Chris Watson: El Tren Fantasma
Niski szum: Songs from the woods
Mark Van Hoen: The Revenant Diary
Anne-Sophie Mutter: Rihm, Penderecki, Currier
Petr Ferenc – Martin Janíček: Tah
An Evening With Federsel & Mäkelä
Chris Watson: El Tren Fantasma
Chris Watson: El Tren Fantasma (The Signal Man’s Mix)
Touch (www.touchmusic.org.uk)
V Mexiku se jezdí hlavně po silnicích, železnici tam skoro nemají. Ne že by celá země byla kolejíprostá, severojižní dálnice je ale součástí tahu vinoucího se od severu na jih celého amerického kontinentu a tudíž tamní dopravě dominuje. Milovníci vlaků mohli od západu na východ Mexika ještě před deseti lety cestovat „vlakem duchů“ – linkou směřující z Los Mochis přes Mexico City až do Veracruz. Ta už ale nejezdí.
Při její poslední jízdě byl na palubě televizní štáb BBC a natáčel epizodu série Great Train Journeys. Zvukařem výpravy byl Chris Watson, který ze svých nahrávek v roce 2011 sestavil album El Tren Fantasma.
Watson zanechal stopu v dějinách industriální a postindustriální hudby coby člen spolků Cabaret Voltaire a Hafler Trio, poté se zcela oddal lovu zvuků, často pro dokumenty BBC, jindy pro „volné“ účely. Ve své tvorbě – neboť výběr a umístění mikrofonu, jakož i rozhodnutí, odkdy dokdy nahrávat, jsou akty kompozice; okolní svět může znít různým uším a membránám různě – je vlastně realistickým, epickým básníkem. Přiznává zdroje zvuků a staví z nich zhuštěné příběhy, v nichž posluchači pomocí zkratky často přibližuje jevy a události, jež nelze sledovat jinak než časosběrně: pohyb ledovcového masívu, průběh bouře nebo právě cestu vlakem od jedné konečné k druhé.
I svět lovců terénních nahrávek má své žánrové kategorie a hvězdy. Mnohé záznamy jsou „zvukově pohlednicovou“ paralelou hudebního žánru exotica, jiní lovci svou kořist zase včleňují do kompozic vycházejících z premis musique concrète. Vedle Watsona je největší hvězdou mezi lovci Španěl Francisco López (rozhovor v HV 2/2007), který jen málokdy přizná, kde svým mikrofonem co skolil, a snaží se ve svých skladbách všechny ty „konkrétní“ zvuky zbavit narativního obsahu, aby posluchač výslednou hudbu nevstřebával vzpomínkami a asociacemi, ale pokud možno jen a jen ušima.
Watson na svých albech naopak uměřeně drnká na romantickou strunu. El Tren Fantasma potěší hlavně milovníky mašinek a kolejí. Cesta je shrnuta do hodinového „výtahu“, rytmus kolejí, zpěv ptáků, cikády i ticho noční pouště se střídají v pestré skládačce, občasná střídmá rytmizace střihačskými nůžkami ze zvuku jízdy často vyloudí div ne písničkovou náladu – to zejména na dvanáctipalcovém maxisinglu The Signal Man’s Mix s odlišnými mixy tracků El Divisadero a Veracruz.
Ve zmíněném HIS Voice 2/2007, jehož tématem byly terénní nahrávky, jsem psal (či spíše citoval nádherně fanouškovský booklet) o svazarmovském elpíčku Rytmus páry. Nadšenci, kteří tohle LP vytvořili, toužili nahrát všechny parní lokomotivy, které ještě byly v provozu na české železnici. Podobným pomníkem něčeho, co kdysi bylo samozřejmé a už není, je i El Tren Fantasma. Narozdíl od tuzemských nadšenců se ale Watson nespokojuje s prostým výčtem, nýbrž komponuje. K vyjádření svých citů a nostalgie nepotřebuje obšírný text, vše sděluje zvukem, který nahrál a sestříhal. „Díky za to, že jste pro svou cestu zvolili Vlak duchů. Tato služba je právě zrušena,“ hlásí paní v nádražním rozhlase na konečné ve Veracruz.
