kapela Läski charakterizuje sebe samotnou jako tu nejexperimentálnější nebo alespoň nejdivnější na tamější scéně a není důvod jí nevěřit. Jejich hudba je hlučná až řvavá, mixují v ní zkušenosti z mnoha stylů (blues, rock, jazz, country…) avšak podáním blízkým k postkatastrofickým vizím. Jejich zalíbení ve zkreslené zvuku přebuzených mikrofonů a aparatur je však zřejmě ještě překonáno zbožňováním uměleckého šílenství, jež například pod pojmem „freak out“ zlegitimizovaly v populární hudbě už davy anonymních podivínů i mnoho velkých uměleckých duchů, jako byl třeba Captain Beefheart.
Nová kolekce nahrávek Läski, nabízená na audiokazetě i ke stažení zdarma, prezentuje názor, že i po oné předpokládané velekatastrofě zůstanou ve zdegenerovaných mozcích přeživších zasunuté vzpomínky na dřívější hudební kulturu. Z pěti skladeb zde pouze jedna (úvodní Medusa Laulu) pochází z autorského repertoáru kapely, ostatní se jakoby rozvzpomínají na různou hudbu dvacátého století. V interpretacích třeba Hendrixovy zásadní hymny Machine Gun (Mäsiin Kun) nebo Coltranova jazzového standardu Blue Train (Pluu Trein) však ale vždy nakonec převládne skvěle prožité iracionální barbarství příznačné pro ony nejskeptičtější představy o lidské budoucnosti.
Z bookletu kazety vyčteme, že nahrávky vznikly v Praze loni v březnu (Nákladové Train Station Studio) a je zde přiložena i fotografie ze zřejmě téměř pokojově undergroundového koncertu v Rýmařově. Vztah k naší kotlině má především frontman, zpěvák a osobitý kytarista kapely Läski, Pasi Mäkelä. Spolupracuje zde však nejen s domácími hudebníky (freakoutové duo Federsel & Mäkela či hlukově gospeloví Spermbankers) ale viditelný je občas i ve zdejší divadelní sféře (např. Alfréd ve dvoře).
Dle vlastního zkoumání mohu říci, že všechny důležité informace z této kazety je schopen předat každý přehrávač v téměř jakémkoliv technickém stavu a její přehrávání se tak navíc stává mnohem kreativnější disciplínou. Při prvním poslechu nedoporučuji dělat nic jiného, než se do něho pustit s plnou pozorností, smysl pro humor i kulturní paměť se zaktivují samy. K dalším poslechům pak lze doporučit (dle naturelu posluchače) třeba i amatérský výrazový tanec nebo četbu Foucaultových Dějin šílenství.
Daniel Padden: Ship Chop
Andrew Pekler: Sentimental Favourites
Dekorder (www.dekorder.de)
Hamburský label vedený Marcem Richterem (Black To Comm) mě potěšil dvojicí elpíček, na nichž jsou staré zvuky a desky reckylovány v rafinovaný pastiš žánru exotica. V padesátých a šedesátých letech mířili průkopníci exotiky Martin Denny a další k „obyčejnému posluchači,” do jehož domácnosti chtěli vnést závan žhavého léta, moře, plážových barů atd. atd. Exotica se částečně díky dostupnějšímu cestování a zavedení škatulky world music rozplynula, eskapismus, který je jí vlastní, ostatně nalezneme v každém hudebním žánru, jde jen o to, čím chceme ve svých snech být: dandym z období belle epoque, vikingským prznitelem panen, bluesovým vožungrem nebo básníkem ulice doprovázeným gramofonovými scratchi.
Pro hudební experimentátory je ale exotica a vůbec easy listening vítanou ušní krmí a stavebním materiálem. A dva vinyly z produkce Dekorderu, které sice mají společnou myšlenku a patrně i pracovní postup, se svým vyzněním vzájemně dosti liší.
