Satoko Fujii ma-do: Time Stands Still; Kaze: Tornado; Satoko Fujii New Trio: Spring Storm

  

Satoko Fujii ma-do: Time Stands Still

Not Two (www.nottwo.com)

Kaze: Tornado

Circum-Libra Records (www.circum-disc.com; www.librarecords.com)

Satoko Fujii New Trio: Spring Storm

Libra Records (www.satokofujii.com)

 

Japonská klavíristka, skladatelka a dirigentka (občas i akordeonistka) Satoko Fujii je středobodem řady hudebních formací od dua, tria či kvartetu po velké orchestry tokijské, newyorské i jiné. Při jedné příležitosti prohlásila, že chce překvapovat samu sebe, což je právě jedním z tajemství její originality. Nadto si volí pro různé příležitosti i rozdílné, ale vždycky perfektní spoluhráče, kteří (po)mohou realizovat její představy. Což se projevuje i v trojici nejnovějších CD, jejichž názvy vidíte v záhlaví této recenze.

Když Fujii volila své spoluhráče pro kvartet ma-do v roce 2007, nezajímala se příliš o nástrojové obsazení, které není neobvyklé (trubka, klavír, basa, bicí); spíše ji zlákalo vytvořit pevné seskupení blízkých přátel ze čtyř rozličných individualit (včetně jejího manžela, trumpetisty Natsukiho Tamury).  Hudebních přátel, musím zdůraznit, protože jejich přibližování se odehrávalo nikoli v soukromí, nýbrž na koncertech po celém světě, a tím se právě obohacoval jejich projev a vzájemná komunikace. Album Time Stands Still nahráli v New Yorku v závěru turné po Severní Americe roku 2011 a je jejich třetím, ale zároveň posledním, neboť kontrabasista Norikatsu Koreyasu nedlouho nato – v září téhož roku zemřel. Byli právě v nejintenzivnějším hudebním rozpoložení, a to se na ztvárnění všech sedmi kompozic desky projevovalo. Fujii je výtečná skladatelka, nicméně volba obsazení a sehranost kolektivu její kompozice ještě povyšuje. Tak hned Fortitude vyplyne jako z návratna, je výdešně pošramocené, emotivně rozdíravé, navozuje provokativní agresi. Právě Koreyasuova basa s bicími Akiry Horikoshiho se tu sešikují v disharmonickém propírání, dokud jim to Tamura nezatrhne a nenavodí opojně smírčí atmosféru, pod kterou ovšem probíjí uhrančivé vytryskování a posléze i kouzelná prošmodrchanost klavíru s basou a bicími. Fujii si své místo totiž vždycky vydobude: razancí, bezbřehostí, vynalézavostí, proměnlivostí, nenápadným osvojením základního motivu. Smísení táhlosti s burcujícími momenty vyvolá i v dalších skladbách nastolení tajemna, jen poznenáhlu odhalovaného. Každý přijde v pravý čas se svou nehalasivou výbušněnkou, vše se line jakoby bezděčně v bezmezném provazování, nástroje se jeví jako k sobě přigurtované, Tamura spoludiriguje vzruchy svojí trubkou a Fujii se vždy znovu vynoří, aby rozhrnula oponu nečekané rytmické nebo melodické proměny a soustředěně promračovala další výbušnictví. Tamura se s ní vždy propojí v (před)určené chvíli (jaký příklad pro manželské soužití!), a když se piano ponoří, trubka mu hází záchranné pásy a vše se může zadrhovaně či vytrhovačsky odvíjet dál, zvláště když se Fujii ponoří do nitra klavíru a v něm zaharaší společně s bicími. Bicí nadále maratonují, okluzně rozkurážená trubka vše odkližuje a všechno plyne jako čas.

To umanutí časem je zřejmé z celého alba (viz názvy skladeb Time Flies, Broken Time, Time Stands Still), zaznívá z dešifrující podvojnosti, k níž míří Tamura z hlubin, jako by se chtěl protrpět k melodii. Po zahrouženém sólování basy se nástroje okamžitě sešikují, jako by se hotovily k další výpravě do neznáma s až prekérním vybičováním, ostatně harampádění bicích před závěrem nám připomene gorkovské „z bouřného času jsme se narodili a bouřným časem krok za krokem jdem“.Vbíjivost tónů klavíru s hudlující basou prostřídá rozkutávanou líčivost či odříkavost v pohnutlivých pasážích. Prostě: jsou desky tak stejnorodě srovnané, že k jejich vystižení by postačil odstaveček. Projekty Satoko Fujii by si vyžadovaly celou esej, kdybychom měli postihnout jejich (téměř nepostižitelné) bohatství.