Petr Ferenc
Niski szum: Songs from the woods
AudioTong (audiotong.net)
www.emiter.org/niski-szum
Písně z lesů nahrál polský hudebník Marcin Dymiter (který vystupuje i jako Emiter). Stačila mu k tomu elektrická kytara s aparátem a několik efektů, především delay. S ním si ambientně ale i rytmicky pohrává už v úvodní pomalé snové posmutnělé skladbě Blues From The Green Hills. Cinkání vysokých tónů mu delay opakuje a opakování se stává hudebníkovi metrem – rytmem, do kterého staví další nápady. Ve druhé písni The Woods, Part 1 přidává i tichý zpěv textu od Roberta Frosta, části básně Stopping By Woods On A Snowy Evening. Do paměti se vrývá hlavně opakovaná fráze „…before I sleep“. Taková je i nálada skladby: je před usnutím, ve chvíli nakročené do snu. Píseň uložil jakoby ke spánku do velmi pomalého tempa. Zatímco basové struny opakují prostý kolovrátkový podklad, na vysokých tónech nezkreslené přirozené elektrické kytary do nich Dymiter hraje melodii. Celá nálada a velmi decentí zpěv mi trochu připomínají album Kid A od Radiohead. Ale produkce Niskeho szumu je mnohem prostší. Aniž by jí něco chybělo. Třetí skladbu The River autor věnoval Otu Pavlovi. Více než Berounku se zlatými úhoři v ní ale tuším jinou řeku, tu, která unáší umírajícího ztracence Williama Blakea v Jarmushově filmu Mrtvý muž. Hudebník tady s kytarou, zkreslením a delayem zachází podobně jako autor slavného soundtracku. Neobviňuji ho tím z plagiátorství, poukazuji na důstojně využitou (možnou) inspiraci. Otu Pavla Dymiter zřejmě schoval to krátkého úryvku, který na začátku skladby velmi tiše v polštině odříká. Šestnáctiminutová skladba graduje tím, jak se na sebe vrší ruchy nabrané delayem a jak k nim kytarista přidává dlouhé tóny, které hraničí se zpětnou vazbou. CD končí druhou částí skladby The Woods, která pracuje se stejným melodickým motivem a pokračuje v textu. Album má pouze čtyři skladby, které však naplní 37 minut. Není to zbytečně proposlouchaný čas. Vracel jsem se s Dymiterem do lesů rád znovu a znovu. Bude zajímavé sledovat, co dalšího Nizky szum prosní nebo probdí, pokud to nahraje nebo přijede zahrát.
