Recenze 28. 12. 2011

  

Nové zvuky pro tento týden.

 

Flo Stoffner: …and sorry

Martin Smolka / Mauricio Kagel / Louis Andriessen: Von Himmel zur Höhle – From Heaven to Hell

Ga’an: Black Equus

RED Trio & John Butcher: Empire

Umberto Petrin: A Dawn Will Come; Michel Wintsch: Metapiano; Steve Day: Song of the Fly

Různí umělci: Clandestine Cassette Series vol.2

 

LRG Flo Stoffner

Flo Stoffner: …and sorry

Veto Records (www.veto-records.ch)

Flo Stoffner je nyní šestatřicetiletý švýcarský kytarista, který má za sebou řadu pozoruhodných kolaborací na poli moderní jazzové avantgardy a volné improvizace. Jeho první sólové album ho představuje jako již naprosto vyzrálou tvůrčí osobnost.

Dvaatřicetiminutová kolekce je složena z devíti poměrně krátkých improvizovaných kusů, v nichž se ve vyrovnaném poměru mísí relativně klasická hra s preparacemi nástroje a s přístupem k elektrické kytaře jako ke zvukovému generátoru především pomocí zpětných vazeb – to vše ve velmi sofistikovaném osobitém pojetí. Například v první a nejrozsáhlejší skladbě Straight Lost je z úvodních čitelných frází postupně budována ambientní plocha možná v lehce frippovském duchu, v níž se ale ve správných momentech odehrávají i okamžité razantnější změny v dynamice a témbru. Základním důvodem, který činí tuto desku výjimečnou, je totiž především Stoffnerova perfektní představa, jak má být která pasáž dlouhá nebo jak rychle je každou z nich možné stupňovat, která hraničí v podstatě s jistotou. Ze střídání jemnějších ploch s razantními nasazeními jiné zvukové barvy zde zkrátka čiší jednoznačná představa o výsledku a jistota v práci s kytarou i efekty a aparaturou.

Objevit zde můžeme vybrnkávané meditace nad atmosferickým podkladem (např. Lurch) i rozevláté drones (Low Punch nebo Thnak You For The Axe). Titulní improvizace je budována z atonálních frází hraných s velmi nakřáplým zvukem, které gradují přechodem do ještě divočejších akordických riffů, vzpomenout si lze při poslechu například na tvorbu Billa Orcutta. V předposlední Wrong Door již Stoffner využívá kytarová zkreslení natolik, že výsledek již nepřináší ono často oblíbené opojení mocnou hlukovou stěnou, spíše jen skřípe a popraskává ve stejně komorním duchu, jako již zvukově podstatně krotší baladická hříčka Oh My God, It’s So Marvelous, jež je zde naservírována na závěr.

Flo Stoffnera bylo možné zahlédnout na albech různých formací již i na známějších labelech, než je švýcarský Veto (např. s Manuel Mengis Gruppe na značce Hat Hut), jeho nynější sólový debut se alespoň mně osobně jeví jako výrazný posun na cestě vlastním výrazem. Rozhodně se není zač omlouvat.

Jan Faix

 

LRG smolka kagel

Martin Smolka / Mauricio Kagel / Louis Andriessen: Von Himmel zur Höhle – From Heaven to Hell

Wergo (www.wergo.de)

Německý soubor pro soudobou hudbu musikFabrik (více o něm v HV 5/2008) se před pár lety představil v Praze v rámci festivalu Contempuls, a od té doby stihl vydat úctyhodnou řadu nahrávek. Na CD nazvaném Von Himmel zur Höhle představuje ve třech kompozicích světy andělů, lidí i pekelníků.

