Když si loni v dubnu rapper Nelly naplánoval účast na akci na podporu boje s leukémií do Spelman College, dívčí univerzity v Atlantě, rozhodně nečekal, že by se mohl setkat s tak negativní reakcí. Ještě něž se do Atlanty vydal, vyzvaly ho veřejně místní studentky z Student Government Organization, aby vysvětlil svoje postoje k ženám. Speciální pozornost aktivistek si zasloužil díky videoklipu Tip Drill, ve kterém zobrazoval ženy jako sexuální bankomaty, které jsou svolné k sexuálnímu styku poté, co muž vsune kreditní kartu mezi půlky jejich zadnice. Vyděšená rapová hvězda se zmohla jen na prohlášení, ve kterém vysvětlil, že ženy v jeho videoklipech účinkují dobrovolně a jsou řádně placené. A svoji účast na akci raději zrušil. Měl smůlu.
Kdyby se na kampus Spelman chystal kterýkoliv jiný slavný rapper, pravděpodobně by ho čekalo to samé. Sexistické videoklipy patří k mainstreamovém hip hopu stejně jako drahé šperky nebo luxusní auta. Není to náhoda, že hip hop je v širší veřejnosti spojován s misogynismem, sexismem nebo adorací násilí na ženách. Sami rappeři k tomu obrazu často a rádi přispívají. Ačkoliv lze tyto výstřelky brát jako součást umělecké licence přehánění a vychloubání, která je v rapu velmi oblíbená, incident s Nellyho klipem ukazuje, že rapperům to bude čím dál obtížněji procházet. Moya Bailey, profesorka feminismu na Spelman College k tomu dodává: “Afro-americké ženy jsou často zobrazovány jako hypersexuální osoby. Díky takovýmto videoklipům vstoupilo toto spojení do obecného podvědomí a setkáváme se s ním prakticky všude po světě. S tím je potřeba něco udělat, nechci, aby například moje dcera byla kvůli těmto projevům vystavována nechutným poznámkám.”
Sexistické zobrazování žen v hip hopu má dlouhou tradici. Od skladeb jako Me So Horny nebo We Wanna Some Pussy 2 Live Crew v 80. letech až po současnost a populární rappery jako jsou Snoop Dogg (Can U Control Ya Ho) nebo Lil Jon & The Eastside Boys (Stop Fuckin Wit Me, Bitches Ain’t Shit) patří sexismus k tradičnímu rapperskému repertoáru. Neuctivý pohled na ženy je součástí rapového diskurzu, který ovládají muži. Tradiční rapperské role jako pimp (pasák) či hustler (pouliční podnikavec) v sobě mají pohrdání ženami zakořeněné a tyto stereotypy jsou podporovány politikou hudebního průmyslu. Je třeba mít na mysli, že mainstreamový hip hop, tedy ten propagovaný velkými vydavatelstvími je součástí ekonomických struktur průmyslu, který se soustředí na maximalizaci výdělků a řídí se přísnými marketingovými pravidly. “žijeme v sexistické společnosti. Populární kultura přehání, třeba s tímto sexismem, a to všechno kvůli zisku. To je přirozenost kapitalistické společnosti a zábavního průmyslu,” shrnul problematiku v anketě časopisu Essence Russell Simmons, spoluzakladatel nejdůležitějšího hiphopového labelu Def Jam. Machistické postoje se staly součástí marketingových škatulek a zpochybňování gender stereotypů není výnosné. Uvnitř mužského hip hopu ovšem existuje i proud, který se otevřeně staví proti misogynním textům, například skupina Beastie Boys, ve svých začátcích přijímala machistické stereotypy (skladby jako To All The Ladies, Girls) se od nich později distancovala a omluvila se (Sure Shot).
