Richter & syn: Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné
Polí5 (www.poli5.cz)
Kytarista Pavel Richter byl od poloviny sedmdesátých let na pražské alternativní scéně téměř všudypřítomný: s Vlastimilem Markem a Mikolášem Chadimou působil v Zappou ovlivněném Elektrobusu, zahrál si ve Stehlíku, aby z něj udělal Švehlík – ostrý a přitom „art“ bigbít podle svých představ – a poté jej přejmenoval na Marno Union. Opakovaně se setkával s Chadimou, Lesíkem Hajdovským a Lubošem Fidlerem, s nímž spoluutvářel hudebně nejzajímavější období Oldřicha Janoty. Psal divadelní hudbu, podílel se na první desce Dunaje (na té s Ivou Bittovou), se svým Richter Bandem v Čechách rozjížděl ambient. V Guru Bandu a Wooden Toys se zase dotkl jazzu a world music. V současné době si hudebně rozumí především se synem Jonášem, hráčem na laptop, CD playery a další digitální elektroniku.
Album Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné vychází u agilních Polí5 jako CD a download, který si můžete stáhnout za příspěvek v dobrovolné výši. Richter na něm, jako i na jiných nahrávkách z posledních let, zbavil zvuk své kytary všeho ostře rockového a plně se oddal libozvučnému ambientnímu hraní. Těžko si, známe-li jeho hudební pouť, můžeme odpustit srovnání s Robertem Frippem, který si od crimsonovského rocku odsakoval a odskakuje do repetitivního, minimalistického světla hřejivých smyček. Richter své virtuózní kytarové hraní plně podřizuje náladě celku a nemá potřebu vyčnívat, naopak ruku v ruce se synem buduje vzdušné, ale solidní kompozice, při jejichž poslechu netušíme, který zvuk vydává senior a který junior. A tak je to dobře.
V první a poslední z devíti skladeb slyšíme i seniorův lehce nosový zpěv, jinak je album příjemně plynoucím sledem vzájemně se prolínajících tracků. V Shaterhandovi Richter & syn využívají hlasová ready-mades: hospodské hodnocení George W. Bushe se střídá s pěstním kodexem cti Vinnetouova pokrevního bratra. (Škoda, že ji kvůli tomu jadrnému vulgarismu nebudu moci pustit v rádiu, byl by to hit.)
Pavel Richter byl odjakživa mistrem ve vymýšlení nečekaně poetických jmen a slovních spojení. „Vždycky jsme uměli vymyslet ten nejhloupější název,“ řekl v roce 2003 Jaroslavu Riedelovi coby důvod, proč tolik jeho nahrávek stále leží v archívech. Na Nanebevzetí je nejhezčím názvem právě ono Nanebevzetí. Krasoblud a Sen Dr. Sisika také nejsou bez půvabu. A Harryho part je jasným odkazem k Harrymu Partchovi, skladateli proslulém výrobou bicích nástrojů v neobvyklých laděních – zní tu totiž jakási „partchovská marimba“ (netuším, nejedná-li se o proslulý „kuchyňský gamelan“ fidlerofon, který Richter po letech oživil na předchozím albu Dráty & hrnce).
Podívejte se na skvěle zvolený obal desky, jehož autorem je Jonáš – taková ta hudba je: útulná, vtipná, přiznaně hezká a milá, se značnou hloubkou ostrosti a osobitého vidění světa.