- Inzerce -

Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme

„My pravdu nemáme, radši ji zbouráme,“ napadlo mě, když jsem si přečetl titul nového alba pražských post-androšů Skrytý půvab byrokracie. Dvojverší v bookletu nakonec zní: „My pravdu nemáme, pravda má nás!“ Vzhledem k tomu, jak tahle kapela přistupuje k textům, jsem ale netrefil úplně vedle: Skrytý půvab zhudebňuje výpisky z četby, od odborné četby z oboru biologie až po například Ouředníkovu Europeanu (minulé album Ouředníkovy referáty) nebo fantastické obrazy Michala Ajvaze. Deklamátor Jakub Žid, jenž je Půvabu frontmanem, na koncertech a deskách působí jako lehce prkenný zludračelý profesor, který má encyklopedické znalosti, jenže neustále přeskakuje z tématu na jiné téma a tu a tam si hezky protiřečí. Nebo jinak: destruktivně pokřivené zrcadlo nastavené světu… radši jej zbouráme prasátkem s řádnou falší.

Jakuba Žida ve Skrytém půvabu od začátku doplňuje baskytarista a vydavatel Josef Jindrák (Polí5, tuhle desku ale vydal Louňan Lábus), kytarista a saxofonista Roman Plischke a hojnost přednatočených základů, díky nimž je hudba kapely nezaměnitelně repetitivní a dokonale nepružná – to je v tomto případě pochvala. Několik let s Půvabem bubnoval Roman Kolliner, který do jeho zvuku přinesl industriální odstíny: tloukl do ozvučené televizní obrazovky, plastového barelu atd. Nyní je čtvrtým do pauzírovaného mariáše hisvoiceovský Jan Faix se svými syntezátory, rytmy, vazbícím kazeťákem (hrajícím bez kazet) a dalšími elektronickými udělátky. Zvuk SPB se tak rozrostl o tupé čvachtání laciných samohrajkových bicích a nejrůznější analogové ruchy. Vůbec by nevadilo, kdyby měly ve výsledku výraznější roli.

Co do nastolené strategie se ale Skrytý půvab nijak nezměnil, takže na tomto místě stačí zmínit, nač se může posluchač těšit co do zvolených textů: je tu větička z českého překladu Cageovy knihy Silence, definice hudby z Úvodu do studia hudební vědy tandemu Poledňák – Fukač, zhudebněná prezenčka nad Lisabonskou smlouvou, sarkastický návod k občasné neposlušnosti (nikoliv od Woodyho Allena), popis infekčního procesu i komunistického systému panujícího v mraveništích. A dojde i na Egona Bondyho, Charlese Darwina a Písně žáků darebáků: text z tohoto souboru parodií z 11. – 14. století, Vláda peněz, je podán tak prkenně, že je vám při jeho mravoučnosti až trapno – bravo, do mlýnice se zrnky moudrosti!!! Opět jste mě báječně pobavili, mlynářovic hoši!

Ukázka k poslechu zde…

 

Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme

Guerilla Records (www.guerilla.cz)

 

 

 

 


Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.

Quentin Rollet: Když se mi to, co slyším, nelíbí, budu první, kdo to „zničí“

V pařížském Marais se se svými saxofony pohybuje Quentin Rollet, hledačský improvizátor, majitel dvou vydavatelství a žádaný host na albech mnoha hvězd jiné hudby.