Do nového roku s novými recenzemi.
Biosphere: Mysterier; Mike Harding: Repaired / Replaced
Nils Petter Molvær: Baboon Moon
Netherworld: Over the Summit; Loscil: Coast / Range / Arc; Stormloop: Snowbound
Humcrush with Sidsel Endresen: Ha!
Biosphere: Mysterier
Mike Harding: Repaired / Replaced
Touch (www.touchmusic.org.uk)
Poslouchám jedenáctý a třináctý díl (dvanáctka vyšla před jedenáctkou) série sedmipalcových singlů britského labelu Touch, který letos slaví třicátiny, a vše je tak, jak má. Jon Wozencroft, šéf labelu a fotograf obálek, v posledním desetiletí mapuje to, co elektronickému experimentu přinesl právě přelom milénia, a navíc jej zajímá proměnlivá, prostupná hranice mezi světem přírody a světem technologií.
Většina umělců spjatých s jeho stájí tvoří na poli rozsáhlejších stopáží, kde čas plyne tak nějak geologicky. Na singlech pak, alespoň já mám takový dojem a jsem za něj posluchačsky rád, slyšíme jakési výseče delších celků, hudbu a zvuky, za nimiž tušíme celý svět, vesmír, systém. Lhostejno, jedná-li se o záznam dueta praskajících desek s varhanami, pípání elektroniky, kytaru „patinovanou“ glitchi či dunění Pacifiku… to vše již na Touch Sevens vyšlo. Dosaďte si jména Philip Jeck, Marcus Davidson, Mika Vainio, Fennesz, Chris Watson.
Loňský rok přinesl alternativní hudbě, zdá se mi, zvýšený zájem o field recordings. V době, kdy byla čistota hi-tech udělátek (nejsou macintoshe vlastně bílá elektronika?) převálcována lavinou nalezených retrozvuků, které se do značné míry staly obětí vlastní redundance, je “návrat do světa” jednou z mála možností, jak snad slyšet něco dlouho neslyšeného nebo neslýchaného coby hudební dílo.
Na singlu norského plus mínus ambientního projektu Biosphere se nad hranicí field recordings a digitálně tvořené elektronické hudby vznáší mlha. Jasně slyšíme obě strany, vítr i kolébavé melodie, to, co je mezi nimi, je jakýsi šumící oblak vyvolaný bůhvíčím. Tohle Norové umějí, podobně „mlžívá“ i BJ Nilsen.
Mike Harding nahrával meluzínu v komíně a déšť skrz rozbité okno (tento track má pouhých třicet vteřin, v podobě drážky singlu je to zajímavá podívaná), od „čistého“ dokumentu se jeho singl ale liší tím, co na něm páchá mikrofon: občas je tak přebuzený, že se výsledek blíží nefalšovanému noisu. Hardingova meluzína navíc, aniž by to věděla, zručně využívá Wozencroftovy vydavatelské koncepce, podle níž je každý singl možné přehrávat na 33 i 45 RPM. U tohoto tracku je věru těžké se rozhodnout. Při každé ze zmíněných rychlostí zazní místa vyloženě příjemná, jindy dochází k nepříjemnému houkání (při 45) nebo basovému dunění (při 33). Ta příroda…
Petr Ferenc
Kutin: Ivory
Valeot Records (www.valeot.com)
Umělecký záběr vídeňského umělce Petera Kutina zahrnuje různé audiovizuální instalace, tvorbu scénické hudby a v neposlední řadě také koncertní elektroakustickou tvorbu. Z řady seskupení, v nichž figuruje, jmenujme například trio Dirac (album Phon též z labelu Valeot recenzoval Pavel Klusák v HV 03/2010). O jeho první sólové nahrávce Panora (U-Cover Records, 2006) lze sice nyní říci novinářské klišé, že “již na ní Kutin definuje své budoucí směřování” – tedy tvorbu atmosférických struktur pomocí elektrické kytary skrze laptopový processing a práce s field recordings, nutno je ale také dodat, že po této cestě kráčí opravdu velkými kroky. Na nyní aktuálním třetím sólovém titulu Ivory přináší již o mnoho vyspělejší kvalitu zvukovou i kompoziční.
Každý ze sedmi tracků na této desce si vytváří svou svébytnou atmosféru. Hned v úvodním se prolne v hloubkách basující i ve výškách chrastící drone s poklidnou kytarovou hrou a občasnými úryvky dětských hlasů pořízené zřejmě kdesi v parku. Následující část White Desert vyroste na táhlé a meditativní kytarové ploše, stejný význam v ní ale mají i různé kratší abstraktní zvukové vstupy či jednoduché tonální melodie i závěrečný rozpad na glitchová staccata a drsnější rytmizované fráze.
