Robert Hampson: Répercussions
Editions Mego (https://editionsmego.com)
Robert Hampson začal svou hudební kariéru v osmdesátých letech v psychedelicky rockové skupině Loop, od jejíž rozvlněných kytar se v roce 1991 k experimentálnějším polohám skupiny Main. Její existenci ukončil v roce 2006 a od té doby působí na vlastní triko a především, jak rád zdůrazňuje v rozhovorech, bez kytar. Před dvěma lety vydal album Vectors na značce Touch (recenze v HV 2/2010), s dalším sólovým počinem se přesunul na Mego.
Tři skladby tvořící toto album jsou čistě elektronické a v původních verzích jsou určené pro vícekanálovou reprodukci. Ta je zaznamenána na DVD, zatímco CD v kompletu obsahuje stereofonní mixy. Titulní kompozice vznikla na objednávku pařížské Groupe de Recherches Musicales (GRM), instituce stojící za mnohými inovacemi v oblasti práce se zvukem. Materiálem jsou nahrávky přehršle bicích nástrojů, některé identifikujeme, jiné jsou rozprocesovány na cimprcampr. Ze získané materie je uplácán neustále se přelévající tvar, v němž občas zaduní orchestrální basový buben a v němž to především neustále kovově bzučí, cinká a chřestí. Tyto vlny ale vedou tak trochu odnikud nikam.
Následující De la Terre à la Lune byla psána na objednávku jistého planetária a Hampson se prý inspiroval Ligetiho hudbou použitou v Kubrickově Vesmírné odysei. A zní to přesně tak, jako když někdo elektronikou napodobuje extrémně propletenou mikropolyfonii Ligetiho orchestrálních Atmosfér a sborového Lux Aeterna. Ve výsledku slyšíme jeden hluboký hukot, jedno vysoké svištění a mezi tím to občas zašumí a občas zachroustá. „Ligeti light“. Třetí kousek, Antarctica Ends Here zní ze všeho nejvíc jako Brian Eno: zefektovaný klavír podložený zvukovou tapetou získanou z terénní nahrávky bambusového háje. Příjemné, uklidňující, zapomenutelné.
Problémem současné elektroniky je, že z jakéhokoliv zvuku můžete vytvořit jakýkoliv jiný, v reálném čase a s prstem v nose. Velký podíl na tom má v úvodu zmíněná GRM, z jejíchž dílen již léta vylézají skladatelé produkující velice sofistikované skladby znějící jedna jako druhá. Všemocný software jako by byl začarovaný a každého skladatele nakonec dovede ke stejnému výsledku, který je procezený granulárním samplingem a roztažený do pěti kanálů jak těsto na vál. Ano, každý jednotlivý zvuk na Hampsonově desce zní docela hezky, ale v sousedství KTL nebo Keitha Fullertona Whitmanna, s nimiž sdílí katalog značky Mego, působí celé album převelice sterilně.
