Berlínský hudebník a producent Dirk Dresselhaus se v devadesátých letech uchytil nejprve na rockové scéně v kapelách Hip Young Things a Locust Fudge. Výrazněji začal pronikat do podvědomí fanoušků až se svým sólovým alter egem Schneider TM, díky němuž se v prvních letech 21. století stal věrozvěstem indie elektroniky. Multiinstrumentalista zaujal také řadou spoluprací s ikonami nezávislé scény jako Gabi Delgadem (DAF), Jochenem Arbeitem (Einstürzende Neubauten, Automat) nebo Ilpo Väisänenem (Pan Sonic). Jeho producentské a studiové nápady jsou žádané napříč scénami. Díky první sólové písničkové desce po půldruhém desetiletí The 8 of Spaces jsme se s Dirkem spojili, abychom probrali nejen okolnosti jejího vzniku, ale také Dirkovy české kořeny, jeho názor na využití umělé inteligence v hudbě nebo výjimečnost spolupráce s dnes slavnou Hildur Guðnadóttir.
Jak se dnes máš, Dirku? Co právě dnes máš na práci (kromě rozhovoru)?
Mám se dobře, doufám, že ty taky! Jinak pracuji na novém konceptu koncertního setu pro nové album Schneider TM. Taky připravuji speciální vystoupení k 25. výročí koncertování a několik dalších věcí jako např. nové album Faust, na kterém pracují Zappi Diermaier, Elk Drapatz, Jochen Arbeit, N. U. Unruh a další. Já na desce hraju na basu. Mám tady v Berlíně malé studio, vždy pracuji na několika projektech současně.
Nejprve se tě musím zeptat na album Škoda mluvit, které jsi vydal před patnácti lety. Čím to, že jsi použil český název? Máš nějaké vazby na Českou republiku?
Název Škoda mluvit je výrok mé babičky, která vyrostla v Čechách. Má z poloviny české kořeny, stále je naživu a za pár týdnů oslaví sté narozeniny! Je to úžasná žena, na albu je v několika skladbách slyšet její hlas, který jsem si nahrál na telefon.
V rozhovoru pro portál digitalinberlin.de jsi zmínil, že bys rád spolupracoval s českým experimentátorem Petrem Válkem. Kde jste ho a jeho hudbu našel a co tě na jeho práci zaujalo?
Petra Válka už delší dobu sleduji na Facebooku a myslím si, že všechno, co dělá, je naprosto geniální. Jeho vystoupení, instalace a další aktivity jsou opravdu vtipné, hluboké a vysoce hudební, opravdu úžasné. Objekty, jako je tento, mnou opravdu rezonují.
Pojďme ale k tvému novému albu The 8 of Spaces. Je pravdou, že Škoda mluvit bylo tvé poslední písničkové sólové album, že? Co tě po patnácti letech přivedlo zpět?
Ano, Škoda mluvit bylo poslední album zaměřené na písničky. V roce 2007 jsem začal nahrávat nový materiál, ale pak se najednou stalo tolik dalších věcí, že jsem musel tuto podobu projektu na chvíli upozadit. Hodně jsem pracoval na filmové hudbě, byl jsem vyzván ke spolupráci na několika performancích, postavil jsem studio, vydal více abstraktních alb a desek Schneider TM, na kterých jsem spolupracoval s jinými muzikanty. Do toho se výrazně aktivizoval projekt die Angel, který vedu společně s Ilpem Väisänenem a zveme k tvorbě hodně hostů.
Také celé období okolo desky Škoda mluvit nebylo v mém životě hned v několika aspektech nejšťastnější, takže jsem měl po celé ty roky pocit „nedokončené práce“. Zkusil jsem na písničkách jednou za čas pracovat, ale nic z těch sessions nebylo. Koncem roku 2019 jsem se rozhodl zablokovat si nějaký čas, abych na písničkách mohl nerušeně pracovat, pak ale ve světě objevil koronavirus, došlo k uzávěře kulturního života, což mi dalo ještě více času. Necítil jsem, že bych se k něčemu vracel, spíš pokračoval s pohledem kupředu. Po vydání desky se může stát cokoli. Uvidíme. Teď už ale písničky musely ven.
„Texty jsou klíčovou součástí konceptu,“ říká promo materiál o novém albu. Znamená to, že na začátku byla hlavní myšlenka nebo texty než hudba?
Všechno, texty i hudba přichází plynule a já jim pouze dávám finální tvar bez zásadních předchozích mantinelů. Zapisuji si vše, co mne napadne. Slogany a verše na kusy papíru, do telefonu nebo počítače a totéž se děje s hudebními výchozími body. Vše pak ve studiu začnu spojovat a přidávat k nim další prvky. Základ tedy pochází často z podvědomí, a to řetězem okamžitých nebo náhodných (?) rozhodnutí, která delší dobu akumuluji.
