Dávka recenzí pro tento týden.
Buchty a loutky (hudební těleso Klacky a větve): Popeláři jedou (Polí5)
Erb / Baker / Zerang (veto-records / exchange)
Cheryl Frances-Hoad: The Glory Tree (Champs Hill Records)
Nonhorse: Heliocentric Worlds (KLaNGundKRaCH)
Poetic Filharmony: Černý vdovec (poetic.cx)
Steve Reich: WTC 9/11 (Nonesuch)
Buchty a loutky (hudební těleso Klacky a větve): Popeláři jedou
Polí5 (www.poli5.cz)
Při prvním poslechu cédéčka, které natočili divadelníci ze souboru Buchty a loutky, jsem nejdřív hledal nějaký návod k použití. Později jsem dokonce přemýšlel, že někomu z autorů zavolám a zeptám se. Tedy, ne že bych se nebavil, ale na jakého posluchače mysleli, když stvořili tohle album? Přebal, i když pestrý a hravý, mi mnoho nepomohl. Všechny ty bláznivé texty totiž jen zopakoval a přidal nejvýše informaci “nahráno doma v roce 2011”. Ano, je to problém vnitřní nejistoty autora této recenze, a je dobře, že ji tvůrci provokují.
Takže: soubor Buchty a loutky jako jedno ze svých představení hrává koncert nazvaný
stejně jako toto CD, Popeláři jedou. Představení, ostatně i některé další kusy souboru, je určené dětem, kterým ovšem Buchty v upoutávce na svých stránkách přímo píší: “děti, vezměte rodiče na koncert.” A pořadatele upozorňují: “hrajeme nahlas, jako pankáči”.
“Popeláři jsou chlapi jak hory, znají všechna sprostá slova a smrdí jim nohy” zní text úvodní písně s retro disco basou. Ano, tohle CD nesporně pobaví malé školáky i předškoláky. Pobaví výborně i jejich rodiče. Ale některé z rodičů zmate. Protože něco mezi slovy a zvuky písní s umělým rytmem (a přitom přirozeně zahranými ostatními nástroji) docela provokuje. Ostatně píseň podle dávného vtipu o čůrání na hřbitově, kde se zpívá “já jsem duch cát”, by paní učitelky v mateřské školce asi dětem nepustily. A o to tady jde. Hranice, která říká: tohle je dětská píseň, není u popelářského CD tak jasná, jako může být na desce od Dády Patrasové. Takže vlastně výborný počin, protože muziky pro děti, u které se nebudou muset přemýšliví rodiče šklebit, u nás mnoho není.
Co opravdu stojí za to slyšet: Posbírané dětské pošklebovací říkanky od “za tebou za
tebou, stojí prase s kamerou” až po “máte mezeru, hodíme vás do sběru” Buchty pospojovaly
do jednoho textu písně Za tebou, kde mimo reminiscenci na roztomilost i trapnost vlastního dětství číhá pár vtipů. Tyhle sebrané “ohlasy říkanek dětských” stojí na pevně hrajícím klavíru a zkreslené (i když možná až moc “podomácku” zkreslené) kytaře. O mazání rohlíku máslem zpívají Loutky hororovou píseň, jmenuje se Rohlík. Marodění s horečkou dovedou sobě i dětem popsat ve smutné Nemocné. Jedním z vrcholů, co se legrace týče, je Nezpěvácká píseň, která od začátku do konce udrží vtip krásně pitomého neumětelství. A slibovaným pankáčským koncertem je Mrazivá, postavená na kytarách. Ve slokách tady zpěvačka vylíčí nejrozmanitější zmražená jídla a plotovary, které můžete potkat v obchodě, aby pak celá kapela sborově zarazila chutný výčet halekavým “a my máme a my máme a my máme v mrazáku sněhuláka”. Tohle je rodinný punk, na který budou děcka skákat na gauči.
Jako bonus autoři dodávají animovaný videoklip k písni Plyšová a čtenou pohádku O chlapečkovi, kterého si oblíbili popeláři. Ta vysvětlí i těm natvrdlejším posluchačům, že si mají tohle CD pustit s dětmi.