Martin Filip
Mark Van Hoen: The Revenant Diary
Editions Mego (editionsmego.com)
Ke vzniku nového alba Marka Van Hoena se váže legenda, kdy autor údajně nalezl na čtyřstopém pásu nějaký svůj rozpracovaný projekt z roku 1982 a jednoduchost procesu nahrávání do čtyř stop ho natolik zaujala, že se tak rozhodl zpracovat celou svou další desku. Snad právě tento „návrat ke kořenům“ ho inspiroval i k názvu celého projektu. Revenant je slovo pocházející z francouzštiny a doslova znamená navrátilec z „druhé strany“, z onoho světa. Celá deska začíná poněkud paranoidním zvukem smyčců a fragmenty vokálu mizejícími v jeho ozvěnách. K tomu ovšem přidává první skladba Look Into my Eyes i velmi chytlavý a přitom netuctový beat. Druhá skladba Garabndl X předvede ambientní vlny připomínající poněkud projekt Boards of Canada a skřípání nějakého monstrózního lanoví dřevěné plachetnice. Název Garabndl má patrně odkazovat, v duchu esoterické nálady alba, ke španělskému městečku San Sebastián de Garabandal, kde se údajně v šedesátých letech zjevila čtyřem dívkám Panna Maria a sdělila světu důležitá poselství a předpovědi. Strašení pokračuje skladbou Don’t Look Back s mantrickým opakováním jednoduché fráze (téměř jako Mobyho jednověté texty z veleslavné desky Play), podmalované všudypřítomnými majestátními plochami a okořeněné osmibitovým škvířením. Zvuk držených akordů, zdá se mi, jako by vypadl z nějakého starého českého filmu. Zašlá, poněkud přímočará melancholie. Slogan „Neohlížej se!“ možná upomíná na radu, kterou obdržel Lot při zkáze Sodomy: „Utečte a neohlížejte se zpět.“ Možná jde o pokyny pro samotného revenanta při návštěvě našeho světa. V následující I Remember přechází téměř neslyšný šepot v analogové bublání jako z nějaké ezoterické verze seriálu Návštěvníci, nicméně pak se objeví radikální beat, který drží skladbu nad temnotou analogových syntezátorů vyjících na nějaký elektronický měsíc. Skladba No Distance duní možná největším podílem elementů taneční hudby z celé desky, kdežto Where Were You je ve své podstatě trip hopový track, opět s mantrickým opakováním fráze a plačtivými smyčci obalenými ve starožitných delayích, které ze všeho ukusují nejvyšší frekvence. Skladba Why Hide From Me už nás unáší podstatně dál od tanečních beatů do podivné nezřetelné zvukové krajiny pozorované nejspíš nějakým zvukovým dalekohledem a obydlené hýkavými zvuky nějakého analogového pseudošalmaje. Unknown Host zní povědomě, připomněla mi například duo Herrmann & Kleine, čistotná elektronika jakoby někde z přelomu století. V další skladbě Laughing Stars at Night se vokály už téměř nestihnou prodrat na povrch skrze tlustou vrstvu delayů, swingující beat spíš podupává na místě – ideální pro osamělé a ztracené tanečníky a kytara se do toho zoufale snaží udávat rytmus. Vokály protlačené přes filtry analogových syntezátorů opanují celou stereobázi závěrečné Holy Me, aniž by si potřebovaly vypomáhat dalšími zvuky. Bezeslovné vokalizování se na nás bude valit celkem osm minut. V této skladbě naprosto schází onen jinak na albu všudypřítomný reziduální popový element, zde se už míří někam jinam a je to směr poněkud omamný a rozhodně poutavý. Jako bychom po absolvování celého alba ukončili sérii večírků, po kterých zbývá pachuť v ústech a za okny začíná nový den. Holy Me je sonický světelný tunel, který nám ukazuje, že vše ještě zdaleka nekončí. Zvuk alba The Revenant Diary je plnotučný, má hloubku a příjemnou barvu i díky občasnému pikantnímu ořezání výšek. Klávesové zvuky jsou plné a zajímavé, beaty vždy úderné, nikoliv však tuctové. Celá deska obsahuje silný popový element, ale převládající atmosféra není taneční, nýbrž melancholická, místy až strašidelná nebo snad rovnou tragická. Zvuk je místy melancholicky pompézní jako na albech mexického umělce Murcofa. Nicméně svou atmosférou připomene poslední desku Jamese Ferrarra Far Side Virtual. Svým způsobem se zabývá stejným výchozím materiálem – sonickými zbytky předchozích dekád, a tedy jakousi formou něčeho, co snad není hudební zombifikace, ale jakási re-animace, oživování mrtvé či snad spící hudební materie let osmdesátých a devadesátých. Jako kdybychom byli znova na tom večírku někdy zkraje devadesátých let, avšak v místnosti už nikdo není. To jen stereo hraje dál. Poněkud to připomene scénu z filmu Tajemstvi hradu v Karpatech, v níž Miloš Kopecký jako zločinný baron Gorc z Gorců naslouchá hlasu své oblíbené divy re-animované zázračnou balzamovací metodou a udržované v hermeticky uzavřené místnosti. Jakoby se z oživování celkem nedávno skončené epochy let devadesátých vynořovala daleko větší temnota než z pradávno minulých dekád šedesátých a sedmdesátých. Je to zvláštní fenomén, který budeme mít jistě příležitost dále pozorovat. Na albu The Revenant Diary je nahraná smutná hudba. Ale s každým poslechem jakoby byla vždy o něco poutavější.
