Scott Fields Ensemble: Frail Lumber

  

Scott Fields Ensemble: Frail Lumber

Not Two Records (http://www.nottwo.com)

 

Zaposloucháme-li se do alba souboru Scott Fields Ensemble s názvem Frail Lumber – což bychom mohli přeložit jako Křehké harampádí (lumber je sice v základním významu dříví, mnohé však nasvědčuje tomu, že tady jde o význam konotační) – může nás napadnout, že označení „sónická hudba“, který rezervují hudební teoretikové pro poslední stadium v periodizaci hudebního vývoje, může být důvodné. Evidentně ani v tomto případě se nikdo nesnaží vytvořit zapamatovatelnou melodii, o libozvučných souzvucích nemluvě. Jde tedy o zvukovou barvu. Soubor (oktet) přitom tvoří následující nástroje vždy po dvou: elektrická kytara (s Fieldsem také proslulý Eliott Sharp), housle, viola, violoncello. Podívejme se na jednotlivé skladby CD, jejichž názvy jsou docela obskurní (Ziricote, Koa, Paulowina, Cocobolo, Bubinga).

Ve skladbě Ziricote slyšíme v úvodu totální změť nástrojů – každý mluví, ale nikdo neposlouchá. Zakrátko však jsme schopni identifikovat rytmický vzorec (pattern) ve vyšších smyčcích, který má tendenci ovládnout ostatní hlasy a tím je organizovat; střídavě se mu to daří a nedaří.

I ve skladbě Koa zanedlouho rozeznáme také určité dynamicky modifikované zvukové periody, včetně ohýbání zvuku, které lze připodobnit k výrobnímu procesu ve fabrice. Paulowina začíná poměrně uvědomělým pochodovým metrem, do něhož ale zároveň zasahuje několik rytmicko-ostinátních pásem značně nesourodých; v nich se vyřádí ve formě sónické výplně elektrické kytary. Pak jsme svědky již dosti arytmického (či přesněji řečeno přerytmizovaného) směřování někam, v němž později objevíme jiný pattern, aby se opět měňavkovitě ztrácel. Zkrátka variace na chaos (který je však celkem přirozeným stavem hmoty). Z tohoto pásma můžeme nakonec získat dojem jako z lesa, kterým se prohnala vichřice; i z důvodu např. efektu „vrzání stromů ve větru“.

Cocobolo začíná, čím předchozí skladba končí, tj. efektem „vrzáním stromů“ (nakonec ne nadarmo se smyčcům říká dřeva), ale slyšíme vzápětí spíše vichřici v otevřeném prostoru – např. průmyslového velkoměsta. Bubinga započne na poměry alba poněkud jemně – vybrnkáváním kytar a pizzicatem smyčců, přičemž se místy objevuje i snaha uplést melodii v unisonu, kolem něhož pak osciluje „heterofonie“ zbylých hlasů; ale výsledkem je opět nekonečné quasi wagnerovské pásmo vplývající do patternu à la perpetuum mobile.

Autorem hudby z tohoto alba je – jak již název souboru napovídá – Scott Fields, což je kytarista a skladatel z Chicaga (*1956). Začínal jako rockový hudebník samouk, ale brzy byl ovlivněn hudebníky z okruhu the Association for the Advancement for Creative Musicians, kteří byli aktivní ve čtvrti Hyde Park, kde vyrůstal. Později studoval klasickou kytaru, jazzovou kytaru, kompozici a hudební teorii. V r. 1973 spoluzaložil vlivné avant-jazzové trio Life Rhythms a později spolupracoval s řadou dalších souborů a hudebníků. Scott Fields Ensemble, kde sám hraje na elektrickou kytaru, je jeho současným projektem. Na své webové stránce však prezentuje soubor ve zcela jiném složení než na tomto CD (jako kvarteto Marilyn Crispell – klavír, Hamid Drake – perkuse, Robert Landfermann – kontrabas, Scott Fields electrická kytara, přičemž aktivní je také duo Crispell/Fields).

Řekl bych, že Scottova hudební idiosynkrazie nestojí a nepadá s elektronikou (alespoň ne na tomto CD), neboť zvuků z hlediska tradice „nehudebních“ dociluje mocně i na nástrojích akustických.  Scottova hudba není v žádném případě statická, ale naopak velmi hybná, polyrytmická až arytmická, přesto však působí dojmem značné neživotnosti, jako by byla vystřižená ze seriálu Život po lidech. A jako by všechny ty rozmanité pohyby, zvuky a pazvuky vyráběly neživé stroje či sice lidské, přesto však zcela neosobní mechanismy moci.