V procesu vzniku tohoto alba jsem v určitém okamžiku najednou pochopil, kam se ubírá, a pak jsem se vědomě snažil materiál posunout kýženým směrem. Najednou jsem měl v rukou něco jako koncepční album, ovšem bez vstupního konceptu. Jsem si jist, že album vypadá úplně jinak, než kdybych je dával dohromady v roce 2008…
Jedním z klíčových prvků alba je „záhadný“ iBot. Není to první album, kde můžeme tuto futuristickou postavu najít. Jak důležitá je pro tebe tento futuristická postava? Jak existence iBota následně ovlivňuje tvou muziku?
Je to postava a zvuk, který používám k přenosu určitých emocí. Ovšem v jiném slova smyslu, než jak se běžně používá, když se na hlas naroubuje například vokodér nebo hlasový transformátor, který používají Kraftwerk. iBot totiž disponuje emocemi a jeho hlas je většinou smíchán s dalšími vrstvami mého víceméně přirozeného hlasu. Tahle entita se zrodila v roce 1999, když jsem si pořídil první emailovou adresu, ještě předtím, než jsem si pořídil svůj první počítač.
V dnešní době se neustále zabýváme technologiemi a jsem si jist, že biologická lidská existence s ní bude nakonec v budoucnu spojena také na fyzické úrovní… možná jsme na cestě stát se kyborgem nebo něčím podobným. Vize je to zajímavá, ale také mě tak nějak mrzí; lidstvo dosud nevyužilo svůj skutečný potenciál… Přijde mi, že se v mnoha ohledech spíše upadá.
Zapojování umělé inteligence do tvorby hudby je hitem současné hudební scény. Hudebníci jako Holly Herdon nebo Lyra Pramuk s těmito vyspělými technologiemi úzce spolupracují. Co ty a umělá inteligence?
Osobně jsem s ní zatím nepracoval, jen na nové desce vyprávím, co by se tak mohlo odehrát. Nevím, jestli její prostředky jsou už natolik vyvinuté, aby mohlo dojít k zajímavým hudebním výsledkům. Netuším ani, jaký je rozdíl mezi současnou umělou inteligencí a například granulární syntézou, která je také založena na komplexním programování a algoritmech.
Když dělám hudbu, chci komunikovat s něčím, co cítím a co má vlastní dynamiku a ducha, jako je například kytarová zpětná vazba prostřednictvím zesilovačů v místnosti s určitými specifiky.
Možná trochu mimo téma, ale možná ne: Jedním z nejvíce fascinujících zážitků posledních let bylo hraní a improvizace koncertu v Domě světových kultur v Berlíně s umělým primitivním „mozkem“ zvaným CellF, který ovládal modulární systém a reagoval na nastavené frekvence odesílané z mé kytary. Opravdu jsem měl pocit, že komunikuji s „něčím“ co bylo organické a mělo, když už ne vědomí, tedy vlastní dynamiku, která reagovala na to, co jsem hrál, a naopak. Bylo to opravdu strašidelné a trochu jako jamování s mimozemšťanem. Hodně by mě lákalo zaexperimentovat s umělou inteligencí a zjistit, kam by se takové hraní ubíralo …
Na druhé straně spolupracuješ s legendami indie hudby: Jochenem Arbeitem, Damem Suzukim nebo kapelou Faust. Co pro tebe tyto spolupráce znamenají?
Je to komunikace a hudební konverzace na úrovních, které přesahují pokec s přáteli a sousedy. Opravdu mě zajímají dlouhodobé spolupráce, protože ty se vždy po nějaké době posunou na hlubší úroveň. Téměř ke všem těmto spojením, zejména s Jochenem Arbeitem nebo Zappim Diermaierem, došlo náhodou a byly výsledkem našeho sousedského setkání. Teprve poté jsme začali uvažovat o společných hudebních plánech.
Co pro tebe přátelství s těmito legendami znamená? Ovlivňují tě jejich vize?
Ovlivňuje mě každé setkání nebo koncert s těmito výjimečnými osobnostmi. Zvlášť ty koncerty, které se nám vyvedly. S Jochenem ve zkušebně často improvizujeme už tak od roku 2010. Pokaždé máme jiné hudební zadání nebo koncept… Hodně se tím bavíme. Velmi si těchto bezprostředních přátelství cením… díky nim je můj život zábavnější.
Další důležitou součástí tvého hudebního života je projekt die ANGEL s Ilpem Väisänenem. Jak jste se potkali a kdy jste začali přemýšlet o společném projektu?