Tomáš Procházka
Anne-Sophie Mutter: Rihm, Penderecki, Currier
Deutsche Grammophon (www.deutschegrammophon.com)
Deutsche Grammophon se nás snaží přesvědčit, že ještě neskončila ona úžasná doba, kdy sólista stál na podiu coby objekt obdivu publika a skladatelé mu dodávali materiál k prokazování jeho virtuozity. Model z předminulého století se dnes udržuje při životě díky dominanci romantických autorů na koncertech i nahrávkách. Má pro dnešní komponisty smysl v takové hře pokračovat?
Wolfgang Rihm je jedním z těch, kdo se snaží – poměrně úspěšně – dokázat, že některé aspekty romantického pohledu na hudbu jsou stále použitelné (více o něm v HIS Voice 4/2011). Nevrací se ani tak k hudebnímu materiálu minulosti jako k představě, že hudba má vyjadřovat emoce. Pro Anne-Sophie Mutter nepsal poprvé, v roce 1992 premiérovala jeho Gesungene Zeit pro housle a orchestr, jednu z těch známějších skladeb posledních dekád. Lichtes Spiel (2010) je jejím následovníkem, ovšem charakterem je jinde. Obsazení orchestru je klasicistně redukované, žádné bicí, méně dechových nástrojů, přehlednější zvuk. Skladba má podtitul „letní kus“ a jakkoliv se to zdá u soudobé vážné hudby nezvyklé, trochu prázdninovou atmosféru v ní lze slyšet. Housle se při kroucení v chromatických smyčkách téměř nezastaví, orchestr z klidného plynutí občas vyjede k rytmičtějším pasážím, ale žádné velké drama se neodehrává. V závěrečné části se na chvíli vyloupne melodie jak z nočního jazzového baru, což přinese příjemný kontrast. Živé provedení jistě bude – hlavně díky interpretce – příjemný zážitek, nahrávka ale nedosahuje síly jiných Rihmových děl.
Jako kontrastní mezichody orchestrálního programu jsou na CD zařazena dvě dua pro housle a kontrabas (na nějž hraje Roman Patkoló): Rihmova skladba Dyade (2010–2011) a Duo concertante (2010) Krzysztofa Pendereckého. Dvě technicky náročná díla jsou zajímavá především nezvyklou nástrojovou kombinací, ale v paměti neutkví.