To platí i o albu Tornado kvartetu Kaze, který vedle manželů z předchozího kompaktu doplňují francouzští experimentátoři trumpetista Christian Pruvost a bubeník Peter Orins (bylo také nahráno ve Francii v říjnu 2012). Jsou tu hned dvě základní rozličnosti. První: Fujii je tu autorkou pouze dvou skladeb, dalšími dvěma přispěl Orins, jednou Tamura. Přestože základním plánem se jeví odvyprávění pěti příběhů, v jejich koncepci jsou patrné rozdíly. Novou dimenzi však dává především dvojtrubkovost; Pruvost a Tamura v souladu s názvem vstupní skladby (Wao = souzvuk) excelují v souhře i v piškuntálním jančení, a když se do do jejich prohřmívání vloudí piano s bicími, je z toho najednou vřavné těleso, nicméně trumpetisti se nevzdávají a proviřují, prosvišťují, propitoreskňují, proštěbetávají a promrckovávají dál. Jakmile se zdá, že povolují, kaskádující Fujii s vahadlujícím Orinsem jim dokážou zavařit a vyburcovat je k dalším třeskutým poryvům, roztodivenému humpoláctví, soubojovnému vyšilování, při němž si vyrovnávají účty. To ovšem není jediný přístup, hned v Orinsově Mecanique zvolí pokojnostní notu s přeskáčkovou vloudivostí, při níž Orins nemusí bumbácovat, nicméně umí vždy vystihnout okamžik, kdy něco ozvláštní třebas drobným vpichem, kdy do souručenství ostatních zasáhne rojčivou pozoruhodnůstkou. On to je, kdo v titulní skladbě avízuje bácivě (tentokrát bez bumů) i dalším hokuspokusnictvím skutečnou tornádovost s vřetenovitým běsněním trubek, k němuž Fujii obšancuje nitro klavíru perforováním. Trubky se vrtulovým šprajcováním prosviští do laškovného brebentění a vřískavého žejbrování a pohvizdování, dokud se do jejich vypravěčského duetu náhle nevzedme mordýřský vzmach, při kterém každý z hudebníků hraje za dva. Cílem v takových okamžicích je dostávat z nástrojů i to, co v nich není, a tak vnímáme hrouživé vyrolovávání, několikacípou průdušnost trubek, dokládanou čečetkováním v nitru klavíru, rozcapenou hemživost a rojčivou rojivost, sbíhající se při tónové přepršnosti klavíru, přívalovém třeštění trubek a zarputilém vybubnovávání bez zvůle do jednoho řečiště. Je to inspirující CD, plné (ú)chvatnosti.

Při albu Spring Storm, nahraném v tokijském studiu l. března 2013, klade Fujii zvláštní důraz na slovo nový. New Trio k ní připoutalo basistu Todda Nicholsona a hráče na bicí a perkuse Takashiho Itaniho; ti tři měli za sebou pouhé dva koncerty v průběhu roku 2012 a jeden odřeknutý v předvečer nahrávání (kvůli náhlé indispozici pianistky), všechny skladby Fujii byly nové, a tudíž překvapivé. Hned tu titulní navozuje s jemnou jarností klavír, podpořený nevtíravými bicími a pak i omluvně dojemnou basou, což se zvehementňuje do předzvěsti bouřkovosti bez nadbytečných hromů a blesků.Výhrůžnost živlů je napřed testována, teprve potom vybuchne s plným nasazením, které pročišťuje nejenom ovzduší, ale i hudbu. Na této kompozici (ale podobně i na jiných zvící více než deset minut) si ověřujeme, proč z ní nečiší stereotyp, odlišují se totiž nejenom vzájemně, nýbrž i vnitřní proměnlivostí a jsou tudíž nezaměnitelné. Tak hned v Convection výchozí probdívání zastepuje basa s perkusemi, což dotvrdí obhlížející klavír na čekané, obchřestěný perkusemi. Když se pak klavír oddává prostopášné hromovládnosti, do nekormutlivého ztajemnění ho pro změnu doprovodí basa. Všechny tyto návaznosti jsou důsledně provnitřněné, nikdo se nevtírá, každý zaujímá svoji pozici souběžně či mimoběžně v neběžné souhře. Další proměna nastane v souladu s názvem Fuki v devětsilně (pro pořádek: fuki = devětsil) pojatém opuletně úprkovém klavírním znění s netýkavkovitými bicími a vinkulovaně holedbavou basou, což se při vynásobené průtočnosti skladby za mamonění bicích opět zúročuje do třeskutosti. I v dalších skladbách nás zaskočí něco neobvyklého. Třeba jak Nicholsonovo basové sólo prostřídá nonšalantně ztepilost, vykrouženost a zajíkavost a jak prognosticky předjímá skočně dohánivou atmosféru (ve Whirlwind). Nebo jak Maebure opět v souvislosti s významem pojmenování naznačuje nedeprimující výhrůžkovost, mementální varování, vmžiku se realizující v naditém tempu, plném zvratů, zarputilé údivnosti a vybíjeně odbíjené úkosnosti – opět s odpustkovým přelivem do smířliva. Závěr pak je zvažující reklamací předchozího: co bylo shledáno závažným, je tu dotvrzeno a ani rukování bicích nenarušuje klavírní meditaci.

Tři novinky, tři novátorské činy skladatelky a klavíristky Satoko Fujii, patřící dnes (a vlastně už nějaký čas) ke světové hudební špičce. Kterému z těch tří alb bych dal přednost? To je tentokrát jednoznačné: všem třem.