Celovečerní dokument o Velvet Underground ctí tisíckrát omletý narativ a podléhá v boji s nedostatkem archivního materiálu.
Režisér Todd Haynes má ve filmografii několik pozoruhodných snímků věnovaných populární hudbě. Celovečerní dokument věnoval tragické divě bubblegumového popu Karen Carpenterové i před pár dny zesnulému broadwayskému skladateli Stephenu Sondheimovi, ve fikcích inspirovaných britským glam rockem a mýtem Boba Dylana projevil nemálo fantazie i schopnosti zachytit a interpretovat obecné vzpomínky a interpretace dob minulých. Dylana nechal ve snímku Beze mě (2007) ztvárnit šesti herci, mezi nimiž se vedle Richarda Gerea a Heathe Ledgera zaskvěla i Cate Blanchett a tehdy třináctiletý Afroameričan Marcus Carl Franklin, zatímco Sametová extáze (1998) je ve svém křížení tragického bolanovského a ziggystardustovského pádu snad ještě děsivější, než jak to tenkrát vlastně bylo. Zdálo by se tedy, že je Haynes ideálním kandidátem na to, vyrovnat se dokumentárně s dávno již ne kultovními, přesto však stále v lecčems záhadnými Velvet Underground. Místo extáze nám ale bohužel servíruje spořič.
Velvet Underground, existující přibližně v letech 1965-1972, vzešli stejnou měrou z rock’n’rollu a folku jako z podhoubí avantgardní filmové a hudební scény newyorského downtownu. Coby součást svých multimediálních realizací (Exploding Plastic Inevitable) je využíval Andy Warhol, jenž se jim vahou svého jména postaral o nahrávací smlouvu s MGM a o zpěvačku Nico. Po rozchodu s Warholem se skupina z newyorské scény víceméně stáhla a spíše nepravidelně působila na zejména východopobřežní klubové scéně. Poté, co frontman a výhradní autor repertoáru Lou Reed odešel na sólovou dráhu, vyšuměla do ztracena. Vynikající pověst, které se Velvet Underground těší nejpozději od konce sedmdesátých let, je tedy z větší části reputací posmrtnou.
Výsledkem je dvojí příběh. V tom hudebním jsou Velveti kromě legendárního, a dle obecné shody nejlepšího, Banánového alba autory dalších tří kanonických desek – noiserockové White Light / White Heat, tiché The Velvet Underground a přiznaně „komerčně“ poprockové Loaded –, na něž plynule navazuje a často z nich čerpá čtyři dekády trvající Reedova sólová kariéra.
Příběh, který vyprávějí nejrůznější filmy a knižní memoáry (z dostupných v češtině například Nadoraz Victora Bockrise a Gerarda Malangy, V podzemních vodách Mary Woronov, Má léta s Andy Warholem Ultra Violet), zato Velvety vnímá jako stafáž Warholovy Factory. Tyto interpretace, kromě neúplnosti vesměs figurkařící a historkařící, jsou navíc oblíbené proto, že kromě více či méně proslulých jmen disponují výrazně větším vizuálním potenciálem. Drtivá většina velvetovkých filmových záznamů totiž vznikla u Warhola; po odchodu z Factory skupina na budování vizuální identity rezignovala.
Knihy věnované výhradně Velvet Underground, třeba ta nejslavnější – již zmíněná Nadoraz – historii skupiny vesměs traktují na podrobně líčené warholovské období a někdy až telegraficky podané následující roky, v nichž ale skupina, vezmeme-li v úvahu legendární „ztracené album“ zpřístupněné v osmdesátých letech na kompilacích VU a Another View, vytvořila hned čtyři pětiny svého repertoáru. (Čestnou výjimkou je podrobná práce Richieho Unterbergera White Light / White Heat – Velvet Underground den po dni, kterou v mém překladu před deseti lety vydalo nakladatelství Volvox Globator). Todd Haynes se ve svém dokumentu The Velvet Underground vytvořeném pro Apple TV+ bohužel vydal právě vizuální cestou. Vzhledem ke zmíněnému nedostatku filmového a dalšího vizuálního materiálu se mu nelze příliš divit – Velveti zkrátka nebyli superhvězdami, jejichž každý krok by média s napětím sledovala a dokumentovala. Řešení, jež ve svém díle Haynes nabízí, je ale s každou uplynulou minutou zřetelněji nedostatečné, byť zpočátku se jeví jako vcelku funkční.
Ve filmu se objeví několik mluvících hlav, nejčastěji stále žijící členové skupiny John Cale a Maureen Tuckerová. Drtivá většina snímku je ale vizuálně stylizována do podoby jakési A/V prezentace. Můžeme si donekonečna opakovat (a přečíst v některých komentářích), že metody děleného obrazu, jako je split screen či polyekrán, ve svých Chelsea Girls použil i sám Warhol, zde ale warholovské záběry i ukázky děl jiných filmařů – Kennetha Angera, Jacka Smithe, Jonase Mekase a dalších – zkrátka působí jako spořiče použité jen proto, aby komentář nezněl do tmy či do nepohybujících se fotek. Použitá díla tento přístup degraduje a kromě „materiální nouze“ vypovídá i o Haynesově necitlivosti a nekolegiálnosti. Jistě, odůvodnění s použitím slov „ilustrační záběry“, „dokreslení atmosféry“ či „doprovodný materiál“ jsou platná… i nutná, neboť powarholovská éra skupiny je ilustrována archivními záběry, jejichž souvislost s existencí skupiny je přinejlepším velmi volná.
Jedinou omluvou vzniku takto bezradného díla (na které se sice „dobře dívá“, ale to, myslím, nestačí) by mohla být objevnost v interpretaci velvetovského příběhu. Místo ní se ale dočkáme obvyklého rozdělení na podrobněji pojaté warholovské období skupiny a vysloveně odbyté pozdější. Mýtus nebyl upevněn ani vyvrácen. Zcela v dobových intencích se rozpitvává pohlavní i duševní život Loua Reeda, místo aby si tvůrci dali sebemenší práci s tím poodhalit a sdělit, čím to, že je pořád živé a v jistých ohledech nepřekonané jeho dílo.
Pusťte si velvetovské desky jednu po druhé, chronologicky, přidejte výběr VU a živák z roku 1969 a zamáčkněte slzu. Na důstojný dokument o poslední kapele, kterou Lou Reed založil, si budeme muset ještě počkat.
The Velvet Underground (režie Todd Haynes, Apple TV+, 110 min.)