Nebe zastupuje skladba Martina Smolky, Čecha, jehož hudba zní ovšem častěji ve světě než doma. Smolka si vytvořil dobře identifikovatelný styl, který je směsicí nostalgie a disonance. V kompozici Rush (Hour in Celestial Streets) z roku 2007 pracuje s harmoniemi a melodickými linkami, které by mohly znít až příliš sentimentálně, kdyby nebyly všelijak rozladěny a zvukově zaneřáděny mikrotonálními odchylkami. Spíše než matematickou exaktnost čtvrttónů ale skladatel preferuje méně předvídatelné a spontánní rozladění, někdy také tlačí nástroje do krajních poloh, v nichž prostě čistě znít nemohou. „Dopravní špička v nebeských ulicích“ je hudbou mnoha proluk, dlouho doznívajících akordů nebo zase mechanických rytmů, které jsou rázně ukončovány a znovu rozjížděny. Vše je úchvatně barevné, zvonivé a hravé. V rámci Smolkovy tvorby není toto dílo vlastně ničím nové, je ale dostatečně poetické a zábavné.

Z nebe na pozemskou ulici nás vede Mauricio Kagel, jehož  Orchestrion-Straat (1996) je zde nahrána poprvé. Inspirací je, jak název napovídá,  strojová hudba orchestrionů a Kagel se obrazně proplétá mechanickými vnitřnostmi, kde děrovaný papír ovládá soustavu píšťal, zvonkoher a xylofonů. Vychází mu z toho husté pletivo poháněné pravidelným rytmem, který se však na různých místech rozpadá, jak se jednotlivé hlasy osvobozují. Jak je u Kagela časté, je to vlastně hudba o hudbě, plná citací či pseudo-citací. Nápodoby populárních melodií, jimiž kdysi orchestriony zaplňovaly své okolí, se zlomí v jazzové frázování, hudba se však bez přestání valí kupředu, někdy v sevřeném šiku, jindy se rozpadne na proudy běžící v různých rytmech.

Jak sestupujeme níže, hudba je hlasitější, od jemných zvuků nebeské dopravy přes pouliční flašinety se u Louise Andriessena dostáváme do pekla. A peklo je převážně hlučné. Skladba Racconto dall‘ Inferno z roku 2004 vznikla na text z Dantovy Božské komedie, z níž si vybrala pasáže rozhovoru návštěvníků pekla s jedním z démonům. Obě strany ztvárňuje zpěvačka Cristina Zavalloni, jejíž hlas tu naprosto dominuje. Orchestr se většinou pohybuje v rychlých bězích končících nějakým pekelným úderem či pompézními fanfárami. Někdejší „hlavní evropský minimalista“ zní ze všech tří autorů na disku nejméně minimalisticky. Nepracuje s repeticemi, nezasnívá se, míří pořád dopředu. Soudě podle této nahrávky má nebe, země i peklo skvělou hudbu, ale „tam dole“ je to největší jízda.

Matěj Kratochvíl

 

LRG gaan

Ga’an: Black Equus

Captcha Records (www.hbsp-2x.com)

 

Call of the Black Equus amerického sdružení Ga’an je monumentálně znějící progrockový opus. Retro se totiž samozřejmě nevyžívá jen v oživování osmdesátkových šlágrů, ale realizuje se i ve vážnějších polohách, například právě v sedmdesátkovém progrocku. Nechci ale už používat nepěkný termín retro. Lépe bude popsat hudbu na albu Black Equus jako poučenou a inspirovanou ambiciózními rockovými experimenty sedmdesátých let.

Ga’an je trio vystupující v obsazení bicí-klávesy-baskytara/klávesy. Zvuk je tedy místy klávesově pompézní, připomínající například Popol Vuh na nahrávce k filmu Aguirre, hněv boží, místy minimalistický, s přísně odsekávající basou, jako rytmičtější kousky zlaté krautrockové éry. Krautrock je nicméně v hudbě Ga’an pouhou příměsí. Hlavní inspirací zde je nepochybně francouzský kolektiv Magma. A hudba na tomto albu je tedy víceméně klasický Zeuhl – hudební styl skupiny Magma a jejich následovníků, slovo pocházející z jazyka Kobaïan, který vyvinul bubeník a mozek Magma/tu Christian Vander. Také skladby na Black Equus jsou zpívány v jazyku Kobaïan, byť zde jde zřejmě o jiný dialekt. Francouz Vander svůj fonetický jazyk utvořil podle nesrozumitelných řečí “těch druhých”- němců a slovanů. Zpěvačka Lindsay Powell vycházela z jiného jazykové prostředí. Nejedná se tu o pouhé epigonství, spíše o inspiraci. 