Martin Filip
veto-records / exchange (www.veto-records.ch)
Pojem improvizace není zdaleka jednoznačný. Pokoušíme-li se o průsečíky přístupů k volnému improvizování, shledáváme, že jiný je styl anglický (nejvýrazněji zachycený na Emanemu nebo psi records), německý (s rozlišením na oba minulostní samostatné státy) nebo turecký (jak ho slýcháme na re:konstruKt records). Ve Švýcarsku zatím nejtypičtější směřování neznám, je to oblast značně rozmanitá, ale možná, že východiskem může být do určité míry veto-records (zatím s otazníkem).
Album Erb / Baker / Zerang, nahrané v chicagském Kingsize Studiu v červnu 2011, není ovšem typické; po boku švýcarského tenorsaxofonisty a basklarinetisty Christopha Erba (vedoucího souborů erb_gut, Veto, BigVeto a Lila) se totiž nahrávání zúčastnili dva muzikanti přímo z Chicaga: Jim Baker (člen Extraordinary Popular Delusions, který hrál s kdekým od Kena Vandermarka po Freda Lonberga-Holma) u analogového syntezátoru a klavíru a Michael Zerang (který má na svém kontě více jak osmdesátititulovou diskografii a jehož jméno je spojeno jak s improvizací, tak s free jazzem, současnou komorní hudbou a experimentálním divadlem) se škálou perkusí. A tato příležitost zavdala příčinu, aby Erb, rezident z Lucerne, nejvýraznější tvář veto-records, podnítil založení speciální řady tohoto labelu, příznačně pojmenované Exchange. Kdybych měl volit pojmenování desky, nabízel by se mi titul Od Siluru k Devonu, což jsou zahajující a závěrečná komprovizace. Tedy třetí a čtvrtý útvar prvohor (v tomto pořadí), rámcující vnitřní směřování od Opisthoproctidae k Ogcocephalu.
Pokusnictví, kterému se zmíněná trojice oddává, má svým zněním k jakýmsi pradávným proměnám dost blízko. Hned v úvodu slyšíme vedle vyluzování hlukových trsů i trojí šramocení, morzeovkové špílcování, atmosféra se proměňuje od hvízdonění, pilování, škvrčení, chrutí či poklepávání (nikoli po ramenou) až k polouzamknuté brutalitě, do rozviřované jednotvárnosti jsou pumpovány zvukové střiky, zatloukání vystřídá nerozvi(nu)té harašení. Nicméně nejde pouze o nahodilé poloběsnění (ta polo nepoužívám náhodně, naprostého výbuchu jako by se hudebníci obávali, proto ta určitá zdrženlivost), všichni tři na sebe průběžně reagují a dodržují nastolenou pospolitost.
Hned ve druhém čísle přebírá klavír jakoustakous melodičnost a přinutí reagovat i ostatní nástroje, které se tak přiznávají ke svému obvyklejšímu znění. A mezi těmito odlišnými přístupy oscilují i ostatní exkurze: tu jsou jemnější, křehčí, zamlklejší, cítíme v nich mini-ekvilibristiku, prezentovanou s ostychem, jednotlivé tóny, vyvolávané mezi pauzami, tu přejdou do jednolitějšího pohvizdování (Fesch), tu jsou zahloubanější a semknutější, což souvisí s výraznější a důraznější souhrou (Tauch), tu jde o hračičkářský, cinkající a skřípající impro-minimalismus, zadrhávající, nicméně dychtivý (Sakana = japonská rybí chuťovka), tu zase o rozkurážený, útočný, oponující, avšak poněkud uskřinutý vrzající vehikl, vplouvající do závěrečného výbojného, vzdorovitého, vemlouvavého vrčivého rytmu, ústícího v perpetuálnější rovině a v zahoukání sirény lodi před odplutím. Kam? Asi do příštího alba řady Exchange, které má být Erbovi věnováno sólově.
Rozmanitost tedy zůstává i tady. Něco tu provokuje, něco ruší, něco vzlíná a nutí k pozornosti. Každopádně poslech tohoto alba nepokládám za nadarmo utracený čas.
