- Inzerce -

Skuta / Piacek: Darmstadt Acoustic Breakcore

Hevhetia (www.hevhetia.com)

 

Klavírista Miki (Miklós) Škuta a flétnista Marek Piaček patří k  zaběhnutým postavám slovenské hudební scény: Piaček jako člen nebo spolupracovník ansámblů Požoň Sentimental, VENI ensemble, VAPORI del CUORE nebo Pink Big Pig, Škuta jako uznávaný interpret klasické hudby staré i nové a také jazzu. Deska, na níž aktuálně oba spojili své síly, je na jedné straně poměrně skoupá na informace (takže například lze jen předpokládat, že veškeré skladby vznikly improvizací), na druhé straně už svým názvem vyvolává zajímavé asociace. Střetává se v něm Darmstadt, tedy místo, kde se po druhé světové válce kula podoba moderní hudby, respektive její větve hledající inspiraci v racionální organizaci hudební materie, a breakcore, jedna z extrémních podob elektronické taneční hudby pracující s agresivními zvuky a nepravidelnými, ale o to zběsilejšími rytmy. Existuje průsečík těchto dvou světů, v němž by se mohli potkat Karlheinz Stockhausen, Pierre Boulez, Alec Empire i  Venetian Snares? A lze tento průsečík vyjádřit pomocí tak subtilní zvukové kombinace, jako je klavír a flétna? Možná odpověď se při  poslechu CD nabízí. Hudba „darmstadtské školy“ ani breakcore nepatří mezi to, co by si člověk pustil k příjemnému poslechu. Obojí slouží spíše k dráždění mozku a jitření smyslů, nenabízí se tu mnoho zklidňujících míst, posluchač je zahlcován přívalem akustických informací, nejsou tu v oblibě repetice. A do nemalé míry tyto charakteristiky sedí na souhru Škuty a Piačeka. Většina skladeb ubíhá v  rychlém tempu kamsi pryč, rytmické a melodické myšlenky se objeví, aby se pak už nevrátily, převládající ladění je neurotické. Nedostává se nám tu záchytných bodů v podobě tonality nebo rytmické symetrie. Díky jemné zvukové paletě obou nástrojů je to ale paradoxně hudba zvláštním způsobem „hladká“ a rychlé běhy tónů se v ní slévají do plynulých linií. Zároveň je to ale poslech trochu jednobarevný – jak vzhledem k  obsazení, tak kvůli absenci kontrastů. Ačkoliv jde o sedmnáct skladeb, výrazně se odlišují jen izolovaná místa: statičtější Air (Unit) nebo Interlude 5 s dechem imitujícím digitální činely bicího automatu. Úvodní Rain in Cage a závěrečná Sound Garden-Postlude kontrastují se zbytkem jednak svou délkou dvanácti, respektive patnácti minut (většina skladeb se pohybuje mezi třiceti vteřinami a čtyřmi minutami) a dlouhými plochami ticha, z nichž se nejprve vynořují izolované tóny, které se pak spojí do oněch frenetických běhů. Nad skladbami darmstadtských skladatelů nebo produkcí breakcoreových konstruktérů se vznáší hrozba nudy a otupění. V případě dua Skuta / Piacek tomu brání energie, která nahrávku prostupuje a která překonává limity salónní kombinace flétny s klavírem i nebezpečí únavy ze záplavy příliš mnoha not.