“Tělo černošské ženy vždy bylo v bělošském podvědomí sexuální komoditou. Během otrokářství reprezentovaly produkci a reprodukci, otrokáři je považovali za svůj majetek a způsob, jak ukojit svůj chtíč,” říká Audrey McCluskey, profesorka afro-amerických studií z Indiany a poukazuje na hlubší kořeny tohoto problému. Videoklipy, ve kterých se ženy předvádí jako zboží ovšem nejsou doménou jen hip hopu, najdete i rockové nebo metalové skupiny, které se oblibou chlubí neuctivým chováním ke svým fanynkám (groupies). Tyto tendence zobrazovat ženy jako ovládané bytosti se dá vysvětlit na základě hluboce zakořeněného mužského mýtu o ženském spiknutí. V článku Never Trust A Big Butt And A Smile demontuje teoretička hip hopu Tricia Rose několik mužských sexistických rapových textů. V textu Poison skupiny Bell Biv Devoe nachází citát, který dal článku název – nikdy nevěř velkému zadku a úsměvu. Tricia Rose vysvětluje, že důležitým východiskem tohoto postoje je poznání, že mužská sexuální touha se může stát v rukou ženy snadnou zbraní. Takový muž je pak ochotný udělat kvůli jejímu souhlasu cokoliv, čímž ho žena ovládne a může s ním manipulovat. “Chápání mužského strachu z ženské sexuality pomáhá vysvětlit neustálou sexuální dominanci, kterou chtějí muži nad ženami udržet. Bez tohoto strachu by jejich pokusy byly zbytečné,” píše Rose ve zmíněném článku. Sexistické videoklipy jsou pak manifestací této touhy ovládat ženy.
Zdá se, že jediný, kdo může proti stávajícímu stereotypu submisivní ženy bojovat, jsou ženské rapperky. Silné a odhodlané postavit se dominujícím mužům v rovném souboji. Pokud mluvíme o “ženských zbraních” – tentokrát ovšem bez všech misogynních podtextů, musíme se zmínit o tradici tzv. response tracks. Jde o odpovědi (v podobě písně nebo klipu) na skladbu, se kterou rapper/ka nesouhlasí. Jsou součástí dialogické podstaty hip hopu, rozhovoru a výměny názorů v rámci diskurzu. Písňové beefy (jak se soubojům v hiphopovém žargonu říká) jsou součástí hiphopové kultury a rappeři si v nich vysvětlují názory. Je to kompetitivní souboj a úkolem je porazit soupeře ostrovtipem. V beef se může změnit i spor mezi pohlavími. Jedním z nejslavnějších se stala série odpovědí na sexistickou skladbu Roxanne Roxanne mužské skupiny U.T.F.O. Poté, co se ze skladby stal hit, objevilo se přes sto padesát response tracks, které narapovaly ženy. Nejslavnější odpovědí se stala skladba Roxanne’s Revenge rapperky, která přijala jméno ženy urážené v původní písni – Roxanne Shante. I asi nejslavnější ženská rapová skupina Salt N Pepa se poprvé zviditelnila díky beefu, konkrétněji odpovědí na skladbu The Show dvojice Doug E. Fresh a Slick Rick. Response tracks nejsou minulostí – loňský velký hit r’n’b zpěváka Eamona Fuck…I Don’t Want You Back, ve kterém zpěvák vulgárně uráží svoji bývalou přítelkyni, přinesl vlnu ženských odpovědí – jedna z nich FU Right Back stejně prostořeké zpěvačky Frankee se stala ještě úspěšnější než originál.
Boj žen o prosazení v hudebním průmyslu (a to se netýká jen urban music) je podobný snaze černošských hudebníků o rovné příležitosti v rámci hudebního průmyslu. Dnes, po dlouhých letech emancipačních snah už existují černošské nahrávací společnosti vedené afro-američany. Podobných ženských labelů je zatím velmi málo. Stejně tak je jako šafránu silných ženských osobnosti, které jsou schopné pohybovat se v drsném světě hudebního průmyslu nezávisle na mužích. Ještě během 90. let to bylo skoro nemožné. Skladby jim produkovali muži a vycházely na muži vedených vydavatelstvích. Teprve na přelomu století rapperka Missy Misdeamour Elliott dokázala, že silná ženská osobnost může v hiphopovém průmyslu přežít. Elliott vedle rapu své skladby i produkuje a přispívá dalším ženským interpretkám na jejich desky. Na svém vydavatelství Goldmine se navíc věnuje objevování mladých dívčích nadějí (zatím většinou z oblasti r’n’b). Ukázala tak cestu, kterou se ženské rapperky mohou vydat.
ženský rap – historie
První známější rapperkou, která se zapsala do dějin hip hopu, je Sha Rock, členka skupiny Funky Four (Plus One) ještě z prehistorie žánru. Daleko důležitější roli ale sehrála jiná žena. Bývalá soulová zpěvačka Sylvia Robinson sledovala dění v Bronxu na konci 70. let a napadlo ji, že by mohla na svém malém vydavatelství Sugarhill Records vydat hiphopový singl. Nevybrala si ale žádnou existující skupinu, nýbrž si ji sestavila sama z kluků, kteří se kolem scény pohybovali. Vznikla tak skupina The Sugarhill Gang, která se díky průlomovému singlu Rapper’s Delight stala vůbec první globální rapovou hvězdou. Od tohoto singlu se počítá historie rapu.