Z. K. Slabý
Cheryl Frances-Hoad: The Glory Tree
Champs Hill Records (www.champshillrecords.co.uk/)
Cheryl Frances-Hoad (1980) patří mezi anglické skladatelky mladé generace, kterým se podařilo udělat kariéru skládáním moderní vážné hudby. Že toto není jednoduché ani v Británii, o tom svědčí např. vyjádření Andrewa Clementse v deníku The Guardian: „V době, kdy je pro mladé skladatele těžší a těžší najít osobitý hlas – je zde příliš mnoho stylů, příliš mnoho hudby, která je jim snadno dostupná – přístup Frances-Hoadové je individuální, zdá se, že svérázný, ale výrazně mimořádný.“ Cheryl se věnuje skládání od svých osmi let, kdy začala studovat piano, violoncello a skladbu na Yehudi Menuhin School, v r. 2005 získala MA na Gonville and Cauis College Cambridge,v r. 2007 pak PhD ve skladbě na King’s College London. Její kariéře napomohlo vítězství v soutěži BBC mladých skladatelů ve svých patnácti letech; potom již následovalo mnoho dalších cen a ocenění.
CD The Glory Tree je debutovou sbírkou autorčiných komorních děl z rozmezí let 1999-2007, je však na místě připodotknout, že Francis-Hoadová se věnuje i větším orchestrálním dílům, hudbě scénické, baletní a operní. Zmiňme alespoň účast na Tete a Tete Opera Festival – prezentující se jako „naše nejimaginativnější operní laboratoř“; Cheryl tu prezentovala např. šestislovní operu Broken lines: sonata for opera (2001) s duratou 25 minut. V r. 2010 se Cheryl ostatně stala „the first DARE Cultural Fellow at Opera North and Leeds University”. Recenzované CD, které vzniklo dle vyjádření skladatelky takřka z rozmaru (almost on a whim) obsahuje celkem osm skladeb a jejich společným jmenovatelem je skutečnost, že se jedná vlastně o hudbu programní, neboť literární inspirace (v jednom případě též výtvarná) stála u jejich zrodu. Na CD interpretačně spolupracovali přední hudebníci britské scény, jako klarinetista Nicholas Daniel, violoncellista Leonid Gorokhov, či sopranistka Natalie Raybould. Kromě grantu od the Arts Council, vydání podpořil the RVW Trust ad. sponzoři.
K jednotlivým skladbám. Memoria pro hoboj, anglický roh, smyčcové trio a piano je památkou na hobojistu a cellistu Sidneyho „Jocka“ Sutcliffa, jenž byl lektorem Frances-Hoadové na Yehudi Menuhin School. Skladba je založena na Bachově svitě, ale bez jakékoliv citace. A fuga – jak je v moderní hudbě zvykem – není fugou ale fantazií.
Klavírní trio My Fleeting Angel patří k nejznámějším kusům autorky, vyhrála s ním $10 000 Robert Helps Prize a rezidenční pobyt na University of South Florida. Program je založen na povídce od Sylvie Plathové The Wishing Box o manželích, kteří prožívají odlišné sny. První věta pojednává o snech Harolda, ve kterých má vidiny drahokamů. Následuje nespokojenost ženy Agnes se svými sny (zřejmě pod vlivem manželství) a Finale na způsob waltzu má představovat zmatení emocí.
The Snow Woman pro sólové housle byla komponována jako přídavkový kus pro Natalii Lomeiko, přičemž inspirací byla sibiřská lidová pohádka, kdy dva obři a mladý šaman hledají ženu. Šaman obry svým vtipem předčí a vezme si jejich ženu. Tomuto mají odpovídat tři části skladby.
The Ogre Lover pro smyčcové trio a jeho sedm částí vychází z básně Teda Hughese ze sbírky Birthday Letters, jenž je memoárem vztahu se Sylvií Plathovou. Skladba je prázdninovým počinem, kdy se autorka „jednoduše bavila, oddávajíce se všem barvám, motivům a harmoniím, které báseň nabízela“.
