Seamus Cater & Viljam Nybacka: The Anecdotes

  

Seamus Cater & Viljam Nybacka: The Anecdotes

Anecdotal Records  (http://seamusandviljam.bandcamp.com/)

 

Těžká váha mezi vinyly, 180gramové LP The Anecdotes, představuje debutový počin dvou multiinstrumentalistů usazených v Amsterdamu. Zpěvák, hráč na Rhodes piano, koncertinu a harmoniky Seamus Cater, původem z anglické rodiny lidových pěvců, je zároveň autorem převážné většiny z kolekce deseti zde nabízených kusů. Viljam Nybacka pochází z Finska a znát ho můžeme jako basistu z math-rockových Brown vs Brown, zde však hraje na kytaru, ukulele, perkuse a bicí (začal na ně hrát speciálně pro toto duo) a zhruba v polovině skladeb též zpívá. Mezi hosty najdeme nejčastěji všestranného basistu Shahzada Ismailyho (účinkuje s mnoha umělci především na newyorské scéně), který i celé album loni nahrál, a v písni Muybridge last stand hraje též islandský trumpetista Eirikur Orri Olafsson (múm, Sigur Rós aj.).

Většina písniček je založena na nějakém úsměvném motivu ze života různých umělců, jimž jsou skladby věnovány. Tak například Piano připomíná smutný fakt, že datum úmrtí Prokofjeva se kryje se Stalinovým, což skladatele uvrhlo do hlubokého stínu. V jiném kusu zas posloužil za leitmotiv hudebník a amatérský běžec Alexis Lapointe, který byl na počátku 20. století slavný pro své heroické běžecké výkony (závodil s koňmi, auty i vlaky) i abnormálně rychlou hrou na harmoniku. Skladba The folk music je věnovaná Ewanu MacCollovi, který byl jedním z hybatelů revivalu britského písničkářství 50. a 60. let. Seamus Cater říká, že všechny písně na tomto albu jsou svým způsobem nějak MacCollem ovlivněny, protože výrazně zapůsobil na Caterovy rodiče.

Ve skladbách je vždy centrem vokální melodie, která je proměnlivou měrou dokreslována různými nástroji. Z většiny písní jasně vyzařuje punc dlouholeté anglické tradice, občas s nádechem blues, ale zároveň jsou zřetelně kořeněné něčím navíc, co jim dodává šťávu – příchutí současného přístupu k hudbě. Jistě v tom bude hrát roli zkušenost obou hráčů z pole spíše experimentální hudby a jejich užití tzv. rozšířených technik daných nástrojů (slyš Bas Jan Ader). Atmosférou si některé skladby nezadají třeba s Alifib od Roberta Wyatta, například závěrečná skladba první strany We built a mountain, jinde lze cítit britskou tradici „divného“ folku (např. lidé kolem Davida Tibeta).

Precizní práce z alba vystupuje při každém dalším poslechu, takže vřele doporučuji všem těm, co rádi teskní, i těm, co hledají víc než „jen“ písničky – tohle je deska plná ne jen tak ledajakých písniček!