U jedné části alba posluchači přirozeně naskakuje představa hráče chovajícího se svobodně s eleketrickou kytarou v ruce (ovšem s veškerým současným moderním vybavením), tu ale doplňují mnohem “elektroničtější” kusy typu World Without End nebo popraskávajícího a následně ambientního závěrečného opusu Lonesome Monster, či převládající manipulace s terénními nahrávkami v předposlední kompozici Sombre (příroda, smyčcová hudba, klavír, znovu děti i štěkající psi, bouřka…).
Výčet charakterů jednotlivých zvukových složek by mohl být ještě mnohem delší, zásadní je však, že je Kutin ve výsledku zpracovává do vyvážených a zvukově velice příjemných celků, z nichž čiší velká hudební zkušenost a z ní plynoucí rozvážnost i neustálá chuť pouštět se stále do dalších experimentů.
Jan Faix
Nils Petter Molvær: Baboon Moon
Sula (www.nilspettermolvaer.info)
Molvær je stále na cestě. Na cestě za ideálním zvukem, ideální sestavou, v níž by se svou trubkou cítil nejlépe. Stejně jako Jack Kerouac tuší, že kdesi za obzorem, za tou tenkou čarou již zahraného a slyšeného na něj čekají pravé perly. Naštěstí i v případě Baboon Moon platí, že cesta je zároveň i cílem. Molvær zde pokračuje ve svém útěku od digitálního k analogovému, který započal již na předchozí desce Hamada. Tehdy se ocitl na rozcestí. Rozpustil kapelu, se kterou působil deset let a s níž nahrál čtyři alba. Přesto však byla Hamada ještě silně ovlivněna dvěma jejími nejvýraznějšími členy, totiž kytaristou Eivindem Aarsetem a elektronikem Janem Bangem. I s těmi se nakonec rozloučil v dobrém a pro Baboon Moon našel i souhrou náhod sestavu, o níž tvrdí, že je tou nejlepší, jakou kdy měl. Ne snad, že by pohrdal těmi předchozími spolupracovníky, jen se jejich cesty, co se tvůrčích konceptů týče, rozdělily.
Auduna Kleiveho nahradil za bicími Erland Dahlen. Společný mají především cit pro barvu zvuku typický pro bubeníky – perkusisty. Dahlen se narozdíl od Kleiveho více orientuje na přechody, jež jsou stejně jako zbytek soupravy značně podladěné, občas znějí skoro jako tympány. Místo náhodně rozesetých rafinovaných pauz, jimiž proudí buď zvuk ostatních nástrojů nebo ticho, používá Dahlen spíše řidší rytmy, čímž dosahuje obdobného efektu. Důležitým prvkem jeho hry je velmi pozvolná, rocková kadence – jeho bicí znějí těžkopádně, jako chůze ve snu, při níž nemůžete odlepit nohy od země, někdy až váhavě, například ve skladbě Coded, kde působí jako starý zarezlý stroj, který se každou chvílí musí zaseknout. Výjimkou jsou jen skladby Recoil a finální Baboon Moon, v nichž se údery v rozpoutané smršti valí kvapivě a nespoutaně vpřed.
Ústřední postavou se však stal svérázný kytarista Stian Westerhus, jemuž Molvær svěřil celou produkci alba. O tom, že je Westerhus pozoruhodným muzikantem, který vydá za tři průměrné, jsem se přesvědčil před dvěma lety naživo. Kdybych to neviděl, asi bych ani neuvěřil, co vše je schopen vyloudit z kytary ať už prsty, smyčcem či křikem do jejích strun, obklopen shlukem pedálových efektů o rozloze bicí soupravy. Jeho nástroj kvílí, skřípe, vrže, pulzuje, zívá, burácí. Zní jako motorová pila, vichřice, meluzína, basa, rezavá vrata – zkrátka jako vše, jen ne jako elektrická kytara. Volný prostor vzniklý odchodem Aarseta a především rozhodnutím radikálně omezit užívání samplů volal po zaplnění. Molvær proto otevřel dveře do Westerhusovy zvukové laboratoře. V ní kromě akustické, elektrické či baritonové kytary (užívané pro nahrazení nepřítomné basy) našel vše od citery, harmonia či preparovaného pianina až po analogové syntezátory a magnetofony, v nichž si Westerhus libuje. Většinu ambientálních ploch vytváří právě pomocí efektů příznačně pojmenovaných space echo či tape echo, které zaznamenané smyčky procedí přes několikanásobný proces záznamu a reprodukce prostřednictvím volně „smotaného“ magnetofonového pásku snímaného, znovu přehrávaného a mazaného náhodně umístěnými hlavami. Výsledkem je teplý hrubozrný zvuk a především nepředvídatelnost dozvuku, která charakterizuje celé album. Toho všeho se dnes samozřejmě dá docílit i digitální cestou, která je mnohem jednodušší a skýtá takřka neomezené možnosti, ovšem zní méně autenticky. Jak řekl Brian Eno o syntezátorech: „To, co skutečně potřebujete není nekonečná škála zvuků, ale jen několik věrohodných a zajímavých zvuků s nimiž můžete dále ´nekonečně’ pracovat“. Příkladem toho jsou skladby Prince of Calm či příznačně pojmenovaná Sleep with Echoes, v nichž jako původní zdroj atmosferického podkladu posloužil zřejmě Molværův hlas snímaný přes mikrofon v trubce, který po následné postprodukci zní jako meluzína prohánějící se komínem.
