Noise, jak již název napovídá, je asi tím nejextrémnějším odvětvím postindustriální hudby. Přestože má svou tradici a poslední dobou i čím dál větší respekt tvůrců a posluchačů jiných hudebních směrů (věrozvěst noise Masami Akita alias Merzbow na scéně působí již dobré čtvrtstoletí a řada jeho kolaborací nejen s průkopníky progresivní elektroniky výrazně roste), stále se mu nedostává klasifikace a uznání z tradičnějších muzikologických hledisek. Zdá se, že k pochopení a ocenění této hudby je více než kritický rozbor potřebný ponor a nehodnotící otevřenost.
“Hluk je mimo klišé – buď jej přijmeš, nebo odmítneš”, říká jeden z průkopníků žánru v českých zemích, leader skupiny VO.I.D Martin Jarolím, který postupně dospěl k asi nejnaléhavějšímu noiseovému projevu u nás. Příběh jeho cesty k hudbě hluků a pozoruhodný (pro někoho možná kuriózní) přístup k ní stojí za zaznamenání už proto, že fenomén noise alespoň zčásti osvětlují.
Objevoval jsem Art Bears, Chrise Cutlera, Rock v opozici, alternativní hudbu, soudobou a etnickou hudbu. Byly to pro mě úplně nové přístupy k hudbě, hudba jež vznikala způsobem, který jsem dosud neznal, ale o to víc mě pohltila. Změnilo to i můj světonázor, mou osobnost. Později jsem začal poslouchat meditativní hudbu, minimalismus a po letech, kdy jsem takhle kontemploval, přišli Throbbing Gristle, má první zkušenost s hlukem. Nemohl jsem to poslouchat, říkal jsem si, že to není hudba, že je to zběsilost, ale pak v jednom okamžiku došlo k tomu, že jsem tu hudbu nemohl vypnout, byl jsem unavený a přestal jsem kvůli tomu hlučení, té linoucí se bouři, vnímat sám sebe. Zmizelo hodnotící ego a bylo tu jen bytí hlukového kódu mimo kategorie krásy, ošklivosti, dobrého a zlého. Byla to verze toho, co jsem již předtím zažil na čistě duchovní rovině. Tehdy jsem začal lépe vnímat to, co je pro mě obřad. Rituál tím, že může změnit vnímání, mě může zasvěcovat do určitých hlubších úrovní. Tento objev a fascinace zmíněnou zkušeností pro mě byla něčím, co mi hluk učinilo konfesí.
VO.I.D vznikli v Děčíně počátkem devadesátých let. Sestavu kromě Jarolíma tvořil Vojtěch Haňka.
Vojtěch byl takový geniální diletant, technicky nadaný člověk. Sehnal třípásmový mixážní pult, takže jsme nahrávali zvuky z prostředí továren, rozbrusky, jedním z nejkurióznějších zvukových zdrojů bylo přesýpání fosfátových granulí. Nahrávaly se motory auta, rány do karosérie, zvuky kamenů, voda, živly, nože, těla. Všechny tyto surové zvuky se potom transformovaly přes primitivní ekvalizéry, primitivní boostery a dělali jsme stopy přes mixážní pult. Byla to velmi primitivní práce. Takhle vzniklo celé pásmo Neue Waffen, naše první diletantská zkušenost s tím, jakým způsobem lze zvuk upravit, nabudit, zesyrovět a traktovat.
CD Neue Waffen (Die Kriegsstellung), později vyšlo, stejně jako ostatní produkce VO.I.D na německé značce Membrum Debile Propaganda. Zvuk alba připomíná zpomalenou erupci, v níž je sice přítomen rytmus, ale hlavním prvkem jsou nahodile plynoucí sonické útržky, které pravidelnost základů přehlušují. Zmínku si zaslouží nejrytmičtější položka Biomaschine evokující jedoucí vlak, napjatě ztišená Tschernobyl a závěrečná Spermia, zpomalená a zkreslená Haňkova klavírní improvizace – podle mého názoru jedna z nejlepších skladeb VO.I.D dodnes, ukolébavka po odeznění hromů. S Vojtěchem Haňkou je však spíše než klavír spojen svérázný nástroj hlukofon, jehož byl konstruktérem.