Skladba Invocation má zajímavé obsazení, protože je kromě sólového cella tvoří tutti šest dalších cell a kontrabas, což je další verze původně cellového dua s klavírem. Vznikla na žádost cellisty Leonida Gorokhova a je variací na téma z jiné skladby autorky – Melancholia.
Název Boulemata pro sólový klarinet je z klasické řečtiny a znamená schopnost rozmýšlet. Souvisí s účastí Cheryl v soutěži (tentokrát neúspěšné) pro hudbu Cambridge Greek Play na r. 2007. (Greek Play je instituce založená v r. 1882 a každé tři roky uvádí některou hru z korpusu antických dramat v původním jazyce, avšak se speciálně komponovanou hudbou.) V tomto případě se jedná o příběh Medey, která se ocitá mezi dvěma extrémy – pocitů a kalkulace – jestliže zabíjí své dvě děti, aby se pomstila manželovi Jasonovi, který jí opustil s korintskou princeznou. Těmto kontrastům odpovídají i odlišné hudební plochy.
Melancholie pro klavírní trio je třemi variacemi na téma Largo transcinando. Kus z r. 1999 je inspirován cyklem obrazů Edvarda Muncha Frieze of Life (i Munchův nejznámější obraz Výkřik je tohoto cyklu součástí). Týká se části cyklu, kde muž sleduje moře pod utiskující oblohou. Všechny variace jsou pomalé a meditativní; od rychlé, manické části autorka ustoupila.
CD uzavírá vokálně instrumentální The GloryTree, skladba o pěti částech na texty staré anglosaské poezie. Reflektuje zálibu skladatelky v šamanismu předkřesťanské éry. První, třetí a pátá část představuje šamanovy tři cesty spirituálního světa: do nebe, přes moře, do pekla; druhá a čtvrtá část jsou tranzitivní: déšť padající z nebes se stává vodstvem a loď pluje přes vodu k souši, kde sestup do podsvětí začíná.
Malcolm MacDonald, který psal sleeve-note k CD, si klade v úvodu „starobylou existenční otázku programní hudby: zda je nezbytné znát příběh za nějakým dílem, abychom mu rozuměli a těšili se z něj“. Osobně se domnívám, že je toto spíše přidanou hodnotou, která – v případě že je posluchač motivován samotnou hudbou – může působit synergicky.
Co může motivovat posluchače v případě samotné hudby Cheryl Frances-Hoad je skutečně její osobitý styl, který je velmi meditativní a melancholický, ale na druhé straně může v některých případech, kde absentuje kontrast, působit až poněkud neosobně, chladně, monotónně a zároveň iracionálně (z hlediska tektoniky). Za nejzdařilejší skladby z CD proto považuji klavírní tria My Fleeting Angel, protože je zde docíleno jistého výrazového kontrastu na bázi jednoho stylu a Melacholia, kde sice takový kontrast není přítomen, ale to je dáno právě programem skladby. Pokud zůstaneme u literárních asociací, také Virginia Woolfová si vypracovala svérázný literární styl (viz např. Paní Dallowayová) v souladu s přesvědčením modernistů, že za jediný den lze uchopit celý lidský život tak, jako se to podařilo Joyceovi v Odysseovi. To však nic nemění na tom, že mnoho čtenářů dá raději přednost dobré detektivce.
Jiří Beránek
ReR Megacorp (www.rermegacorp.com)
Trio klavír, kontrabas, bicí, to nezní zrovna vzrušivě, že? Alespoň na mě tahle sestava působí dosti kavárensky. Ne však v případě australského tria The Necks, jehož šestnácté album přednedávnem vyšlo u britského kolosu alternativní hudby, Cutlerových ReR Megacorp.