Americký skladatel Sebastain Currier (*1959) napsal pro Anne-Sophie Mutter sedmivětý koncert nazvaný Time Machines v roce 2007, jde údajně o tvar vzniklý přepracováním dřívějšího díla, které bylo pro extrémní nároky na orchestr neproveditelné. Sedm vět, sedm různých aspektů vnímání času v hudbě. Při četbě autorova komentáře se to zdá jako pěkný nápad: Fragmented time – rozpadání struktury a těkavost, Delay Time – orchestr jako ozvěna sólového partu, Overlapping Time – překrývání vrstev různého charakteru a různých rytmů, Entropic Time – rozpad od jednoho motivu k chaosu, Compressed Time – fofr, který rychle začne a rychle je utnut. Bohužel pokud si text nepřečteme, znějí všechny věty hodně podobně: Virtuózní houslový part podkreslovaný orchestrem, hudba, která by se asi raději vrátila do harmonického světa romantismu, ale má strach, že by se tím znemožnila. Tak balancuje mezi atonálními plochami a ozvěnami starých souzvuků, zdaleka však ne tak zdatně jako třeba Wolgang Rihm. Rytmické finesy se v hektické orchestrální faktuře ztrácejí, ačkoliv by vzhledem k ideovému pozadí kompozice mělo jít o primární věc. O chlup zajímavější je šestá část, nazvaná Backwards Time, která napodobuje nahrávku puštěnou pozpátku, včetně „obráceného“ nástupu hlasitostí každého tónu. Devadesát devět vteřin této věty by fungovalo i samostatně, což lze říct i o devíti minutách pomalé věty sedmé, nadepsané Harmonic Time. Orchestr se dme v pomalých akordech, nad nimiž smutně lkají housle. Najednou onen pokus přenést devatenácté století do současnosti zní docela přesvědčivě. Většina obsahu této nahrávky ale ukazuje jasné limity takového přístupu.
Matěj Kratochvíl
i8u: Surface Tension
Murmur Records (www.murmurrecords.com/)
Na jednej strane Matka príroda, field recordings kanadsko-európskeho bujnenia zeme. Na tej druhej glitchový mikroproces digitálnej éry. Úzka hranica niekoľkých centimetrov rozdeľuje preduchovnené fylozofično a vedátorskú obmedzenosť niekoľkých prasknutí. Osvedčený model “sound sculpture” France Jobin aka i8u hľadá metaforu v stredoškolskej fyzike, konkrétne v definícií povrchového napätia. Audio inštalácie France Jobin rozozvučali 200 metrov dlhé montrealské silo popri projekte Silophonic Carstena Nicolaia, objavili sa opakovane na festivale Mutek aby vyústili do niekoľkých sólo nahrávok pod značkami ATAK, ROOM 40 alebo Murmur records. Koncept poslednej nahrávky Surface Tension netreba hľadať ďaleko. Stačí sa obhliadnuť za projektom immersound (2010) v ktorom Jobinou snahou bolo vytvoriť špeciálne posluchové prostredie so zameraním na fyzické pohodlie. Ja vytvorím podmienky, vy budete vnímať. Ja toto vnímanie posuniem za limitované hranice skúsenosti. Vy sa len ponárajte do kresiel, do hudby, do seba. Pod hladinu.
Možno sa ohánať pojmami mikro a makro (viď vyššie). Sledovať prírodu cez mikroorganizmy alebo obracať oči k vesmíru. Vedecký pracovník vypočíta, či je ľad dostatočne zamrznutý. Vyprevádza dcéru s korčuľami. Dcéra sa nevracia. Vedec ničí kresťanský oltár. A dookola. Rozum – duchovno – rozum – duchovno…Analógové – digitálne – meditatívne. Voda – toluén – metanol. Skladby v ktorých sa prebíja stále dorastajúca panenská blana vo vzťahu hudba – poslucháč . Už je tam prechádza sa zamrznutou krajinou, v ušiach sterilné cvrlikanie. Zdvihne kameň, nič pod ním nieje. Zdvihne ďalší a zase nič. Vracia sa, vypína médium a v tom si uvedomí, že si tam batoh zabudol. Tak opäť zapína zvuky v prehrávači. Odznova. Voda, toluén, metanol. Batoh nikde, samé jednotky a nuly, biele pozadia. A zase koniec. “Veď je to len hudba”, opakuje. Venčí psa v tmavej noci. Postáva v strede poľa. “Toto poznám, toto som už počul”. Batoh v psej hube.
Nie je to laboratórium doktora Nicolaia ani touchovské odpočúvanie prírody zberačov Watsona a BJ Nilsena. Je to povrchové napätie dvoch substancií energicky kumulujúcich na ich hranici.