První nahrávka ženské rapperky je pravděpodobně To the Beat, Y’All Lady B z roku 1980 a ve stejné době natáčí své první singly dívčí rapové trio The Sequence (mezi nimi dnešní soulová hvězda Angie Brown) a jejich konkurentky Mercedes Ladies. Největší vlnu zájmu zažil ženský rap v roce 1985 díky již zmíněným response tracks. Během 80. let se ženské hiphopové publikum stalo specifickou cílovou skupinou, čehož důkazem je typ rappera – milovníka. Typickým příkladem je – LL Cool J, který uspěl díky rapovým baladám s r’n’b prvky (a samozřejmě image svalovce s jemnou duší). Koncem 80. let se také ustálilo rozlišení, že konfliktnější rap je “mužský sport” a pro ženy zůstane vyhrazen rhythm and blues a soul. V 90. letech se tento stereotyp upevnil, když se během pronikání hip hopu do mainstreamu staly oblíbeným formátem rádiových hitů skladby, kde mužský rap doplňoval ženský rnb refrén. V té době ovšem už existovalo několik úspěšných, čistě ženských rapových skupin. Nejdůležitější z nich, trio Salt-N-Pepa, které na přelomu 80. a 90. let ukázalo, že ženský rap je schopný konkurovat mužskému. Provokativními texty, vyzývavým oblečením a (pop)feministickou rétorikou později inspirovaly další ženské rapové skupiny jako například TLC. První úspěšná sólová rapperka byla Queen Latifah, členka volného sdružení Native Tongues, které chtělo do hip hopu přinést pozitivní ideje ( Afrika Bambaatta, De La Soul, Tribe Called Quest atd.) Skladba Ladies First, která vznikla kolaborací Latifah s anglickou rapperkou Monie Love je považována za důležitý milník v historii ženského hip hopu. Latifah později rap opustila a stala se úspěšnou herečkou.
Gender teorie hip hopu
V předminulém čísle HIS Voice jsme v recenzi antologie základních textů ke studiu hip hopu That’s The Joint: The Hip Hop Studies Reader konstatovali, že gender teorie je nejrychleji se rozvíjejícím oborem v rámci hip hop studies. Ať už jde o témata jako jsou studium tvorby identity afro-amerických žen skrze hip hop, feministický pohled na hip hop nebo třeba postavení ženy v rámci ekonomických struktur hudebního průmyslu, kulturní fenomén hiphopové kultury nabízí spoustu prostoru k bádání. Vypadá to, že speciálně letošní rok je v tomto oboru velmi živo. Časopis specializující se na ženské interpretky v rámci urban music Essence přináší od začátku roku v sekci Take Back The Music kritické články na téma ženy v hip hopu a otevřel tak velkou diskuzi na toto téma. V dubnu, přesně rok po incidentu na Spelman College se v Chicagu konala velká konference The Feminism And Hip-Hop mapující akademický prostor tohoto oboru. Připravovat se také začala specializovaná antologie zabývající se feministickou teorií hip hopu.
Na mapě současného hip hopu existuje celá řada dalších zajímavých ženských rapperek. Ať už jde o komerční hip hop ( Rah Digga, Eve), experimentální scénu ( Bahamadia, Yarah Bravo, Jean Grae, Lady Sovereign) nebo o přesahy do poezie ( Ursula Rucker, Meshell Ndegeocello). V českém hip hopu působí aktivně pouze jediná rapperka – Tchybo ze skupiny Syndrom Snoop. Asi nejlepší česká rapperka – Lela ze skupiny WWW se rapu už nevěnuje a působí jako výtvarnice.
