„My pravdu nemáme, radši ji zbouráme,“ napadlo mě, když jsem si přečetl titul nového alba pražských post-androšů Skrytý půvab byrokracie. Dvojverší v bookletu nakonec zní: „My pravdu nemáme, pravda má nás!“ Vzhledem k tomu, jak tahle kapela přistupuje k textům, jsem ale netrefil úplně vedle: Skrytý půvab zhudebňuje výpisky z četby, od odborné četby z oboru biologie až po například Ouředníkovu Europeanu (minulé album Ouředníkovy referáty) nebo fantastické obrazy Michala Ajvaze. Deklamátor Jakub Žid, jenž je Půvabu frontmanem, na koncertech a deskách působí jako lehce prkenný zludračelý profesor, který má encyklopedické znalosti, jenže neustále přeskakuje z tématu na jiné téma a tu a tam si hezky protiřečí. Nebo jinak: destruktivně pokřivené zrcadlo nastavené světu… radši jej zbouráme prasátkem s řádnou falší.
Jakuba Žida ve Skrytém půvabu od začátku doplňuje baskytarista a vydavatel Josef Jindrák (Polí5, tuhle desku ale vydal Louňan Lábus), kytarista a saxofonista Roman Plischke a hojnost přednatočených základů, díky nimž je hudba kapely nezaměnitelně repetitivní a dokonale nepružná – to je v tomto případě pochvala. Několik let s Půvabem bubnoval Roman Kolliner, který do jeho zvuku přinesl industriální odstíny: tloukl do ozvučené televizní obrazovky, plastového barelu atd. Nyní je čtvrtým do pauzírovaného mariáše hisvoiceovský Jan Faix se svými syntezátory, rytmy, vazbícím kazeťákem (hrajícím bez kazet) a dalšími elektronickými udělátky. Zvuk SPB se tak rozrostl o tupé čvachtání laciných samohrajkových bicích a nejrůznější analogové ruchy. Vůbec by nevadilo, kdyby měly ve výsledku výraznější roli.
Co do nastolené strategie se ale Skrytý půvab nijak nezměnil, takže na tomto místě stačí zmínit, nač se může posluchač těšit co do zvolených textů: je tu větička z českého překladu Cageovy knihy Silence, definice hudby z Úvodu do studia hudební vědy tandemu Poledňák – Fukač, zhudebněná prezenčka nad Lisabonskou smlouvou, sarkastický návod k občasné neposlušnosti (nikoliv od Woodyho Allena), popis infekčního procesu i komunistického systému panujícího v mraveništích. A dojde i na Egona Bondyho, Charlese Darwina a Písně žáků darebáků: text z tohoto souboru parodií z 11. – 14. století, Vláda peněz, je podán tak prkenně, že je vám při jeho mravoučnosti až trapno – bravo, do mlýnice se zrnky moudrosti!!! Opět jste mě báječně pobavili, mlynářovic hoši!
Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme
Guerilla Records (www.guerilla.cz)
