Hinterzimmer Records (www.hinterzimme-records.com)
Švýcarský label Hinterzimmer rozšiřuje svůj katalog o další dvě položky. Hráč na trubku a především kytaru Rhys Chatham přichází s novinkou The Bern Project a Matt Thompson s pokračováním aplikace filmových procesů na vytváření hudby.
První z recenzovaných alb otevírá zvuk připomínající táhlé tóny didgeridoo, jde však o starý trombón Beata Unternährera. K němu se přidají bicí (Julian Sartorius) s jednoduchým, zato svižným rytmem a se sílící intenzitou se zlehka připojují další hráči (na živo Mago Flueck na basu a ve studiu Reto Mäder s přidanými zvuky). Eruptivní vyvrcholení této skladby přináší zasloužený odpočinek. Na počátku druhé skladby (A Rite for Samhain) jsem se trochu vylekal, zda neposlouchám klasické Swans, a kdyby začal mluvit Michael Gira, ani bych se nedivil, nicméně se tak nestalo. Motiv našlapaných bicích, domorodě dunícího trombónu s občasným přizvukováním trubky a přidáním různého zvukového odpadu najdeme ještě v dalších dvou skladbách a zdá se tedy, že jde o ústřední motiv alba. Chatham nezapře svá studia s La Monte Youngem či spolupráci s Charlemagne Palestinem, klíčovými postavami amerického minimalismu. Svižná deska s poměrně krátkou stopáží (něco přes 40 minut), plná dobře se poslouchající rytmiky a skvělého trombónu. Neodpustím si ale výtku vůči úplnému závěru, vcelku zdlouhavému a pro mě zbytečnému, který přináší záznam vytleskávání kapely na koncertu.
Jestliže předchozí deska je v podstatě „průhledná“, druhá z recenzovaných desek přináší poněkud komplikovanější materiál. Rashomon (aka Matt Thompson) se nesnaží vytvářet soundtrack (ať už klasický či k neexistujícímu filmu), nýbrž inspirován filmem se snaží v hudbě vyjádřit diskontinuitu předjímání narativní kinematografie. A nejen to, za pomoci všemožných nástrojů (mellotron, minimoog, Fender Rhodes, kytara, basa, sinusové vlny, citera, psaltérium atd.) umně vytahuje „na světlo“ filmovou psychologii. Stačí jen zavřít oči, zapadnout do hlubokého křesla, zaposlouchat se a sledovat pomalu se rozjíždějící filmový pás na vnitřní straně lebky. Občas si budete promítat spaghetti western, většinou však něco napínavějšího a na horor se připravte každopádně. V základu tohoto projektu stál edukativně-instruktážní film ze sedmdesátých let The Finishing Line (jak zajistit, aby si děti nehrály na kolejích). Hororová forma filmu na Matta Thompsona prý zapůsobila tak, že si zážitek pamatuje dodnes a na kolejích si nikdy nehrál. Jak dlouho se mu pak film vracel ve snech, toť jiná otázka. Každopádně jeho aktuální album je i přes svou širokou pestrost užitých nástrojů i evokovaných pocitů pevně semknuté a alespoň na mě působí jako koherentní celek, kde každý detail hraje svou roli.