- Inzerce -

Robert Hampson: Répercussions

Robert Hampson: Répercussions

Editions Mego (https://editionsmego.com)

 

Robert Hampson začal svou hudební kariéru v osmdesátých letech v psychedelicky rockové skupině Loop, od jejíž rozvlněných kytar se v roce 1991 k experimentálnějším polohám skupiny Main. Její existenci ukončil v roce 2006 a od té doby působí na vlastní triko a především, jak rád zdůrazňuje v rozhovorech, bez kytar. Před dvěma lety vydal album Vectors na značce Touch (recenze v HV 2/2010), s dalším sólovým počinem se přesunul na Mego.

Tři skladby tvořící toto album jsou čistě elektronické a v původních verzích jsou určené pro vícekanálovou reprodukci. Ta je zaznamenána na DVD, zatímco CD v kompletu obsahuje stereofonní mixy. Titulní kompozice vznikla na objednávku pařížské Groupe de Recherches Musicales (GRM), instituce stojící za mnohými inovacemi v oblasti práce se zvukem. Materiálem jsou nahrávky přehršle bicích nástrojů, některé identifikujeme, jiné jsou rozprocesovány na cimprcampr. Ze získané materie je uplácán neustále se přelévající tvar, v němž občas zaduní orchestrální basový buben a v němž to především neustále kovově bzučí, cinká a chřestí. Tyto vlny ale vedou tak trochu odnikud nikam.

Následující De la Terre à la Lune byla psána na objednávku jistého planetária a Hampson se prý inspiroval Ligetiho hudbou použitou v Kubrickově Vesmírné odysei. A zní to přesně tak, jako když někdo elektronikou napodobuje extrémně propletenou mikropolyfonii Ligetiho orchestrálních Atmosfér a sborového Lux Aeterna. Ve výsledku slyšíme jeden hluboký hukot, jedno vysoké svištění a mezi tím to občas zašumí a občas zachroustá. „Ligeti light“. Třetí kousek, Antarctica Ends Here zní ze všeho nejvíc jako Brian Eno: zefektovaný klavír podložený zvukovou tapetou získanou z terénní nahrávky bambusového háje. Příjemné, uklidňující, zapomenutelné.

Problémem současné elektroniky je, že z jakéhokoliv zvuku můžete vytvořit jakýkoliv jiný, v reálném čase a s prstem v nose. Velký podíl na tom má v úvodu zmíněná GRM, z jejíchž dílen již léta vylézají skladatelé produkující velice sofistikované skladby znějící jedna jako druhá. Všemocný software jako by byl začarovaný a každého skladatele nakonec dovede ke stejnému výsledku, který je procezený granulárním samplingem a roztažený do pěti kanálů jak těsto na vál. Ano, každý jednotlivý zvuk na Hampsonově desce zní docela hezky, ale v sousedství KTL nebo Keitha Fullertona Whitmanna, s nimiž sdílí katalog značky Mego, působí celé album převelice sterilně.


Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.

V rukou i v hlavě

Dva mimořádné klavírní recitály koncertní řady Lichtzwang: dámský i pánský.

Nevyzkoumatelné

„Umění jako výzkum“ žádné není. A „výzkum umění“ neexistuje.

Přehled soudobé hudby na Pražském jaru

Jarní sklizeň premiér v rámci festivalu oslavujícího osmdesát let existence.