Black Equus je výrazně temné album, kde převažují dlouhé klávesové plochy zdobené exaltovaným, místy pseudooperním zpěvem. Neobtěžuje se krátkou stopáží. Na nahrávce jsou jen tři skladby, dvě zhruba desetiminutové, ta třetí osmnáctiminutová. Hudba je přísná, bez sólových exhibicí, ostatně zde chybí kytara, čímž je úsporný charakter zvuku předdefinován. Když Tyson Torstensen vymění klávesy za baskytaru, zasněné klávesové dumání se rozeběhne do krautrockem poučených nepravidelných rytmických variací. Zpěv je zvláštně utopen v mixu, což nahrávce dost svědčí. I zvukově se hlásí k odkazu svých předchůdců, žádná “loudness war” se tu nekoná, nahrávka je citlivě smíchaná a zmasterovaná. Dost možná že na magnetickém pásu, skupina sama uvádí že dříve své nahrávky distribuovala na kazetách, takže k tomuto médiu má projekt Ga’an také vztah.

V souvislosti s inspiracemi stojí za zmínku také fakt, že LP Black Equus bylo vylisováno na čirém vinylu v počtu 666 kopií a web projektu nese název I hear a new world, což je název prvního konceptuálního LP šíleného britského vizionáře Joa Meeka, fantazírujícího o vzdálených světech.

Tomáš Procházka

 

LRG Red trio

RED Trio & John Butcher: Empire

NoBusiness Records (nobusinessrecords.com)

 

Portugalské improvizační trio tvořené klavíristou Rodrigem Pinheirou, kontrabasistou Hernanim Faustinem a bubeníkem Gabrielem Ferrandinim se po vynikajícím loňském eponymním debutu (Clean Feed, viz recenze v HV 02/11) zřejmě vydalo cestou spoluprácí s různými autoritami žánru. Po kritikou nadmíru dobře přijímaných koncertech s trumpetistou Natem Wooleyem přichází nyní kapela se společnou studiovou nahrávkou s britským saxofonistou Johnem Butcherem, a aby mezinárodní spolupráce nebylo málo, nachází se toto LP navíc v katalogu lotyšského labelu.

Stejně jako na prvním albu RED Tria máme i zde možnost sledovat vývoj od virtuozního freejazzového projevu vycházejícího z letitých tradic á la Cecil Taylor k soudobému evropskému pojetí improvizace, jež reflektuje i tvorbu klasických skladatelů 20. století (např. Ligeti, Cage) i postmoderní nadžánrový přístup, a přitom si neklade omezení typu neidiomatičnosti či často oblíbené hledání hranice mezi tichem a zvukem. Zde se hraje naplno i při sebenetradičnějších technikách a ve všech dynamických úrovních.

První, nejkratší improvizaci Sustained (sedm minut) lze pokládat jako předehra. Počáteční neklidný fagmentální dialog zde postupně houstne a po bodu kulminace se Butcher jednoduše vytratí a cestu do klidu provede RED Trio samotné. Ve dvou dalších kusech pak tato sestava teprve odhalí řadu dalších výrazových prostředků a možností vzájemné komunikace. Například okolo desáté minuty celku Pachiderm je fascinující sledovat Butcherovo postupné ladění se na Ferrandiniho činelky, které je dovedeno k dokonalému propojení navíc ještě i s Pinheirovým rozezníváním klavírních strun elektromagnetickými smyčci e-bow. Že takto vzniklé sinusoidy dosahují na nahrávce takové hlasitosti, svádí k pátrání po stopách dodatečné detailní mixáže. Pokud skutečně proběhla, tak opravdu mistrovským způsobem, který nijak nenarušuje plně živý charakter projevu celé kapely.