Klavírista Chris Abrahams, kontrabasista Lloyd Swanton a bubeník Tony Buck si za čtyřiadvacet let existence vytvořili společný jazyk měnící prostou improvizaci v cosi vyššího: intuici. Swanton je nejen basista, ale i skladatel, Abrahams člen nejedné kapely a Tony Buck… to je ten, který hraje s každým, naposledy jsme jej v Čechách, myslím, viděli s Hautzingerovou sestavou Regenorchester XII a bylo to něco. Každý hráč do Necks vnáší odlišné ingerdience. Abrahams jazzovou solidnost, Swanton zájem překračovat improvizační formát směrem ke (spontánní) soudobé kompozici, Buck univerzálnost a hračičkovství, s nímž neúnavně hledá nové a nové techniky hry na bicí. Jeho sólové sety s bubny a elektronikou nejsou dynamičností a plností zvuku nepodobné těm, které předvádí Pavel Fajt, i když jsou mnohem víc free.
Dvěma dlouhými, téměř dvaadvacetiminutovými kusy novinky Mindset Necks navazují na předchozí kolekci Silverwater. Slyšet je to především ve zběsilé Rum Jungle, husté džungli vzájemně se proplétajících rytmů hraných tempem evokujícím zběsilý úprk pralesem… nechybí ani stroboskopický efekt světla probleskujícího mezi vzad ubíhajícími kmeny. Opravdová lahůdka a láska na první poslech.
Vztah k Daylights se upevňuje pomaleji – jde o neokázalé nabalování motivků do poměrně řídké výsledné struktury. Zní tu, poměrně netypicky, hodně elektroniky a hammondky, chvílemi si ucho vzpomene třeba na Supersilent. Necks ale nemají jejich bigbítový nápřah, když na ně přijde chuť dělat nářez, jsou tak nějak divošštější i intelektuálnější zároveň. Takhle napsáno je to možná oxymóron, v řeči hudby to ale opravdu je možné.
Obal tohoto alba se až neuvěřitelně podobá obalu posledního cédéerka tuzemských noiserů No Pavarotti: stříbrné kachlíky. V případě No Pavarotti zachvístané, na obalu Necks dokonale vypíglované a pyšnící se dokonalostí své geometrie. Některé náhody jsou opravdu podivuhodné. Vem to nešť a k věci: Mindset je pro mě deskou roku!
Petr Ferenc
KLaNGundKRaCH (https://klangundkrach.net)
V době, kdy vinyl vydává už léta znovu kdekdo, se také pražský label KLaNGundKRaCH pustil do kříšení kazety jako média, v němž se pojí nostalgie s jinak nenapodobitelným zvukovým charakterem. Po titulu Out Of The Dark kmenového dua No Pavarotti vydal na tomto nosiči nahrávku umělce, jenž je pro moderní kazetový fenomén skoro synonymem, newyorčana G. Lucase Cranea známého jako Nonhorse (viz profil v HV 11/01).
Tento člověk produkuje mnoho metrů pásky pravděpodobně denně. Různě značené a obarvené je vyrábí pro potřeby své živé produkce nejjednodušeji popsatelné jako psychedelický kazetový DJing, mnoho jich také vydal i u rozličných vydavatelství či ve vlastní režii. Na některých spojuje své zvukové představy též s osobitými světonázory či literární tvorbou (též aktuální titul Nova Crimes na newyorském Green Age Records prezentuje například jeho sci-fi novelu). Na své první české kazetě zůstal však především u hudební tvorby blízké jeho živé produkci. V tom ji však nejde brát jako nějakou druhořadou, Nonhorse ostatně žádnou hierarchii mezi svými produkty vůbec nevytváří, naopak, vydávání každého titulu věnuje stejnou energii, s jakou rozkmitává crossfader při koncertech, jak jsme se mohli v září přesvědčit i na pražském křtu v klubu Final.
Nonhorsovy nahrávky lákají posluchače k analýze původních zdrojů této neustále proměnlivé efektované zvukové koláže. Na Heliocentric Worlds je možné si vychutnat například mnoho podob jeho vokálu, který do řady efektů skvěle míchá mezi zvuk z pásek, uvíznout v paměti mohou třeba také útržky klávesových partů. Z jedné strany kazety, na níž se při běžné manipulaci snadno setře označení jednotlivých stran (není ostatně potřeba), na chvíli zazní fragmenty ze samohrajkové improvizace na nějaký varhanní preset, na druhé pak melodie s ještě starším zvukem obdobným snad osmibitovým hrám. Základní je však především celková atmosféra, která činí Nonhorsovy nahrávky nezaměnitelnými.