Molvær našel, co hledal. V kontextu jeho tvorby je Baboon Moon zlomové album. Disponuje jasnou a ucelenou koncepcí, díky níž přirozeně plyne, zároveň je však dynamické, nepředvídatelné a plné kontrastů.
Petr Hanzel
Netherworld: Over the Summit
Loscil: Coast / Range / Arc
Stormloop: Snowbound
Glacial Movements Records (www.glacialmovements.com)
Když v roce 2006 uváděl Alessandro Tedeschi v život Glacial Movements Records kompilací Cryosphere s devíti ambientními projekty, vysvětlil, proč chce tuto řadu založit: „Protože miluji arktické oblasti a mojí ideou a mým cílem je ztvárnit – především prostřednictvím experimentálního ambientu – tyto krajiny.“ Chtěl však nejenom poskytnout prostor „hudebním vizím o kryosféře“, ale také upozornit na nebezpečí, které vzhledem ke změnám klimatu hrozí těm končinám naší planety, kde panuje ledový příkrov. A v roce 2011 už vydal dvanácté album, které nese označení GM.
Shodou okolností právě jedno z těch nejnedávnějších, Over the Summit, věnované legendární zemi na nejdálnějším Severu, mýtickému kraji Hyperborea, vytvořil, zkomponoval a zmixoval, zprocesoval a zharmonizoval za pomoci krajinných nahrávek, houslí a nalezených zvuků Netherworld, což není nikdo jiný, než právě samotný Tedeschi. A na rozdíl od dlouhé řady CD, které pod svými tituly žádají posluchače, aby si vytočili svoji zvukovou škálu na maximum, nabádá tady autor, aby deska byla poslouchána v poklidném, zšeřelém prostředí na spíše potichlém nastavení. Samozřejmě, že tu na nás dýchne svět ledu a chladu, že nás obklopí křišťálové zvuky, sněžnice hudby nejenom lehce klouzají po zasněžených pláních, ale také k nám jako do batyskafu doléhá podeznívání z hlubin oceánu, vynořuje se a unáší nás na ledové kře do neznáma. Nejsou tu ledoborce rytmů ani hluků, i vítr spíše duje nežli fičí, voda omývá útesy a jen občas se ozve rampouchovité zaharašení, varovně utlumené údery padajících bloků ledovců, odezva z dálav, znějící jako hlas z polární stanice. Minimalistický chorální ambient připomíná odlesky slunce na ledové ploše, prolongované pasáže vyjadřují nekonečnost a neprobádanost hlubin oceánu.
Právě toto album je pro edici typické, neboť nám zprostředkovává celé její ladění, zdůrazněné i barevnou tlumeností ambaláže – fialová v modré a růžové, kraj bez výraznějších kontur. Je typické i proto, že Ital Alessandro Tedeschi profiluje GM nikoli žánrově, nýbrž tematicky, jako poselství, k němuž se jím vybraní další tvůrci vyjadřují sice svým způsobem, v podstatě však dodržují určené mantinely – jsou to ledové ambientní symfonie, tu více ponořené do hlubin, tu zase zčeřené nebo připomínající varovná světla majáku. Pod jednotlivými alby jsou podepsáni různí muzikanti, a přesto se mi zdá, že výsledný efekt je takřka totožný, jako kdyby kolektivním autorem byly právě Glacial Movements a čekáme na ponorkový efekt z tohoto potažmého souručenství.
