Různí umělci: Spire – Live in Geneva Cathedral

  
3

Toto 2CD je živým záznamem koncertu, který se 5. září 2004 uskutečnil v  ženevské Katedrále sv. Petra, a jenž volně navazoval na kompilaci Spire: Organ Works Past Present & Future, kterou Touch vydali před rokem. Tedy jakési volné pokračování, přicházející v tradiční touchovské úpravě – booklet složený z fotografií venkovských a městských krajin nemá s  dějištěm koncertu mnoho společného, v případě pražského židovského hřbitova versus kalvinistického svatostánku se jedná o docela milou pikantérii.

Podstatnou část prvního disku zabírá pětice skladeb současných skladatelů, zbytek dvojalba patří elektronickým manipulátorům, jimž se vydavatelství věnuje především. živý záznam varhanní hry ( Charles Matthews, v jednom případě Marcus Davidson) je však zejména na začátcích skladeb rušen publikem – dost často k nám pronikne vrzání židlí, zakašlání či usazování se a zaujímání polohy, při  níž lze sedět pohodlně a zároveň nerušit. Někdy to opravdu trvá. Úvodní dvojice skladeb Marcuse Davidsona jakoby jen ukazovala zvukové možnosti nástroje: Opposites Attract po bombastickém začátku sklouzává k tišším, kratším a nejednou rockově znějícím motivkům, miniaturka Psalm For Organ III se díky své stopáži a tichosti nevymaní z ruchu obecenstva. Skladba Andrého Joliveta s neskromným názvem Hymne a l Universe sestává z krátkých frází a střídá jednohlasé melodie s „chorálovou“ mohutností, Consonances III Liany Alexandry jsou tišším, minimalismem ovlivněným kusem, vystavěným z množství kratších repetitivních motivků. Davidsonem intepretovanou Kantátou pro varhany op. 26 Henryka Góreckého „vážná“ část kolekce vrcholí. Skladba začíná mohutnými, strohými akordy, které posléze vystřídají táhlé basy s  mikroskopickými motivky, v nichž nástroj zní téměř jako tuba. V závěru skladby se vrací monumentalita úvodních akordů, ve výškách však zní o  něco rozervaněji, zatímco basy stále udržují táhlou a klidnou polohu.

Plynulým přechodem (postprodukční trik přenášející nás z hlavní chrámové lodi do kaple Macchabées, v níž lze prý vidět archeologické nálezy z  křesťanské osady ze 4. století) se ocitáme na domácí půdě vydavatelství Touch. První disk uzavírá půlhodina BJNilsena, v níž protagonista těká mezi varhanami a elektronikou, kterou královský nástroj moduluje a  systematicky obnažuje jeho dřeň – začátek burácivého setu je výrazně lineárním bzučivým prostředím, směrem ke konci narůstá počet pulzujících frekvencí a jejich rytmizace zejména v opravdu silně vibrujících basech. Během celé půlhodiny jsou – alespoň dlouhým drženým tónem – přítomny i varhany skutečné, tj. v katedrále umístěný klávesový nástroj s  měchy a píšťalami, nejen pouhý zvukový zdroj.

Třičtvrtěhodinový set turntablisty Philipa Jecka se odehrál v  kryptě – archeologickém nalezišti pod katedrálou – a jeho tématem byly nejrůznější konfigurace, v nichž se varhany v průběhu dějin ocitly. Jeck, v reálném čase zpracovávající zvuk zasmyčkovaných vinylů (králů zvukových nosičů?) v sampleru, začíná majestátním vrstvením burácivých chrámových ploch, do jejichž pompy sarkasticky zasahuje hardrockovým šlehem boosterované kytary. Poté se varhany v jeho režii změní v jeden ze stavebních kamenů psychedelického třepetání, v acidjazzový zahušťovač atmosféry, a nakonec až v nerozpoznatelný zvukový zdroj otevřený samplování a destrukci. Bohatost varhanního zvuku, výrazný rytmus ve stylu kolovrátkových strojků a občasné použití hlasů z tohoto záznamu činí nejintenzivnější nahrávku, kterou jsem od Jecka dosud slyšel (s  celou diskografií však seznámen nejsem).

Ranní závěr koncertu posluchači přivítali opět v kapli Macchabées za doprovodu Fennesze, který pro tuto příležitost odložil své typické zvukové atributy (nezazněl ani jeden click či cut), a vytvořil působivý track sestavený téměř výhradně z pomalu se linoucích varhanních a barevně jim podobných zvuků. Neokázalá bezčasá (protiklad k Jeckovu „historickému exkurzu“?) velebnost, linoucí se z jeho laptopu, na mnoha místech půlhodinového setu zněla jako skutečné varhany. Když se sporadicky ozval elektrický bzukot či výrazné zasmyčkování, zdálo se, jako by Fennesz (ačkoliv na rozdíl od BJNilsena zůstával věrný svému computeru) hrál fascinující duet se sebou samým – laptopista s varhaníkem.

Historie krále hudebních nástrojů neustane koncem tohoto koncertu. Publikum váhalo opustit katedrálu, jako by si nepřálo ocitnout se mimo zvuky, jejichž součástí po tak dlouhou dobu bylo. Před katedrálou pak všichni mluvili o královském nástroji. Od této chvíle každý z nich, kdo zavítá do Katedrály sv. Petra, ji bude vnímat zcela jiným způsobem, píše v bookletu Thierry Charollais.