Reinhold Friedl: Inside piano
Zeitkratzer Productions (https://www.zeitkratzer.de)
Na svém prvním sólovém titulu se Reinhold Friedl, kterého je třeba jen vzhledem ke všem aktivitám jím vedeného a dirigovaného kolektivu Zeitkratzer možné pokládat za renesanční osobnost soudobé hudby, rozhodl plně věnovat netradičním přístupům ke klavíru, respektive především k jeho vnitřnímu vybavení, jak ostatně napovídá již název, jímž označil svou práci s tímto nástrojem už i na řadě dalších nahrávek. O tom, že těchto technik rozvinul již širokou škálu, svědčí už více než dvouhodinová stopáž tohoto dvojdisku, který navíc doplňuje ještě limitovaná vinylová edice u vydavatelství Hrönir, jež obsahuje další tři kusy z téhož nahrávání ve studiu Philharmonie Luxembourg.
Zvláště ve dvacátém století se rozvinulo mnoho diskuzí o správném přístupu k tomuto “podivnému kříženci bicích a strunných nástrojů” (jak charakterizuje klavír v bookletu sám autor). Romantický pohled na klavír jako nástroj lyricky zpěvný narazil na představu o nástroji především rytmickém. Skladatelé se nadále dělí vesměs na ty, co komponují u stolu, a na ty u klavíru. Do toho přišla společně třeba s Johnem Cagem, Alvinem Lucierem či Helmutem Lachenmannem pestrá škála rozšířených technik hry na tento nástroj. S těmi se Friedl ve své kariéře měl možnost seznámit tak důkladně jako málokdo a rozvinul také své vlastní.
Struny klavíru se zde tedy potkávají s opravdu rozličnými materiály, Friedl je konfrontuje s perkusemi a jinými objekty ze dřeva, skla či kovu, nezapomíná ale také na kameny, žíně z klasického smyčce i vlnění z elektromagnetických smyčců e-bow. Tyto techniky různě kombinuje, nejčastěji však přitom směřuje ke dlouhým a pomalu se rozvíjejícím zvukovým průběhům, tedy tomu, co je diametrálně odlišné od charakteru klasického klavíru. Teprve pak přicházejí různé konkrétnější akce, tóny zahrané klávesami ovšem do strun vybavených šroubky, tlumítky či třeba tibetskými činelky a nebo perkusivní ataky do korpusu nástroje.
V bookletu se autor dále pouští do úvah, jak vlastně tyto nové zvuky využívat v kompozici a jak je zaznamenávat do partitury. Skladby na tomto albu nakonec definoval především naplánováním a přesným popisem hráčských technik a zůstal pak u konceptu, kdy skladby začínají z jeho pojetí klavíru “zpívajícího”, jenž se pak postupně proměňuje v podstatě v mnohačetný orchestr. Nejčastěji tyto výpravy trvají přibližně okolo deseti minut, prvnímu CD ovšem dominuje bezmála čtyřicetiminutový opus l’horizon des ballons.
Celkový dojem je i při subtilnosti některých skladeb zkrátka monumentální. Když romantici tvrdili, že klavír je orchestr, asi by je překvapila skutečná šíře jeho výrazových prostředků a možností je naráz kombinovat. Reinhold Friedl si toto všechno hédonicky užívá.
