Richard Pinhas: Desolation Row

  

Richard Pinhas: Desolation Row

Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)

 

Kdybych měl vypočítávat, kolik alb francouzské „avant-rockové ikoně a doktoru filozofie“ Richardu Pinhasovi, věrnému odkazu svého sorbonnského mentora Gillese Deleuze, ať přímo pod jeho jménem nebo pod hlavičkou formace Heldon na Cuneifom Records vyšlo, zabralo by to hodně místa, zvláště kdybych k tomu přidal spolupráci s Merzbow, Petrem Frohmaderem, Patrickem Gauthierem, Jannickem Topem, skupinou Schizotrope atd. Každopádně Pinhas patří ke stálicím Cuneiformu a spoluvytváří i jeho radikálnější programovou náplň. Jeho nový projekt Desolation Row, který bych přeložil jako Bezútěšný rámus, má být první částí trilogie, v níž se míní věnovat „zániku světa: světa, jak jsme ho znali v letech 1960 až 2000“. Co tím myslí, hned také vysvětluje: „Velká KRIZE teď přišla do Evropy. Bezútěšný rámus je obrazem toho, co cítíme a vidíme, že přichází prostřednictvím neoliberalistické éry, která nyní ničí lidi i věci… Neoliberalismus se transformuje v neo-kapitalismus a posléze v technofašismus… je to skutečně Velký Bratr! Státy se rozplývají pro výdělek multinacionálních společností… Je to konečný zápas mezi ultrabohatými (nyní 2% populace) a všemi ostatními… Neoliberalismus je element VÁLKY. Transnacionální konglomerace a vlády států jsou ve válce s lidem („my jsme ten lid“). Hudba je zbraň proti neoliberalismu…“

Tolik úryvek z Pinhasova uměleckého stanoviska. A hudba sama? V podstatě tomuto prohlášení odpovídá. Dešifrujme si ji tedy, i když to nejde leckdy zcela přímočaře a musíme zvolit nečekané obraty, k nimž nás však provokuje sám skladatel. Ani náznakem skladby neprezentuje výtvarné ztvárnění obalu – rádoby zdobně humpolácké. Nejsem si jist, zda v nich lze přímočaře hledat dějinné, politické a sociální souvislosti, nicméně jejich strmostné propastničení, pozdvihovaně nadháněné vehementnění, proelektrizované a drsňácky sběrné brutálničení může být chápáno právě jako atmosféra současné politicky sociální ošidnosti, devastující tento svět. Na šesti záděrných tématech se v různém seskupení podílí  šestice muzikantů, jejichž jména sama o sobě už jsou zárukou vzbojné virválnosti a obehlučivé zvukopádnosti. Spolu se jmenovaným vůdčím kytaristou a elektronikem jsou to bubeník, kytarista a elektronik Oren Ambarchi, elektronici a hlukaři Lasse Marhaug a Duncan Nilsson, Etienne Jaumet se saxofonem  a analogovým syntezátorem, další kytarista Noel Akchoté a hráč na bicí Eric Borelva. Jejich demolivé či drmolivé radikálničení se sice v jednotlivých peripetiích liší, konec konců se však sumíruje do obdobných nekacířských průvlaků, drtivě zrůzněných, přesto však předvídatelných. Výbojkové vyzuřování, semtexnostní hudbotřesení, přecházející ve vřídelnostní zvukotřeštění, kteroužto vřavu profackovávají bicí, nás ohromí hned na počátku; je to zapřahání i vypřahání v jednom reji, spádně stupňující napětí. Pinhas si pochopitelně uvědomuje, že tato tsunamní změtenost, střemhlavá křižovatnost a výbušnící naprčenost úvodního Severu (více než šestnáctiminutového) nemůže převládnout v celém albu, proto volí hned pro Square silniční rytmičnost s mírumilovnějšími náhaly tónů, smířlivějším podvojným rytmem s ujímavými bicími a vůbec se zarochanějším dravčením. Jih naopak charakterizuje vzburněnostní litániovost a profičiostní usebranost, jeho míjivá průtočnost jakési pramelodie je ovládána (neú)strojnou řítivostí bez meandrů, přičemž posunčivé bicí garantují nadržené industriálničení. Vyzvučování Moogu (více než osmnáctiminutového) pak oplývá rojnivostní náběrností, převelebovanou s výhybkovostními přejezdy a slídivě řinčivostním protajemňováním, balancujícím mezi žejbrováním, proštipkováváním a splávkováním. Přitom nerezignuje ani na běhutě ambientní okolkování. Hamonivou zadurděnost s podloudnými bicími nacházíme v Circle, protýkaném rejdivými průklesty a obkružovaném názvukovou výskočností. Závěrečná Drone 1 (se stejnou metráží jako

 vstup) pak se vrací k rozvíratelné výbojnosti, plné prohrčivé, až vrtačkové brousivosti a vydroušené vzryčnosti, zásmyčně doděrné a končící v odezvové dobrusnosti.

Přes silná politická vyjádření se nedomnívám, že se Pinhas tímto albem zcela vymkl ze své dosavadní dráhy, kritika spíše tvrdí, že se vrátil ke svým razantnějším počátkům. Je samozřejmě otázka, nakolik si jako posluchači tohoto alba uvědomujeme jeho protestnost proti odcizení světa a jeho vzdornost proti nesmiřitelnému rozevření nůžek mezi nadměrným obohacováním těch nejbohatších a pauperizací nás všech ostatních. Pokud tento protest v Pinhasově hudbě shledáme, je to dobře. Pokud snad ne, zůstává elektrizující hudba sama o sobě. A ta stojí za poslech.

Album je ke slyšení také na Bandcampu.