Kazety zaznamenávající hru na kazety jsou také jednoznačným gestem odmítajícím mainstreamový požadavek po dunivých basech a ostrých vysokých frekvencích. Nonhorse poukazuje na to, že skutečně zábavná hudební produkce se bez dokonalého zvukového hávu obejde a může získat i něco navíc. Vydavatelství KLaNGundKRaCH pak znovu poukazuje také na to, že se ve vydavatelské činnosti řídí pouze svými estetickými zásadami a geografické vzdálenosti pak nehrají roli. Jan Faix
Poetic Filharmony: Černý vdovec
Cikánek management s.r.o. (www.poetic.cx)
Příchod klávesisty Martina Cikánka v roce 2009, znamenal pro tehdy již šest let fungující trio Poetic Filharmony nové osvěžení a také impulz k vytvoření nového repertoáru, nyní shrnutém na novém CD. Trojice Roman Hampacher (el. kytara), Roman Džačár (baskytara) a Jan Červenka (bicí) pojala od začátku spolupráce jako základní inspiraci razantnější pojetí jazzrockové fúze, jak ji z dřívějších dekád známe třeba od Jeffa Becka či Scotta Hendersona, konfrontovala ji však s různými novějšími vlivy, někdy s rytmy vycházejícími z taneční elektroniky jindy třeba s indierockovým soundem, vždy ale s vlastními skladatelskými a aranžérskými nápady. Cikánkovo rozhodnutí hrát především na klasický syntezátor značky Moog na jednu stranu prohlubuje vztah kapely k onomu někdy adorovanému a jindy zatracovanému fusion sedmdesátých let, zároveň však koresponduje i s nyní opět aktuálním všeobecným zájmem o analogové barvy.
Nemohu se zbavit dojmu, že skladby na albu byly řazeny i se záměrem pedagogicky působit na často poněkud konzervativní domácí jazzové a rockové fanoušky. Úvodní skladba Kachnička vychází z energického groovu a má v rámci žánru poměrně tradičně vystavěnou strukturu. Přestože zde všichni hráči projevují svůj osobitý přístup ke hře i ke zvuku, nelze si v mnoha momentech nepřipomenout tvorbu například již zmiňovaného kytaristy Scotta Hendersona či jednoho z tvůrců stylistiky hry na Moog, Jana Hammera (zvláště z období po jeho odchodu z Mahavishnu Orchestra). Balancování na tenké hranici mezi historickými reminiscencemi a soudobým projevem kapelu zřejmě zkrátka baví.
Další kompozice v souladu se svým názvem Poetic Jungle nabírá při obdobném soundu na tanečnosti, a následující Cuckoo k tomuto mixu přidává správnou dávku psychedelie. Pak už je i jakkoliv staromilský posluchač připraven na akustické miniaturky i na rozsáhlé kusy Výtah a Mumoo. V nich se pravděpodobně Poetic Filharmony cítili nejvíce uvolněně. Spontaneita zde čiší jak ze samotné hry, tak i z pojetí hudební formy. K minimalistickým tématům a k již ne tak okázalým sólovým vstupům se zde kapela dopracovává společným budováním proměnlivých ploch a výraznějšími zvukovými experimenty opět především ze strany kytary a syntezátoru. Sledování celkového vývoje skladby je tak mnohem dobrodružnější, než jak tomu bylo v úvodu alba. Náš hypotetický jazzrockový staromilec je však v závěrečné Mumoo dostatečně upokojen, že rozhodně neposlouchá nějakou “neseriózní avantgardu”. Konec stylového a výrazového vývoje alba totiž posvětila i přímá účastnice jazzrockových počátků v Československu, zpěvačka Jana Koubková (v její aktuální kapele působí též Jan Červenka) svým energickým scatem, jenž se nejen spojením s elektronickými efekty ale hlavně invencí blíží třeba ikoně jazzrockového vokálu, Urszule Dudziak. Přechýlený název alba je pro mne nezapamatovatelný, ale nad pohnutkami pro výkřiky Koubkové “fak, fak, fak” si určitě ještě mnohokrát zapřemýšlím.