Daniel Padden je členem britských tajnůstkářů Volcano The Bear, skupiny, která mísí nehudební dada blízké třeba dílu Nurse With Wound s atmosférou tichého napětí, znepokojivým zpomalováním běhu času a podivně pokroucenými jazzovými improvizacemi. Každé dílo z jejich diskografie je překvapivou lahůdkou a platí to i pro Paddenovu sólovou práci. Krátké instrumentálky na albu Ship Chop jsou namíchány ze zvuků vinylových desek pocházejících z celého světa. Padden si prý vedl přesné záznamy o tom, co kde zní, v polovině skládání alba toho ale nechal a posluchače vnadí jedinou informací: v každém tracku zní nejméně tři země.
Ze všech žánrů si Ship Chop zdaleka nejvíc bere z world music, zvuky jednotlivých fragmentů spolu zajímavě „orientálně“ neladí, repetice z každého zaskřípání a výkřiku udělá jev hodný pozornosti. Padden evidentně pracoval na počítači a nechtěl, aby se mu desky příliš ohrály: pavučiny praskotů a lupance přeskakujících drážek, jaké známe třeba z díla Philipa Jecka, zde nezaslechneme. I když vyzniklo za použití gramofonu a desek, není Ship Chop albem turntablisty, ale tak trochu tajemného manipulátora s citem pro aranžmá a rozhodnutím nenechat se ovládat jedním hudebním nástrojem.
Pod albem Sentimental Favourites je podepsán Andrew Pekler with the Silhouette Strings & Chorus. Pekler, mimo jiné kumpán Jana Jelineka v projektu Groupshow, nabízí kolekci exotických instrumentálek ve stylově dokonale obšlehnutém obalu. Zatímco Padden dal pomocí staré, mnohdy otřepané hudby vzniknout novému tvaru, Pekler se snaží, aby jeho skladbičky byly co nejvíc retrobanální. Patrně k tomu používá i staré desky, jistě to ale nevím: rozhodně se ale nejedná pouze o staré desky; některé terénní nahrávky a archaické klávesy mohl nahrát sám.
Snaha dobrat se staré, poctivé exotiky, je korunována úspěchem. Kombinace lásky a ironie je dobře vyvážena (lásky plný vagón, ironický úšklebek je jako prchavé prasátko za slunného dne), melodie chytlavé, zvuk bohatý. Rolling Stones chtěli být jako Bo Diddley, Stereolab jako NEU!, Andrew Pekler chce zkrátka být jako Martin Denny. A pozor: kouzla obou desek vyplouvají na povrch až při x-tém poslechu – navzdory všemu výše napsanému ani jeden autor neprodává laciné zboží.
Hugues Dufourt: L’Afrique d’apres Tiepolo, L’Asie d’apres Tiepolo
Kairos Music (www.kairos-music.com)
Hugues Dufourt (nar. 1943) je jedním ze tří hlavních zakladatelů francouzské spektrální hudby (Dufourt, Murail, Grisey). Byl to on, kdo tomuto směru dal jméno již v roce 1979 a vytvořil v něm první průkopnické kompozice. Zároveň je i muzikolog a filosof, který se kompozici věnuje vedle psaní o hudbě, přednášení a dalších aktivit. Možná proto se jeho skladatelské jméno neuchytilo v povědomí tak výrazně, jako se to stalo v případě jeho slavnějších kolegů. Nicméně na seznamu děl má úctyhodnou řadu komorních i orchestrálních skladeb a jednu celovečerní operu (Daidalos). Jeho přístup ke spektrální kompozici je, i přes jeho zakladatelské postavení, spíše netypický. Nedefinuje ji skrze její harmonickou stránku (spektrum ostatně nevyužívá důsledně a chápe je pouze jako abstraktní model pro uspořádání materiálu a zdroj zvukové inspirace). Pro Dufourta je důležité spíše prohlubování naší senzitivity vůči jemnostem v barvě zvuku nástrojů a jejich kombinací.
