Sonic Warfare. Sound, Affect & The Ecology Of Fear

Jeden můj známý, který učí na základní škole, vyprávěl, jak jeho svěřenci používají coby vyzváněcí tón mobilů vysoké tóny, které lidé nad pětadvacet let neslyší. I tato nevinná legrácka je v Goodmanově knize zmíněna, zasazena je ovšem do vážnějšího kontextu: Vysoké frekvence byly používány, aby odrazovaly mladistvé výtržníky od určitých míst, mladí pak tuto „zbraň“ využili ke svým potřebám – třeba jako pro učitele neslyšitelné vyzvánění. Je to jen drobná ukázka toho, čemu Goodman říká „frekvenční politika“, a co se táhne jako ústřední motiv jeho knihou.

V jeho osobě se spojuje hudební praktik, producent, v jehož hudbě mají zásadní roli basové frekvence, a akademický myslitel, jehož momentálním působištěm je University of East London. V Sonic Warfare se nezaměřuje primárně na hudbu, zajímá ho zvuk, ale také ne-zvuk (unsound), tedy vibrace za hranicemi slyšitelnosti, infra- a ultrazvuk. Tyto vibrace již nevnímáme sluchem, působí na celé tělo i na psychiku a toto působení může být poměrně drastické, jak naznačuje hned v úvodní kapitole popis účinku „zvukové bomby“ (průletu nadzvukového letadla nízko nad zemí) použité izraelskou armádou v pásmu Gazy v roce 2005. Vojenské využití zvuků je tu rozebíráno na mnoha stranách a popisy jednotlivých technologií jsou samy o sobě dost zajímavé – od troubení jamajských rebelů bojujících s britskou armádou v 18. století přes zvukové matení nepřátel ve druhé světové válce po zařízení rozhánějící nesnesitelným pískotem antiglobalizační demonstranty ve století našem. Hodili by se sem asi i naši husité a jejich zpěv zahánějící křižáky, hudba může totiž být poměrně účinnou zbraní, což si vyzkoušela americká armáda, když popovými hity nutila v devadesátých letech ke kapitulaci náboženskou sektu Davida Koreshe.

I ve chvíli, kdy opustí vojenskou tematiku, zůstává Goodman u  militaristických přirovnání. Válečné konflikty se skrývají za kulisami obchodů, v nichž zní zvuková dekorace, muzak, ale také na frekvencích pirátských rozhlasových stanic skrývajících se před odhalením. Spojnice mezi vojenskou technikou a jamajskými soundsystémy nebo různými formami elektronické hudby, na niž se tančí v ghettech současných velkoměst, je celkem pochopitelně volnější, a na první pohled by se mohlo zdát, že Steve Goodman je dalším z advokátů „hodných“ subkultur bojujících proti „zlému“ systému. Koneckonců jeho vydavatelství Hyperdub je důležitou líhní podzemní hudební kultury. K nějakým antikapitalistickým agitkám se ale neuchyluje, naopak v některých kapitolách zkoumá, jak se strategie novodobých pirátů a nadnárodního kapitálu sbližují, a zamýšlí se, zda si „pirátské kultury dokáží uchovat autonomii, když velké korporace přejdou od konfliktu s nimi ke snaze agresivně jim konkurovat.“

Kniha je členěna do krátkých kapitol, které již svými nadpisy spojenými s  různými letopočty jako by naváděly ke čtení na přeskáčku (a autor tento přístup v předmluvě schvaluje): 1944, 1842, 1977, 1913, 2039… co rok to událost, ať už skutečná, nebo převzatá z filmové či literární fikce, spojená s nějakým zvukově-politickým problémem. Některé kapitoly jsou spíše popisné, v jiných Goodman řeší otázky terminologie, analyzuje myšlenky jiných autorů a polemizuje s nimi. Asi nejdůležitějším ideovým předchůdcem je francouzský ekonom Jacques Attali, jehož kniha Noise. Political Economy of Music je zmiňována snad vždy, když dojde na vztah hudby a společenských mechanismů. Goodman se k některým Attaliho myšlenkám hlásí, v jiných bodech mu ale zajímavě oponuje. Vrací se také do třicátých let, kdy brazilský filozof Lucio Alberto Pinheiro dos Santos přišel s pojmem „rhythmanalysis“, což je v jeho pojetí metoda zkoumání vibrací prostupujících vše od nejmenších částic hmoty po lidskou komunitu. Tyto myšlenky dále rozpracoval například Henri Lefebvre a Steve Goodman v  jejich ideách nachází možnou cestu, jak přemýšlet o zvucích prostupujících dnešní svět. Sonic Warfare je díky spojování konkrétních příkladů s obecnějšími úvahami čímsi víc než jen katalogem nebezpečného či nepříjemného využívání zvuků. Autor se snaží ve změti nesourodých příkladů hledat společné myšlenky a mechanismy, pochopit a vysvětlit, jak nás ovlivňují zvuky kolem nás, jak mohou být cíleně využívány.

V současných médiích bývá hudba řazena do „neškodných“ rubrik kultura, případně zábava. Kniha Sonic Warfare připomíná, že bychom všechny ty frekvence, které nám každodenně procházejí ušima a celým tělem, měli brát vážněji.