Jan Faix
Nonesuch (www.nonesuch.com)
Rozruch, který se v létě vzedmul kolem grafického řešení obalu nové desky Stevea Reicha, je pro Středoevropana trochu nepochopitelný. Všem těm, kdo skladatele a vydavatelskou firmu obviňovali z parazitování na tragédii, jako by nevadily ty tisíce fotografií stejné události, které plnily a dodnes plní stránky tisku, dokola opakované filmové záběry a svědectví těch, kdo byli při tom. Každopádně firma ustoupila a fotografii letadla vteřinu před nárazem do druhé věže nahradila abstraktnějším detailem oblaku dýmu (předpokládám, že z téže události).
A jaká hudba se vlastně skrývá pod problematickým přebalem? Steve Reich v titulní skladbě navazuje na svou slavnou kompozici Different Trains z roku 1988, která spojovala téma holokaustu s Reichovými vzpomínkami na cestování vlakem v dětství. Mnohé se tu opakuje: cílový interpret (Kronos Quartet), spojení smyčcového kvarteta s přednatočenými zvuky, z nichž je odvozen melodický materiál, a také inspirace tragickou historií, která se Reicha nějakým způsobem dotýkala. První část zahájí rychlé pípání obsazeného telefonu, které udává základní puls, přidávají se autentické zvuky z okamžiků útoku, chrchlající komunikace záchranářských vozů a další hluky. Druhá, zvukově uhlazenější věta pracuje s výpověďmi pamětníků natočenými v roce 2010, ve třetí se k vyprávějícím hlasům připojuje zpěv židovské modlitby za zemřelé. Reich upustil od své oblíbené symetrické formy a po dvou rytmicky hybnějších částech až v této závěrečné přejde do nerytmizovaných ploch. Jen na úplném konci se vrátí zvuk telefonu z úvodu a s ním puls.
Kompozičně není WTC 9/11 skokem do neznáma, stále jsou základním kamenem krátké melodické modely, různě opakované a vrstvené, harmonie jen mírně zahuštěné, rytmy motorické. Relativní technickou novinkou je takzvané zmrazení zvuku (které si ovšem autor již vyzkoušel třeba ve video-opeře Three Tales). Tady s pomocí techniky natahuje souhlásky na konci slov, čímž vytváří syčivé nebo vrčivé plochy jako zvukový doplněk smyčcových nástrojů. Ve srovnání s Different Trains je konstrukce skladby jaksi naředěná, zvuk není tak intenzivní, mezi jednotlivými vrstvami je více prostoru. Na druhou stranu jsou fragmenty hlasů upovídanější a popisnější, takže se vytrácí možnost domýšlet si jejich původní kontext a posluchač se nesoustředí na detaily.
Ve vzduchu visí dilema, zda jde především o poctu obětem teroristického útoku (jichž vzniklo mnoho, s větší či menší mírou vkusu), či zda skladba obstojí i bez onoho pietního kontextu. Steve Reich nepřichází v posledních letech s nějakými zásadními díly a v rámci této etapy je WTC 9/11 jistě výrazným počinem, především díky využití „špinavějších“ zvuků a celkově potemnělé atmosféře. Ze srovnání se zmiňovanými Different Trains však vítězně nevychází.
Ústřední skladba alba má jen něco přes patnáct minut, bylo tedy nutné ji doplit dalším materiálem. Tím jsou dvě relativně nové a čistě instrumentální skladby Mallet Quartet a Dance Patterns. Bohužel v obou případech jde o zcela nevýrazné recyklace Reichova stylu, které mohou být podkresem pro lecjakou činnost, ale při samostatném poslechu spíše nudí. Jejich nezávaznost také kontrastuje s úvodní skladbou, která sice není vrcholem Reichovy kariéry, ale rozhodně není zaměnitelná.
Matěj Kratochvíl