Jako příklad teoretického pohledu na ženský rap si můžeme ukázat článek Empowering Self, Making Choices, Creating Spaces Cheryl L. Keyes. Podává v něm klasifikaci ženských rapperek do čtyř kategorií. Identifikace je úzce spojena s hiphopovým žargonem a je zasazena do širších kulturních vzorců. Keyes rozlišuje čtyři následující typy ženských rapperek:
Queen Mother – Královna matka
Obraz ženy-vůdkyně je odvozený z významného postavení královy matky v 16. století v africkém království Benin, ale také z tradice silných černošských žen vně rodiny. Raperky v této kategorii charakterizuje honosné oblečení a účesy, šperky a samozřejmě texty, ve kterých se dovolávají respektu ostatních žen, stejně jako mužů. Silnou martiarchální image vyznávala například členka Zulu Nation Queen Kenya nebo zmiňovaná Queen Latifah. Její debutové album Hail To The Queen (Ať žije královna) uvedlo její královskou image, ačkoliv jí v té době bylo jen 21 roků. (Královská koruna existuje v hip hopu také jako symbol nejvyššího rapového umu.) Keyes v článku také připomíná její videoklip k písni Ladies First, který oslavuje silné černošské ženy minulosti jako Rosa Parks nebo Angela Davis. Dnes bychom do této kategorie mohli zařadit také Faith Evans nebo Mary J Blige.
Fly Girl – obletovaná holka
Termín fly popisuje osobu, která se vyžívá v extravagantním oblečení, účesech a shromažďuje šperky. Inspiračním zdrojem jsou klasické blaxploitační filmy z 60. a 70. let (Shaft, Superfly, The Mack), ale nejde jen o oblékání, vliv je mnohem širší. Většina rapperek na začátku 80. let byla pod vlivem těchto filmů a styl oblékání od nich odvozovaly i Salt-N-Pepa. Upoutání pozornosti na své tělo extravagantním oblečením a doplňky je podle Keyes součástí uvědomění si vlastní identity, včetně té sexuální. (Dívčí skupina TLC propagovala kondomy jako ochranu ženy před důsledky sexu.) Důležitým aspektem fly girl je proklamace její nezávislosti – film Foxy Brown (1974) je o nezávislé afro-americké ženě (v podání kultovní herečky Pam Grier), která ve velkoměstské džungli pátrá po vrazích svého přítele. Do této kategorie patří i současná nejprodávanější rapperka Missy Elliott, která se kromě své hudby proslavila i bojem proti domácímu násilí (které v mládí sama zažila) a otevřeným postojem ke své nadváze. Elliott ovšem zasahuje i do další kategorie.
Sista With Attitude – sestra s postojem
Missy Elliott o sobě často ve svých textech mluví jak o “bitch” (např. singl I’m Bitch), což je podle Keyes jednoslovné vyjádření postojů rapperek této katergorie. Tento původně vulgarismus používali muži při označení submisivních žen, v ústech ženy se ale mění v proklamaci silné osobnosti, které se nedá příliš věřit. Keyes “bitch” definuje jako “silná, pozitivní, agresivní žena, která ví co chce a jde po tom”. Provokativní rapperka Lil Kim patřící do této kategorie dává rafinovaně na odiv svoji sexualitu. Svoje tělo používá jako zbraň, je pro muže nebezpečná a nespolehlivá, čímž se blíží image mužských gangsterských rapperů. Ostatně jedna ze skupin spadajících do této kategorie – Bytches With Problem, dostala název podle slavných představitelů mužského gangsterského rapu NWA – Niggers With Attitude. Tyto ženy jsou vlastně ženskou verzí zlých mužů – “badman” – postavy z africké orální tradice, která se chlubí svými úspěchy v sexuálních dobrodružstvích, divokých večírcích a drogových experimentech. Během boomu mužského gangsterského rapu byly mnohé ženské rapperky tlačeny do image drsných pouličních bojovnic, čímž často utrpěla jejich jedinečnost.
Lesbian – lesba
Protože hiphopová scéna byla vždy silně homofóbní, existuje dodnes jen velmi málo rapperů, kteří se přiznali ke své homosexuální orientaci. Lesbický rap se začal ukazovat až koncem 90. let, v době, kdy se k lesbické orientaci začaly hlásit zpěvačky z jiných žánrů ( k. d. lang, Melissa Etheridge). První výraznou lesbickou rapperkou je Queen Pen. Keyes cituje její skladbu Girlfriend (album My Melody (1997) jako milník lesbického hip hopu. Afro-americké lesbické rapperky se musí potýkat se spoustou předsudků. “Jsem znechucená z ostrakizace gayů a lesbiček v rámci černošské komunity,” říká rapperka a básnířka Walidah na svých webových stránkách. Podobně jako gay rap zůstává lesbický rap na okraji zájmu, to se ale může v budoucnu změnit.