Celou druhou stranu desky zabírá titulní opus. Z delší úvodní tiché meditace se přes dialog kontrabasu a saxofonu (opravdu to místy zní jako nějak přefiltrovaný rozhovor dvou lidí), zničehonic rozjede freejazzový závar, který když sám sebe stráví, vyplivne dál pozoruhodně invenční, místy poněkud skrjabinovské klavírní sólo. Závěr je pak už opravdovou esencí z kreativního potenciálu kapely. Saxofon švitoří ve výškách občas ne nepodoben třeba analogovému syntezátoru či nějakému exotickému ptáku. Okamžité nápady v rytmice letí jeden za druhým i dále při postupném zvolňování, kdy se nástroje postupně rozcházejí. Na společné staccatové tečce se po chvíli těkání okolo sejdou opět Butcher s Faustinem, kteří celou tu smršť vlastně nastartovali.

Časté dělení světa volné hudby na freejazz a evropsky chápanou improvizaci nemá u tohoto alba cenu reflektovat. Zde funguje vše bez problému dohromady a výsledky jsou skvělé.

Jan Faix

 

LRG umberto petrinLRG Michel WintschLRG Steve day

 

Umberto Petrin: A Dawn Will Come

Michel Wintsch: Metapiano

Steve Day: Song of the Fly

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Leo Feigin, dlouholetý tvůrce Leo Records (které letos přesáhly už šestou stovku titulů), v minulosti mapoval zejména ruské/sovětské tvůrce neortodoxní hudby, posléze však rozvětvil svůj zájem do mnoha hudebních oblastí, k nimž početnou složkou patří alba sólistů. V přítomné trojici k nim patří hned dvě, obě věnované sólovému klavíru.

Ikona italského piana Umberto Petrin (1960) bývá sice někdy nazýván  veteránem, což však nic nemění na jeho invenci. Proslul zejména jako člen výtečného Italian Instabile Orchestra (od roku 1996), renomé však si vydobyl i při svém koncertování s Cecilem Taylorem v roce 2000. Tehdy ho přiměl, aby přijal i Petrinovy podněty (Taylor málokdy reaguje na někoho jiného, nežli na sebe sama), a tak mu údajně z jeho různorodých spoluhráčů zatím nejpřesvědčivěji parýroval. Současné album A Dawn Will Come, nahrané v březnu 2010 v janovské Casa della Musica, nemá co do činění s experimentováním, je výslednicí toho, co Petrin zná a umí. Je to především rozehrávání příběhů, s čímž se pojí obrazivost, představivost, kterou vyvolávají. Jako interpret Petrin sice (okrajově) těží z odkazu Thelonia Monka (jako bonus k CD přiřadil Monkovu skladbu San Francisco Holiday), vytvořil si však svůj osobní, mnohem méně pokusnický styl, jako skladatel však svoji inspiraci našel už dávno v komorní hudbě XX. století, zejména v Paulu Hindemithovi, Antonu Webernovi nebo Sergeji Prokofjevovi. Sloučíme-li obojí, uvědomujeme si, že jde o podání plynulé, samozřejmé, v němž prostřídává – podle tématu „příběhu“ – údernost i romantizující rozdychtění, ráznost i něhu, perlivost i povlovnost, lehkost i podeznívanou hromovládnost, perkusivnost (například ve skladbě Mantra and Blue). Dokáže posluchače naladit k lyrické meditaci, ale i ho zahltit (nikoli přehltit) sprškou tónů a vyrušit drobnou disonancí.