Jakub Juhás
Petr Ferenc – Martin Janíček: Tah
Polí5 (www.poli5.cz)
Poslední loňský titul pražského vydavatelství Polí5 přináší koncertní záznam z jednoho z večerů uskutečněných v pražské výstavní síni Mánes při výstavě Orbis Pictus. V den s palindromickým datem 11.2.2011 se zde sešli Petr Ferenc s Martinem Janíčkem, aby zkonfrontovali zvukové vlastnosti a možnosti dvou materiálů – vinylu a kovu. Vinyl je zastoupen deskami rozeznívaných gramofonem, chtělo by se tedy říci „tradičně“, kdyby jim ovšem nevládl Ferenc dlouhodobě zkoumající nestandardní možnosti jejich využití. Autorské kovové objekty soundartisty Janíčka jsou působivé svou sebejistou jednoduchostí a možná tedy více prezentují sílu samotné hmoty. Masivní kus plechu napínající jedinou strunu vytváří monstrózní luk a společně s nerezovou troubou nabízejí při amplifikaci řadu hráčských technik – perkusivní hru rukama či rozličným bubenickým vybavením, rozeznívání smyčcem, pilníkem apod.
Celý záznam je na CD rozdělen do čtyř částí. Téměř ihned od počátku první z nich máme co do činění s hutnou a vrstevnatou zvukovou masou. První desetiminutový kus je postaven především na táhlých potemnělých plochách, konkrétnější zvukové akce zde vypozorujeme především u Janíčkových objektů. Gramofony zde tvoří především stabilní proud pomalu se vyvíjejících prodlev, které z basového registru expandují čas od času i do vyšších poloh, přenoska pak pravidelně hlásí svou přítomnost neúnavně nepravidelným ale v podstatě velmi příjemným popraskáváním.
V dalších dvou kratších částech nabírá projev dua syrovější industriální charakter, rozeznívaný kov zde rezonuje s cyklickým hukotem mechaniky gramofonu rotujícího možná i bez vinylové zátěže. Pak přibývají také Janíčkovy rytmizace a desky svůj návrat do hry potvrdí sofistikovanými plunderfonickými hrátkami, v nichž ve vzdáleném echu rozpoznáme například ženský vokál. V první polovině alba se duo zkrátka takto vybouří, aby v posledním a nejrozsáhlejším tracku (21:12) pokračovalo v podrobnějším průzkumu společně objeveného komunikačního prostoru. Praskot desek by chtěl toto dění vrátit zpět na zem, jiné zvuky se však ozývají i z velkých dálek.
Povrchních asociací může dnešnímu mediálními obrazy přesycenému posluchači při setkání s tímto albem vytanout na mysli dost, ať se jim snaží vyhnout sebevíc. Vize tovární haly po odchodu poslední směny se však někomu může zkřížit s různými klišé ze soundtracků doprovázejících filmové záběry například na tibetské chrámy. Jinému se představa vlastní přítomnosti uvnitř rotující prázdné betonové míchačky spojí s postkatastrofickými obrazy rituálů lidí zapomenutých po generace v důlní šachtě. Oblíbené jsou také akustické představy pnutí uvnitř hmoty – skály protkané jeskyněmi, praskajícího ledovce – nesmyslnost těchto nápadů nezávisí na intelektu jedince, v jehož hlavě se mohou poprat… Album, na kterém si hráči užívají rozkoš z fyzického prožitku různých hmot, nás může upozorňovat, že již téměř žádný zvuk nemáme nezatížený nějakým kontextem, který nám vlastně překáží ve vnímání kvalit zvuku samotného. Třídit tyto kontexty v dnešní době na závadné a neškodné však zřejmě ani nelze, takže si tato deska zaslouží odstranění všech, přinejmenším alespoň na tu necelou třičtvrtěhodinu její hrací doby.
