„Tradiční Shangaan je rychlá hudba. Zkuste jí hrát pomalu, a nikdo nebude tančit. Shangaan je rychlý. Zatímco ostatní hrají v rytmu 110 (beatů za minutu), my jsme na 180, 182, 183. A v momentě, kdy zaslechnete zvuky marimby, víte, že je to Shangaan. Stačí slyšet ty bubny, a hned víte, že tohle je Shangaan“, prezentuje shangaan v poměrně přímočarém duchu jihoafrický producent Richard „Nozinja“ Mthetwa.
Nozinja, původní profesí opravář mobilních telefonů z Limpopa, stojí coby duchovní otec za celosvětově rostoucím věhlasem stylu, který bývá označován jako „New Wave Dance Music from South Africa“ a v pořadí hudebních novinek pocházejících z černého kontinentu mu zatím náleží poslední místo (v době psaní tohoto článku už tomu tak dost možná není). Od roku 2010, kdy na londýnském labelu Honest Jon’s vyšla kompilace Shangaan Electro, se originální taneční odnož stihla etablovat coby další z řady původně lokálně omezených elektronických žánrů (kwaito, baile-funk, juke), jejichž vliv díky kurátorské práci západních producentů a vydavatelství dalece překročil rodnou výspu.
Shangaan se však od zmíněných „příbuzných“ v mnohém liší – a nejde pouze o rozdíly ve zvuku. Na rozdíl od baile-funku, kwaita a jukeu, které se vyvíjely mimo sféru zájmu hudebního světa přibližně už od devadesátých let (kořeny baile-funku spadají snad až do let osmdesátých) a byly tak „objeveny“ až se značným odstupem, shangaan se v Jižní Africe začal pěstovat až v polovině první dekády nového milénia – a na rozdíl od často poměrně zamlženého původu výše uvedených žánrů je v podstatě dílem jednoho člověka. Richard Nozinja se k jeho autorství hrdě hlásí; dle vlastních slov Shangaan Electro vymyslel v roce 2005, kdy z původního tanečního stylu populárního na předměstích Soweta zvaného shangaan disco odstranil basy a kytaru a nahradil je midi klávesami a marimbami. A především pak zrychlil tempo – z původních 110 až 130 úderů za minutu až k závratným 180 bpm.
Nozinja se stal rychle jednou z nejexponovanějších postav na místní hudební scéně – založil v Sowetu nahrávací studio a label Nozinja, který začal chrlit nahrávky nových shangaan umělců (roční objem prodaných nahrávek prý stabilně dosahuje kolem 50000 kusů a stále roste). Kromě producentské práce vytváří množství v našem kontextu poměrně surreálně působících klipů, ve kterých se poloamatérská videa shangaan tanečníků prolínají se studiovými záběry (natáčenými na blue-screen) zpěváků (mezi nimiž často figuruje sám Nozinja), kteří ve svých textech kombinují romantická klišé v angličtině s místními popěvky a občasnými „žánrovými“ výjevy západní civilizace, sestávající především z pro Nozinju zvláštně „romantických“ záběrů kancelářských budov a bílých límečků.
Skrze klipy a videa pocházející pravděpodobně z Nozinjovy produkce se také se shangaanem poprvé seznámil americký hudební publicista Wills Glasspiegel, který se na svém blogu Sound Travels s etnomuzikologickým gustem věnuje současným podobám urbánní taneční hudby. Po chicagském jukeu ho zaujal právě neotřelý zvuk stylu, který do té doby znalo obyvatelstvo jihoafrické provincie Limpopo. Glasspiegel Nozinju kontaktoval a posléze se za ním i vypravil zažít „shangaanskou“ horečku na vlastní kůži; po návratu se jal zprostředkovat vydání kompilace shangaanských producentů spadajících pod Nozinju na londýnském labelu Honest Jon’s (Honest Jon’s Records je ve spoluvlastnictví Damona Albarna, který je svým zájmem o africkou hudbu znám; letos stál mimo jiné u zrodu warpovského alba DRC Music, na kterém skupina západních producentů spolu s domorodými tvůrci přetvářela současnou konžskou hudbu).
Na kompilaci s podtitulem „New Wave Dance Music From South Africa“ se objevila plejáda současných jihoafrických producentů shangaanu z oblasti Limpopa, včetně nejpopulárnějších tvůrců a skupin jako Tshetsha Boys, Mancingelani a BBC. Muzikanti tvořící shangaan jsou zároveň často i tanečníky a zpěváky – poměrně typicky pro danou oblast nejsou jednotlivé role v kontextu tamní hudební „popkultury“ od sebe jasně odděleny. Podobně ambivalentní vztah lze aplikovat i na samotnou hudbu, ve které se takřka výhradně mísí naivní anglické popěvky s klasickým sborovým „call-and-response“ zpěvem a frenetické marimba perkuse coby rytmický základ jsou doprovázeny zvuky MIDI varhan, pocházející často nepochybně z dětských elektrických pian.
Spíše než ke geograficky blízkému kwaitu, které je v podstatě zpomaleným housem s hlubokými bassy, má shangaan mnohem blíž k jiné odrůdě nejstaršího stylu taneční elektroniky – chicagskému jukeu. Oba dva dosahují poměrně závratných temp, alespoň v kontextu dnešní taneční elektroniky – shangaan je pak ještě o něco rychlejší než juke, a stále zrychluje (Nozinja se dle vlastních slov v současnosti snaží dělat tracky o 183 bpm). Co však oba čistě funkční taneční styly spojuje především, je určitá syrovost a nekopromisnost podání neohlížející se na zvukovou kvalitu a čistě orientovaná na účinek na tanečním parketu (v případě shangaanu stále spíše „plácku“), dobře patrná z výběru Shangaan Electro stejně jako z dvojdílné jukeové kompilace Bangs & Works, která vyšla na Planet Mu.
Není pak divu, že v sérii shangaanských interpretací Shangaan Shake, která začala po dvou letech od původní kompilace Shangaan Electro opět na značce Honest Jon’s, figurují hned dvě zásadní jména chicagské jukeové scény. DJ Rashad a DJ Spinn uchopili po svém, a s schangaan poměrně velmi zdařile imitujícím výsledkem, tvorbu Tshetsha Boys, jukeový klasik RP Boo pak do své verze shangaanu poněkud více implementoval feeling domovského Chicaga. Mezi dalšími, kteří si vzali „shangaan“ do parády, se objeví třeba hypnagogické duo Hype Williams, temný projekt Demdike Stare, beatový inovátor a vlastník labelu Punch Drunk Peverelist či dvojice pokušitelů taneční formy Ricardo Villalobos a Max Loderbauer; dvěma tracky přispěl i techno mystik Actress. Nejde o čisté remixy existujících schangaan tracků, spíše o svébytné pohledy současné generace elektronických tvůrců na jihoafrický fenomén – a většina skladeb má tak se skutečným shangaanem poměrně málo co do činění.
Nejzřetelnější výjimkou a nejvěrnějším uchopením schangaanu je pohled na tvorbu producenta Mancingelaniho prismatem detroitského matadora Thea Parrishe. Jeho třináctiminutová rekonstrukce pracuje s úryvky původní skladby a vkomponovává je do zacykleného groovu s výsledkem, který poměrně výstižně zachovává jednu z proklamovaných charakteristik schangaanu – tedy onoho poměrně paradoxního momentu (který svým způsobem odkazuje na teorie o absolutním pohybu, který se rovná klidu, až znehybnění), kdy i přes (anebo spíše právě díky němu) hyper-rychlý rytmický kmitočet začíná valivý proud hudby působit až hypnoticky stojatě.