Ke zmíněným příběhům pochopitelně náleží Love song, který má svoji konejšivou objímavost, láskyplnost a zaokrouhlenost, Z deseti čísel se poněkud vymykají čtyři. Dvakrát se totiž prodírá do obrazů amerického výtvarného minimalisty Brice Mardena (1938), jehož díla mívají nejenom nelomené geometrické tvary, nýbrž i své spletité zákruty (jako Vine z roku 1993 nebo Dragons s vročením 2004), a tyto průhledy mají určitou neučesanost, své hledačské záchvěvy i občasnou drobnou diskrepanci, jsou proměnlivé, násilněji vbíjené i zatichlé. Dvě verze Music for a performance  svědčí naopak o tom, že si v těchto případech interpret neodpustil ukázat, co dovede, maličko se předvádí na efekt, chvílemi se jeví jako u vytržení, což zahalí do tajemnějšího hávu, je uhlazený i hlubokomyslný.

Jestliže bádáme po Petrinově inspiraci, najdeme ji i protřednictvím věnování, která připisuje k polovině kompozic. Kromě Mardena jde o německého performera, sochaře a tvůrce uměleckých instalací Josepha Beyuse (1921 – 1986), srbskou „babičku“ performerského umění Marinu Abramović (1946) a amerického tvůrce videí, elektronika a snovatele nových médií Billa Violu (1951). Je zajímavé, že skladatelova volba padla právě na kumštýře, kteří spíše rozvichřili něco nezvyklého, neobyčejného, zatímco on sám zůstává přes svoji brilantnost spíše v rámci dosaženého. S nepředvídaností tedy spíše koketuje, což nic nemění na veskrze kladných hodnotách alba.

To album švýcarského pianisty a skladatele Michela Wintsche (1964) Metapiano, nahrané od ledna do června 2010 ve studiu Xyleme, je z úplně jiného kadlubu. Wintsch zde také neobhospodařuje pouze klavír, ale i syntezátor a různé doprovodné „krabičky“ ovládané nohama, nepoužívá však žádných dodatečných zásahů či změn. Dosavadní Wintschova cesta byla lemována značnou rozletitostí, migrací, vystřelující do různých oblastí od rocku po operu, až soundtrackovou imaginací a mozaikovostí. Čtrnáct kompozic na Metapianu, prostřídávajících několik většinou zdvojených názvů (jako Manga I, Manga II), svědčí o Wintschově naprosto volném vzletu mezi kompozicí a improvizací, aniž si přitom dopomáhá berličkami citací nebo ozvuků. Je přitom monkovštější než sám Monk (respektive využívající současných možností zvukových valérů, což by Monk dnes  možná rovněž uvítal), svůj přístup orchestralizuje, nehledá na rozdíl od Petrina příběhy, nýbrž situace a jejich rozkrývání, chce zapůsobit spíše zvukem samotným než melodií, působivě kouzlí se souzvuky a jejich chvějivým (do)zněním. Rázný, dramatický vstup do alba proměňuje v prolongované tóny,  přes ataky (HDV) odkrývá nepoznaná hájemství, (de)formováním zvukových soubojů dospívá někdy k poklusovému hazardérství, jindy k minimalistickému vyťukávání osudové zátěže, což vytěží při hledání nejzazších hranic, kam až může dojít, i úhybného prstokladu, souběžnosti klavíru a syntetické zvukové ražby. Jindy se mu komprovizace promění v pojízdný vehikl, který vjíždí do hlukového tunelu, za nímž se rozjedou perkusivní stroje hudební fabriky, tápavé tóny se mu rozbřesknou do rachejtlového nahloučení (HDV II), rozsypané korále tónů se mění v mihotání zvukových křídel (Les mots lisses), perpetualita opakovaného motivu vyústí ve výzvu k novému závodění, vždy nové rozehrávání, při němž záleží na každičkém jednotlivém úhozu, proskočí až do zahlcení (Les mots lissez II). A tak bychom mohli pokračovat, neboť přes značnou jednolitost celé desky má každá jednotlivá část svoji odlišnost: je tu antiportrét z netónu, nerytmů, pošramocených, „porouchaných“ zvuků, zvýrazněných následným „žblabuňkováním“ (Velopitecus), je tu zmanipulovaná kompozice do následných erupcí, které detonují ve zvukové herně (Chemine I), zvukový vír, přesýpající tóny jako písek (Sous le cedre), úskočné (proti)řazení jakoby komiksových situací (Manga II), zvukové driblování (Chemine II) atd.