CD vydavatelství Kairos přináší dvě komorní skladby napsané na objednávku pro německý ensemble recherche. Jejich námětem jsou fresky, které v letech 1752–1753 vytvořil Giovanni Battista Tiepolo na stropě Rezidenčního paláce ve Würzburgu. Jde o dvě části z cyklu alegorií čtyř světadílů, zabydlené různými postavami a symboly. Dufourt si důkladně všímá malířovy symboliky barev i „rytmu“ v rozvržení formy díla. Obě skladby nejsou tedy jen výsledkem volné inspirace obrazy, ale jejich téměř synestetickou reflexí – v Africe se údajně pokoušel přenést do akordů barvu oblohy, která na obraze přechází do různých odstínů. Pro Afriku je použit rytmus blížící se pravidelnému metrickému členění (ovšem zapsaný záměrně složitě v jiném metru a tempu, než jej slyšíme). Svou řídkou a průzračnou fakturou Afrika připomene Feldmanovu soustředěnou hudbu založenou na ohýbání tvarů jednoduchých repetovaných modelů v pomalém tempu, ale nad to obsahuje i rozměr subtilních barevných proměn. Asii pak dominují laděné bicí nástroje (některé evokují etnickou hudbu) a vícevrstevný hutný zvuk. Ke konci se ansámbl ztiší a závěr dohrávají na dlouhých tónech jen dva nástroje, přičemž marimbista hraje smyčcem a střídá při tom nejrůznější typy smyčců, aby každý tón byl nepatrně jiný. Hudba je to navýsost abstraktní, vyhýbající se použití melodických útvarů a mající velmi jednolitý tvar. Hodí se pro poslech ve vysoké kvalitě reprodukce (nebo nejlépe na koncertě), kde vynikne její jemná zvuková výbava. Uspokojí zejména ty, kdo nemají rádi prudké kontrasty a změny situace, zato zbožňují francouzsky navoněnou zvukovou lázeň.
Miroslav Pudlák
Albatrosh: Yonkers
Rune Grammofon (www.runegrammofon.com)
Už jsme si zvykli, že norský label získal proslulost přelomovou experimentální hudbou (Supersilent, Spunk, Alog, Huntsville…), ale v posledních letech vydává tituly dosti žánrové, reflektující prog rock nebo jazz rock (Elephant9, Bushman´s Revenge). Ta hudba, nepostrádající nostalgii k zappovským sedmdesátkám, má nezanedbatelné publikum, v úhrnu se tu avšak hraje nižší level.
„Ohlasová“ je i deska nového dua Albatrosh natočená v New Yorku a smíchaná v rodném Norsku. Zaujme především příznivce jazzu a má přesah i k obecně laickým příznivcům melodií. Klavírista Eyolf Dale a saxofonista André Roligheten mají jen pár let přes dvacet a prozatím vyrazili cestou syntézy. Je docela působivé, jak suverénně se orientují ve stylech, které vtáhli do hry. Noří se do delších melodických pasáží, v nichž mohou konvenovat třeba publiku tria E. S. T. utopeného pianisty Esbjörna Svenssona. Zároveň se prohánějí v postbopových modech a tu a tam dají najevo, že znají i free jazz. Saxofonista Roligheten také obohacuje proud hudby tím, že si občas hraje s témbrem nástroje: nenechává tón zaznít naplno, zvuk šelestí či naopak trhá plech, jsme ve světě nesmělých, krátkých narážek na avantgardisty typu Franze Hautzingera či Matse Gustafssona.
Kapela tím pádem působí jako spolek spíše interpretační, ne autorský. Odvozenost a přebírání navozují trochu smutný pocit, že pod slupkou obeznámenosti a šikovnosti je u hráčů nějak duto. Zvuk dua oplývá jistou líbezností, která bude pro laické a hodně mladé publikum přednější než odvozenost, kterou beztak ani nepozná. Albatrosh si tak lze docela představit na United Islands of Prague, Strunách podzimu a jiných akcích, které servírují snadno přijatelné chody. K originalitě skladatelky a nelítostné songwriterky Jenny Hval, jejíž album Viscera (2010) je posledním skutečně zásadním činem labelu Rune Grammofon, mají ovšem daleko.