Angel vznikl v době, když jsem byl počátkem roku 1999 na turné s Pan Sonic po Evropě. První společný projekt Angel jsme realizovali v létě téhož roku. Celý koncept byl původně koncipován jako jednorázová záležitost. Nepočítali jsme, že se z toho stane dlouhodobá spolupráce. Možná k tomu přispělo i to, že si rádi povídáme. Tento projekt je takovým pokračujícím hudebním rozhovorem, který už nás dovedl k velmi rozmanitým výsledkům. Myslím si, že jednou z hlavních motivací die Angel, je fakt, že jsme oba pracovali v jiných projektech velmi koncepčně a Angel, jak také název napovídá, bylo něco svobodného a čistého, co jsme oba chtěli dělat bez jakéhokoli očekávání nebo tlaku…
Druhým albem Angel byla spolupráce s Hildur Guðnadóttir. Ta je nyní velice známá díky hudebnímu doprovodu k televiznímu seriálu Černobyl a k mnoha filmům. Myslíte si, že bude možné s Hildur v budoucnu spolupracovat, protože i váš společný projekt Mr. Schmuck’s Farm přišel s vynikajícím albem!
Jsem si docela jistý, že se naše cesty v určitém okamžiku znovu zkříží. Měli jsme spolu hrát v roce 2019 na koncertu k dvaceti letům fungování die Angel, ale Hildur přesně v tomto týdnu natáčela hudební doprovod pro remake Jokera. Nahrávání alb Kalmukia a Mr. Schmuck’s Farm byly docela intenzivní a krásné okamžiky v našich životech. Duchovně jsme si v té době byli velmi blízcí. Ale každý musí dělat to, co musí. Všechno se děje v cyklech. Některé jsou delší, jiné kratší… Každopádně jsem opravdu šťastný a hrdý na to, čeho naše sestra Hildur hudebně dosáhla.
Poslední alba die ANGEL, Entropien a Utopien, mají v názvu římské číslo jedna. Znamená to, že budou mít pokračování?
Pokud na to přijde, proč ne? Příští album Angel ale bude ale živák z našeho turné po USA v roce 2019, který vydá Erototox Decodings, to už je jisté.
Rocková kapela Locust Fudge, ve které jsi hrál v devadesátých letech, přišla v roce 2018, po dvaceti letech ticha, s novým albem Oscillation. Co se stalo, že ses znovu vrátil k rockovým kořenům?
Plánovali jsme natočit nové album již v roce 1997 nebo 1998, ale nakonec k tomu nedošlo. Místo toho se staly jiné věci, podobně jako u nového alba The 8 of Space, jen v jiné časové smyčce. V roce 2014 label Kapitän Platte vydal v reedici naše první dvě desky Flush a Royal Flush, ke kterým jsme odehráli pár koncertů. Už na tomto turné jsme hráli pár nových písní, které jsme okamžitě nahráli v mém studiu. To byl výchozí bod pro vznik desky Oscillation. Vrátit se ke kořenům a hraní v rockovém power triu bylo skvělé a obohacující.
Jak je pro tebe důležitá skutečnost, že žiješ a pracuješ právě v Berlíně?
Berlín je pro mě domovská základna a klíčový bod. Myslím, že místo, kde umělec žije, má na jeho práci obrovský vliv. Mám rád Berlín. Zatím jsem nenašel žádné jiné místo na světě, za které bych jej vyměnil.
Jak ovlivnila současná situace s koronavirem tvůj život a práci?
Výsledkem lockodownu je fakt, že 90 % času trávím ve studiu a doma. Koncerty, kultura (kromě online médií) a vůbec společenský život mi bolestně chybí. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že tato „krize“ může být součástí řešení, jakkoli bláznivě to zní… Myslím, že lidstvo musí sestoupit ze své šílené cesty a znovu víc naslouchat své planetě. Doufám, že tomu nebude naopak. Protože pak půjdeme rychle do háje. Zpráva je odeslána… díky za připomenutí matko přírodo!
Tvé nové album je právě venku, ale dovedu si představit, že už pracuješ na něčem novém. Prozradíš, co od tebe můžeme v budoucnu očekávat?
Připravují se některé projekty, jako je zvuková instalace / koncert / taneční představení společně s Tomoko Nakasato, Jochenem Arbeitem, Zappi Diermaierem a Netou Polturak, pod kurátorským vedením ZKU / Skulpturenpark, které by mělo proběhnout koncem září v Berlíně. Jmenuje se Hotaru a jeho tématem jsou světlušky, které v městských oblastech téměř vyhynuly kvůli zabetonování většiny ploch. Budeme hrát jako jakési rozbořeném místě. Muzikanti na své stroje a nástroje, zatímco Tomoko na akci připraví světluškovskou choreografii.
Kromě několika plánovaných koncertů Schneider TM & die Angel v létě a na podzim budeme v srpnu s Ilpem ve finském Turku v domě režiséra Jana-Erika Anderssona pracovat na zvukové instalaci Life on a Leaf. Do konce roku je pak naplánován ještě větší filmový hudební projekt. Ostatní věci jsou ještě v jednání.