Michel Wintsch je proslulý svou proměnlivostí, namnoze však k ní přispívali spoluhráči, které si pro své projekty vybíral (perkusista Gerry Hemingway, basista Bänz Oester ve známém triu, ale můžeme sem přiřadit třeba takové pokušitele, jako je Fred Frith, Franziska Baumann, Christian Wolfarth aj.). V tomto případě převzal odpovědnost sám, vytěžil z ní maximum (možná trochu na úkor účinnosti vzhledem k širšímu publiku, na něž většinou dovedl reagovat) a osvědčil, že své hledačství zdaleka nepovažuje za uzavřené.

Na CD Song of the Fly sice také najdeme pianistu (je to Bill Bartlett), avšak titulní úlohu – přes souhru sextetu, v jednom případě septetu – tu hraje bubeník, perkusista a vokalista Steve Day. Ten už se na Leo Records osvědčil streetjazzovým albem Visitors (2010) a mohl na svůj tehdejší úspěch klidně navázat. Část tehdejšího souboru na nové album, nahrané v lednu 2011 v bristolském Wilding Sounds Studiu, dokonce převzal – je to zmíněný Bartlett, saxofonista Aaron Standon a basistka Fiona Harvey, místo dvou kytaristů a dalšího bubeníka však nastoupil houslista Peter Evans, v jedné skladbě pak trumpetista Tom Wilding, a téměř všechno se změnilo.

Day v minulosti řídil jazzový sextet, napsal knihy o Ornettu Colemanovi a o improvizované hudbě, v drobnějších esejích se věnoval Anthonymu Braxtonovi (na přítomné desce najdete sampl z jeho nonetového Yoshi´s z roku 1997), Keithu Tippettovi, Franku Gratkowskému a dalším, píše básně. A ty jsou i středobodem CD Song of the Fly. Už vážné tváře muzikantů na titulní straně svědčí o tom, že půjde do tuhého. Dayovy songy jsou tentokrát až provokativně temné, naříkavé, vokál se vynořuje ze změti hudby, vlastně spíše z jejího nahloučení, podtrhovaného bicími, ve kterém výraznou složku ve všech osmi číslech hraje houslový part. Předobrazem interpretace žalozpěvů mohl být Tom Waits, ovšem Day sám je temnější, ale i neznělejší, vemlouvavější, leč mátožnější. Proto ho hudba obepíná, podporuje táhlost jeho projevu až truchloherním vyprovázením; nevím, proč se mi při poslechu vybavuje maďarská puszta s rozervaným čardášem. Ani v komprovizaci Snow at Easter úmyslně „rozladěná“, rozklížená kutálkovost souboru nenaladí jinou notu: i ona po malé chvíli kopíruje lkavé duo (Day s Fionou Harvey), které zpomaluje, zeslabuje, až vejde do šepotu. Jen občas Bartlettův klavír vyburcuje pozornost a překlene hořekování (Gandhi´s Jacket), litanie však vzápětí pokračuje za vydatné podpory zúčastněných (chtělo by se mi říci: pozůstalých). Jedině ryrmus Catwalku s přidanou trubkou se vymyká ze stýskavého celku, i Day si tu zahaleká, ale už The Mona Lisa vše navrací do ustálené žalobné tesknoty. Má to být kondolence tomuto světu?  A o jaké létaní tu jde? O to ikarovské? Škoda, že booklet postrádá texty, čtyřverší s příznačným havranem je nenahradí.