Jan Faix
Kyklos Galaktikos: Osa dobra
Mám obavu, že běžnému posluchači název Kyklos Galaktikos nic neřekne a ani citovat jména pod ním podepsaných umělců (Mataiotechnia, Händehoch) tu zřejmě příliš nepomůže. Je to škoda, protože se jedná o velmi potentní umělecký kolektiv sdružený kolem Jana Buriana ml., který poslední dobou vystupuje pod jménem Mataiotechnia. Kyklos Galaktikos byli, částečně pod svým někdejším názvem Envoi, autory mnoha pozoruhodných divadelních a tanečních představení, o kterých bohužel příliš neví ani divadelní scéna, zejména proto, že většině divadelních kritiků poněkud schází dobrodružný duch pro objevování něčeho, co se nachází za běžným horizontem. To je přesně místo, kde KG operují. Jejich nový projekt je nicméně projektem hudebním. Kyklos Galaktikos nahráli hip-hopovou desku a na svých stránkách ji umístili ke stažení zdarma. První skladba bohatě sampluje ze znělky Karla Svobody k seriálu Návštěvníci. Protagonisté se v ní představují jako správna rapová crew i jako možní spasitelé. Nejdříve slibují všechno: „tvý hluboký kapsy ti litrama nacpem!“ aby se v závěru vytratili lakonickým „…my tu vlastně nejsme a jste tu jenom vy“ a nechali posluchače stát zmatené na svém vlastním hudebním území.
Judr.mga.phdr.csc. opět předvádí variaci na rapový folklor explicit lyrics a nevybíravými dvojsmysly se vysmívá společenské hierarchii, funkcím a titulům. Miniatura Stará škola opět zaumně vtipkuje na téma alzheimerovy choroby a neschopnosti aktérů dokončit větu. Dříve než si znovu poslechnete neodolatelný slogan „asi si si něco si si zapomněl“, je zhruba minutový track u konce.
Následující song Karkulka je tribální hymnus s paranoidním textem o dost uvěřitelnějším a autentičtějším, než jakými nás zásobují třeba o mnoho slavnější WWW. Rytmus tu většinu času udává právě štěkavý rap, beaty hrají až v druhém plánu a vokál spíš podporují. Gen je typický hiphopový konfrontační kus, ve kterém se předvádí kvality bojovníka mlácením kopím o štít „pak pochopíš, že jsem assassin!“, ve verzi Kyklos Galaktikos ale za toto vše může genová výbava. Vykloubený gangsta rap ze skladby Gen není ovšem oslavou předměstských floutků páchajících násilí, daleko spíš přináší podivnou lovecraftovskou atmosféru. Skladba Firma přesazuje podnikatelské kulisy do jakéhosi mytologického světa, kde „sekretářka má na hlavě hady“. Pokud si trochu konzervativnější konzument hip-hopu nevšiml, že omylem zabloudil do poněkud neobvyklého světa, tady už nemůže být na pochybách. Válečný zpěv je opět temný bojový hymnus, plný podivných zkreslených zvuků a tónů šalmajů, ze kterých se noří barbarské inkantace slibující pomstu nepříteli. Strašidelnější než většina blackmetalových produkcí. Ve skladbě i.n.r.i. se objevuje alchymická inspirace, do skandování „skrz oheň bude celá příroda očištěna“ se odvíjí mystický příběh alternativní historie, ve které si „naši předci vykopali hroby, kde vytvořili nebe, hvězdy i domy“. Do toho se náhle patafyzicky vmísí text Ivana Wernische o lenochodovi, který měl dvojí štěstí. V této skladbě KG prezentují formu hip-hopu jako intenzivní vyprávění příběhů nebo jako extrémní příklad orální kultury a možná se tak dostávají hluboko k vlastním kořenům rapu. Lovesong kombinuje rafinovaný humor, mystickou inspiraci s autentickou osobní výpovědí: „…láska k mý ženě Tereze, láska k rodině a k mý feně Akiře“. Vzniká kompaktní a zároveň uvěřitelná směs témat, víc než neobvyklá na české hudební scéně. Jako bonus vzdají HG hold své oblíbené skupině Dunaj v osobité coververzi nazvané Dunaj forever důmyslně mísící drsné elektro a zbloudilé samply Ostřanského kytary. Osa dobra je zaznamenáníhodný počin, dovedně skrytý v internetových houštinách. Zcela v duchu předchozí tvorby Kyklos Galaktikos očekávám, že protagonisté projektu nebudou tlačit své dílo skrze obvyklé kanály, aby na něj dopadlo alespoň trochu mediálního světla. V tvorbě KG platí víc než kde jinde okřídlené heslo „i cesta může být cílem“. Co se týče alternativní hip-hopové scény, vydáním nahrávky Kyklos Galaktikos se na ní rázem objevil subjekt, kterému jde o něco víc než jen o vlastní prezentaci a může se směle postavit vedle momentálně kritiky chváleného Bonuse. Výše zmíněnému budiž přičteno ke cti, že Osu dobra uvedl na serveru Rock&Pop mezi nahrávkami, které ho na české scéně v roce 2011 zaujaly, na prvním místě. Stojí za poslech!