Vím, že poněkud přeháním, avšak hned Coast / range / arc, které nám nabídl Loscil, občanským jménem Scott Morgan, mě v této prognóze spíše utvrzuje. Album jako celek je ještě jednolitější, poklidnější, je to zvonivá, smírem prodchnutá symbióza s krajinou (údajně s rodnou Kanadou), nekoná se tu žádná zvuková vánice, celkově však je to mírnější i smírnější odlika Netherworldu, minimalističtější, repetitivnější. Melancholické, tajemné, až tajuplné nálady propojuje meditativnost, ozvučení vodou dodává přídech věrohodnosti, drónování podtrhuje „imitaci“ chladného Pacifiku. Ambient ve svém klasičtějším vyznění.
To album Snowbound projektu Stormloop, což je Angličan Kevin Spence, se přece jen z této ustálenosti vymyká – možná proto, že je inspirováno více sněhem (než ledovými panoramaty), respektive hustým sněžením v zimách let 2005 a 2009, a má v sobě nejenom sněžnou potichlost, opětovná minimalistická jednotvárnost se rozkládá do roviny podeznívání a „nadeznívání“, má v sobě více „lidských“ elementů, takže téměř cítíme sněhové vločky na svém čele. Na rozdíl od předchozích kompaktů tady najdeme i kratší skladby, které poskytují šanci větší proměnlivosti, jako je tomu v rušivějším Blizzardu nebo v náhalové naléhavé kompozici Cygnus včetně hlasových korekcí. Z evokovaných sněžných prostorů sice čiší chlad, můžeme i je však považovat za uklidňující nebo zneklidňující (možná podle vlastní nálady) a i tato rozdílnost je podstatná.
Kdo si ovšem poslechl jedno album Glacial Movements a shledal je jako ideální pro černou hodinku a odevzdání (zdánlivé) nekonečnosti fascinujícího ledového království, ví, co může a chce čekat, a nechá se asi oslovit i projekty následnými.
Z. K. Slabý
Humcrush with Sidsel Endresen: Ha!
Rune Grammofon (www.runegrammofon.com)
Společné koncertní aktivity pěstuje známé duo Humcrush (Ståle Storløkken – klávesové nástroje; Thomas Strønen – bicí, elektronika) s neméně proslavenou vokalistkou Sidsel Endresen již několik let. Teprve loni se však rozhodli svou improvizovanou produkci zaznamenávat a nahrávka pořízená na švýcarském Willisau Jazzfestivalu byla nakonec tou, na níž se všichni protagonisté shodli jako na vhodné pro precizní postprodukční zpracování a vydání na pro Humcrush domovské značce Rune Grammofon.
Na albu Ha! se nachází devět tracků dokumentujících virtuozitu a odvahu, s jakou se tito norští hudebníci pouštějí do spontánní improvizace neomezené hranicemi stylů či idiomů. Do úvodních rytmických přesmyček bicích a pravděpodobně preparovaného Rhodes piána se okamžitě vloží uvolněný ale důrazný “sprechgesang” v zaumném jazyce v podání Endresen. Zastřenost jejího hlasu může někomu evokovat jazzovou atmosféru, množstvím technik, frázováním, laděním-neladěním a vším ostatním je ale už ve svém světě definovaném pouze obecně akustickými kategoriemi. Celý trialog se místy zahušťuje a zase se vrací k napjatému očekávání, tyto akce a reakce probíhají ve virtuozní rychlosti, která je však pro tyto umělce samozřejmá. Storløkkenově sofistikované práci s elektronickými efekty konkuruje také Strønenův perfektně kontrolovaný live processing vlastní hry na bicí. Vznikají tak stále překvapující zvukové události, v nichž mají nápadité hadovité fráze stejnou závažnost jako jediný zvuk umístěný vhodně do prostoru. Kombinacemi témbrů pak nezbývá než se jen opájet.
Na hudbě Humcrush je vždy zajímavé sledovat nápaditost, s jakou je do volné improvizace možné ve správný čas začlenit i pravidelnou rytmiku či “klasičtější” harmonické myšlení. Storløkkenovy éterické harmonické konstrukce v sytých syntezátorových barvách je možné pozorovat například ve čtvrté části, kterou Strønen později (podobně jako závěrečný devátý kus) promění v jakýsi mimozemský freefunk. Ve spojení s hlasovými eskapádami Sidsel Endresen pak takovéto pasáže vyznívají s trochou nadsázky jako skutečně abstraktní hiphop (možná příštího století) nesoucí trvalé poselství o významu svobodného spontánního jednání i cílevědomé práce na co možná nejlepším zvládnutí hlasu či instrumentu.
Jan Faix