A tak se Steve Day celým albem pronaříká, proteskní, prožaluje, ale rozhodně pro mne není (řečeno s názvem poslední improvizace) Persona non grata, jenom bych ho raději „užíval“ spíše v malých dávkách a někomu, koho právě pronásleduje chandra, bych poslech této desky příliš nedoporučoval. Přitom bych vysoce vyzvedl inventivní přístup celého souboru ve vzájemné improvizační spontaneitě, obdivuhodném reagování jak na text, tak jeden na druhého,  vysoké ocenění si zaslouží houslista Peter Evans, ať už sám o sobě, nebo ve chvílích (jako v záverečné Perzóně), kdy se snoubí se saxofonistou. Místy je to album skutečně fascinující, jenom toho naříkavého, polomluveného, poloprobědovaného, monotónního vokálu je na mě poněkud příliš.

 

Z. K. Slabý

 

LRG clandestine casetes

Různí umělci: Clandestine Cassette Series vol.2

Nothern Spy Records (northern-spy.com)

Brooklynský label Nothern Spy vydal v říjnu svou druhou kazetovou kompilaci. Tentokrát oslovil výhradně ty umělce, kteří nějakým způsobem s magnetickou páskou pracují i při samotné hudební tvorbě. Páska, na níž se hraje s páskami či na pásky, vyšla ve stokusové sběratelské edici a dostupný je též digitální download.

Stranu A otevírá kratší příspěvek od v New Yorku žijícího Japonce Aki Ondy, jenž dlouhodobě zkoumá možnosti kazetových diktafonů. Jeho kompozice Mute Sphere se skládá jednak z rozličných terénních nahrávek, základní rytmus vznikl pravděpodobně pravidelným střídáním rychlosti jejich záznamu, a také z abstraktnějších motivů vycházejících z Ondovy manipulace s větším množstvím diktafonů a z jejich různých možností vytvářet vzájemně různé zpětné vazby. Track má tak při konstantní náladě neustálý vývoj a spád.

Následuje devět a půl minuty dlouhý opus Never Sink od G. Lucase Cranea alias Nonhorse. Ten standardně vytváří skrumáž úryvků z manipulovaných kazet všeho možného obsahu, a to celé prohání řadou efektů, především svým oblíbeným echem. V přelévavé psychedelické ploše bez basů a výšek můžeme dlouze rozkrývat jednotlivé konkrétnější motivy i pátrat po Nonhorsově vokálu.

Na straně B nás uvítá podstatně intimnější ruch skladby Autumn To Autumn korejsko-americké umělkyně Bonnie Jones. Ze šumu prázdné pásky pomalu vystupuje táhlý basový drone, který postupně překrývají další cyklické vrstvy – zřejmě amplifikované motory magnetofonů a pečlivě kontrolovaný circuit bending. Ve výškách skřípající vrchol skladby se dostaví v páté minutě příjemně neočekávaně a pak již skladba pomalu vymizí opět do ztracena.

Celkovou půlhodinovou délku kazety doplňuje Connecticut Ductwork, práce experimentátora Jasona Lescalleeta, která svým soundem skutečně evokuje zvukové či celkově fyzikální dění v nějakém mohutném potrubním komplexu. V industriálním ambientu se jen tu a tam zrodí konkrétnější uchopitelný motiv, jednou připomínající tu pedálové tóny varhan, jindy ozvěnu jakési aktivity smrtelníků „tam někde nahoře“. Z béčkovými filmy ovlivněného snění o tajemných podzemních chodbách a labyrintech napojených snad i na nějaké další, jež tu byly dávno před naší civilizací, nás ale vyvede závěrečný a najednou surově konkrétní zvuk vypnutí nahrávání na magneťáku, dojezd zaváděcí pásky a podobné cvaknutí našeho přehrávače.

Tato poměrně krátká oslava fenoménu magnetické pásky prostě nebude vyčnívat ze sbírek experimentální hudby na kazetách jen svým přerostlým obalem – bookletem v uzavíratelném igelitovém sáčku, ale především množstvím obsažených a hezky uspořádaných informací.

Jan Faix