Jedním z nejužívanějších zvukových efektů od doby začátků gramofonového průmyslu do dnešních dnů je reverb, česky dozvuk. Všechny zvuky, které v reálu slyšíme už obsahují dozvukovou složku, všude jsou nějaké předměty od kterých se zvuk může odrazit, snad jen v takzvané mrtvé komoře obložené akusticky pohltivým materiálem, je možné slyšet zvuk zbavený informací o tom, jakým prostředím k nám putoval. Dozvuk je přirozenou součástí procesu vnímání zvuku. Proto nástroje, například elektronické, nebo elektrofonické, které svůj přirozený dozvuk nemají protože jim schází rezonanční skříň, protože jejich signál nenahráváme mikrofonem v prostoru, ale zaznamenáváme ho již jako elektrickou veličinu…), by nám mohly znít bez dodatečných úprav nepřirozeně, nebo jaksi nepříjemně, cize. Snaha o kontrolu dozvuku byla vždy součástí procesu záznamu hudby.
Dnes se téměř bez vyjímky používají k těmto účelům buď softwarové pluginy, anebo speciální efektové procesory, založené na DSP (digital signal processor), které ovšem zvuk také nejprve převedou na digitální data a s těmi pak dále pracují.
V dávných dobách bez A/D převodníků se dozvuk vyráběl lecjakým způsobem. Oblíbeným byl pružinový reverb, kde se signál vysílal budičem do pružin a na jejich konci snímal a míchal se signálem čistým. Pružinový reverb je levné a celkem efektivní řešení, když nejde o sofistikovanější užití a také proto se dodnes udržel jako součást kytarových aparátů, kde tvoří již jakýsi zvukový kánon. Obdobné avšak delikátnější ( a tedy dražší), je užití dozvukové desky (plate reverb). Desky se dělaly z různých materiálů i s příměsí ušlechtilých kovů a jejich rozměry byly mnohdy impozantní. V podstatě se většinou jednalo o pevnou součást studia. Původní způsob získávání zušlechtěné zvukové složky byla ale dozvuková místnost, nebo komora (echo chamber). tedy opravdu nedílná a nerozebiratelná součást studia. Místnost obložená kamenem či betonového povrchu se systémem kvalitních reproduktorů a opačné straně soustavou mikrofonů, která zachycovala šťavnatý zvuk místnosti, který byl posléze přimíchán k původnímu signálu. To bylo ještě v dobách ruční práce. Dnes už si žádný zvukař ve sklepě obkládat místnosti lignitem nemusí. Stačí si koupit procesor, kde už jen názvy presetů jako: church, hall, cathedral a podobně upomínají na svůj prapůvod.
Kanadská umělecká skupina, která si říká [The User] se rozhodla vyrobit gigantickou dozvukovou komoru a virtuálně ji zpřístupnit všem zájemcům. Vhodný objekt našla v industriální části Montrealu v podobě starého obilného sila, která přestalo svou funkci plnit v roce 1995. Do sila č.5 umístila reproduktory, soustavu mikrofonů a vybavila je systémem, který umožňuje vstup zvukového signálu pomocí internetu (www.silophone.net), telefonu (+1.514.844.5555) anebo “zvukové observatoře” – speciálního rozhraní v podobě zvukové instalace, která se nachází v blízkosti objektu sila. Silo je gigantické a gigantický je i jeho dozvuk. Každé nesmělé kdákání se vrací zpět jako gregoriánský chorál. Pokud si do sila zavoláte telefonem, bude se vám zdát, že vám možná někdo do limonády nasypal nějaké divné koření. Vyděsíte se vlastního hlasu. Nebo možná budete mít, jako já, pocit, že ve zvukovém prostoru sila nejste sami. Což docela dobře možné, v silu lze dokonce pořádat i virtuální jamy. Takže vypijte pár syrových vajec, to se před zpěvem dělává, a hurá do virtuálního sila zpívat z plných plic!