Robert Carl: From Japan
New World Records (www.newworldrecords.org)
Americký skladatel Robert Carl (nar. 1954) nalezl v Japonsku svou zemi zaslíbenou – alespoň pokud jde o hudební inspiraci. Vytváří tak protiváhu zástupům japonských skladatelů hrajících podle západních pravidel (viz Mari Takano v recenzích z minulého týdne) a zároveň je sám součástí slušně dlouhé fronty Zápaďanů pošilhávajících na Východ. Skladba A Clean Sweep (2005) pro šakuhači a elektroniku CD otevírá a ve verzi rozšířené o druhou šakuhači také uzavírá. Je to téměř klišovitá kombinace: Západ zastoupený racionální technologií, Východ bambusovou flétnou, ověšenou asociacemi se zen buddhismem a orientalistickým balastem. Nebo je to naopak? Elektronika je ztělesněna stoicky nehybnou prodlevou, klidnou jak mysl při meditaci, a flétna se „po evropsku“ emotivně předvádí. Obě tyto varianty jsou trochu pravdivé a trochu střílí mimo. Každopádně digitální témbr prodlevy svou řezavostí překvapivě dobře ladí s tónem flétny, na niž hraje Elizabeth Brown (ve druhé verzi se přidává skladatel) a jejíž linie prozrazují, že Robert Carl má dobře naposlouchaný tradiční repertoár. Bullet Cycle (2007) také v jistém smyslu pracuje s protikladem prodlevy a linií odvíjejících se nad ní. Ovšem prodlevu tentokrát zastupuje zvuk japonského rychlíku – počítačově upravený – nad nímž hraje violoncello, vibrafon a perkuse. Jejich party znějí, jako by spolu souvisely jen volně, jen tím, že se nacházejí ve stejném prostoru. Violoncello otáčí sem a tam několik málo tónů a zkouší je v různých artikulacích, vibrafonista přejíždí po nástroji nahoru a dolů, o to překvapivěji působí, když se na chvíli sejdou na stejné melodii. Perkusionista vstupuje do jejich mimoběžného dialogu izolovanými údery a zachrastěními. Zmíněná vlaková prodleva ve skutečnosti není stabilním zvukovým základem. V poměrně dlouhých vlnách se ztrácí do jemného šumění, z něhož se vrací do plné intenzity a tím dává celé skladbě strukturu. Naše uši ji téměř pustí z hlavy, takže návrat působí pokaždé překvapivě. Toto připomínání a zapomínání dělá z Bullet Cycle nejlepší kus na CD.
Také Brown Velvet (2009–10) se drží modelu „drone a melodie“, tentokrát bez narušování: nad syntetickým hučením rozjíždí své rozjitřené výlevy fagot. Prodleva mění svou výšku, jako by fagotistu doprovázel flegmatický kontrabasista, témbry k sobě ovšem neladí zdaleka tak dobře jako u Clean Sweep. A právě když si řeknete, že těch prodlev bylo dost, přichází osvěžující porce diskontinuity v podobě skládací mandaly – Collapsible Mandala (2008–09). Bezmála půlhodinová koláž zvuků, které Rober Carl zaznamenal během svých cest Japonskem a které pak přeskládal tak, že se občas překrývají a vytvářejí nezvyklé kombinace. Hlasy dětí, rituální zpěv s bubny, zpěv ptáků, potůček… Není to soustředěná práce s terénními nahrávkami, spíše zvukový deníček nadšeného turisty, který je zpestřen několika náhlými vpády ticha, které trvá vždy několik desítek vteřin a pak stejně náhle uvolní zase prostor zvukům.
Robert Carl nepřináší z výletu do Japonska nic přehnaně originálního, vesměs příjemnou hudbu, která dokáže nabídnout zajímavé momenty v klidnějších polohách i ve zvukovém kolážování. Překvapivá fúze se ale nekoná.