Tomáš Procházka
An Evening With Federsel & Mäkelä
Polí5 (www.polipet.cz)
Čím dál tím plodnější pražský label Polí5 po dvojalbu skupiny B4 vydal i jeden z bočních projektů jednoho z jejích členů. „Lídři formací Läski (FIN) a B4 (CZ) se sešli a nahráli společně několik nečekaných písní, křížících psychedelii s post-hippie atmosférou, ambientem a nejlepší tradicí freak-outu,“ informuje text na obalu a k tomuto vymezení vlastně není třeba cokoli dalšího dodávat. Už samotný název, odkazující k uvolněné, domácké atmosféře tvůrčího procesu, zřetelně osvětluje pohnutky i cíle celého počinu: daly by se shrnout spojením udělat si dobře, které je vztáhnutelné jak na autory, tak i na správně naladěné posluchače.
Album mi připomíná fyzický pocit, kdy člověku není úplně nejlíp – z vyčerpání, alkoholu, přesycenosti apod. – a rozhodne se tento stav zvrátit tím, že si objedná obrovskou porci zmrzliny, přestože až příliš dobře ví, že mu na 90 procent bude ještě hůř. Ona desetiprocentní šance září před očima jako Svatý grál, který stojí za to následovat: ve chvíli, kdy to vyjde, těžce zkoušené tělo se dokonale rozteče a zbude jen čistá slast. Nemá tím být řečeno, že by po tomto albu měl sáhnout jen ten, kdo v sobě objevil sklony k hédonismu – ostatně s požitkářstvím není nikdy pozdě začít –, každopádně ale nemůže být pochyb o tom, že užít si večer s Federselem a Mäkelou znamená přijmout tuto podmínku. Pro každého, kdo ví, že tajemství života spočívá ve schopnosti udělat si každý den alespoň jednu radost, bude cesta jednoznačně schůdnější.
Hravě hédonické vyznění umocňuje background obou hudebníků: díky jejich univerzálnosti a instrumentálním schopnostem je výsledná podoba hudby mnohem arbitrárnější, než bývá zvykem. Není až tak podstatné, s jakými styly či polohami si Federsel s Mäkelou pohrávají, jde spíš o eleganci, s níž si oba multiinstrumentalisté předávají hudební formy z ruky do ruky, a o hladkost přechodů. Navzdory tomu, že je materiál vědomně inspirovaný hudbou, která si podivínství vetkla do jména, na albu není nic „divného“ – k tomu chybí určitá dávka urputnosti. Federsel a Mäkelä jsou zkrátka příliš hraví a příliš schopní. Pohybovat se v „botách mrtvého muže“ může být velmi vyčerpávající, česko-finské duo to dokáže s takovou lehkostí, jako by to byla nejjednodušší věc na světě.
k!amm