Hlukofon měl různé vývojové fáze. Tou první byl walkman připojený ke klaviatuře, která ovlivňovala rychlost otáčení kazety. Druhá fáze pracovala na stejném principu, pouze přibylo ještě jedno kazetové lůžko, které mohlo hrát jakoukoli smyčku. Na druhé lůžko se hrálo, mohly se měnit stopy, kazeta se mohla přehrávat pozpátku… Ve třetí fázi byl nástroj napojen na různé efekty, byl jen jednolůžkový a byl to takový na koleně vyráběný punkový kvazisyntezátor.
Jarolímův náhodný záskok na postu bubeníka spřízněné skupiny jej přiměl znovu oprášit bicí, začlenit je do zvuku domovských VO.I.D a nechat do jejich hudby proniknout dávné rockové vlivy. Na tehdejších privátních nahrávkách skupiny (tehdy v triu) kromě průmyslových hluků slyšíme silové figury preparované bicí soupravy (místo malých kotlů upilované velké, dva velké kotle laděné jako tympány, kanystr, uříznutá pěchotní nábojnice, dva triangly, gong atd.) a trochu anachronické, “majestátní” plochy kláves. Donekonečna se opakující rytmické vzorce svou intenzitou napovídají, že těžiště VO.I.D tehdy tkvělo především v živém hraní. Přesto například skladby Hektik a Sun Cremation dodnes neztratily naléhavost. Po třech letech však došlo k další změně.
Zkusili jsme hrát bez bicích, vzal jsem si mikrofon (předtím zpíval Vojtěch) a Vojtěch řekl, že pokud budu zpívat takhle, on už nezpívá. Rozhodli jsme se, že zkusíme dělat novou hudbu, radikálněji a víc ke dřeni, protože s těmi bicími to byla pořád taková nežádaně rockerská záležitost a byly problémy s přepravou, instalací a nazvučením. Takhle to bylo mnohem pohodlnější a mohli jsme se mnohem příměji věnovat zvuku, na který jsme měli zálusk.
Zdá se, že v práci se zkresleným hlasem Jarolím našel odpovídající vyjadřovací prostředek. Efekty hnané výkřiky v “privátním” onomatopoickém jazyce (čemuž od té doby odpovídají i názvy alb a písní) mu totiž skvěle umožňují vyjadřovat momentální rozpoložení a intenzitu prožitku.
Cítil jsem, že když poslouchám hudbu, kde je zpěv brutálně zkreslován, nikdy nerozumím textu a samotný zvuk hlasu nebo křiku – v uvozovkách zpěvu – na mě vždy působil daleko emocionálněji. Jazyk VO.I.D nemá rozměr sémantický, ale eufonický. Když mám při zpěvu potřebu něco vykřičet, mám daleko víc svobody používat tato paraslova způsobem, který mi v danou chvíli připadá bytostný. Je to pro mě nesmírně očišťující. Pokud za použití hlasu ze své duše vykřičím něco, co je těžké verbálně uchopit, obsah může být zachován nebo znásoben. Nejsem zpěvák, jsem někdo, kdo zachází se svým hlasem – srdceřváč.
Oficiální debut Alloskren, který novou tvář skupiny zachycuje, vyšel v roce 1998 a je asi nejpestřejším albem VO.I.D. Jeho zvuk je zjemňován echováním a obalován atmosférickým šumem, skladby vyrůstají z éterických předeher a jsou bohatě proaranžovány. V úvodní skladbě Ibur jako bychom cítili předzvěst Jarolímovy pozdější spolupráce s Einleitungszeit, Faketh přináší ohlasy cyberkultury a ambientního ztišení, Laar je jedna z mála strojově odsekávajících. Společně s albem vyšla i dvě CD s názvem Ibur. Jedná se o vydání demokazety z roku 1996, kterou skupina poslala německému vydavateli a její podtitul – Music For Nobody – měl znamenat, že není určena k publikování. Leč stalo se a dobře tak. Na každém z disků najdeme několik přípravných verzí skladeb z debutu v syrovější, old school industrialem poučené podobě s menším množstvím efektů a kovovějším zvukem. Není to špatný poslech a k vydání bychom mohli přistupovat jako ke svébytné kolekci remixů sebe sama. Doporučuji skladbu Alloskren 2 a disco verzi Faketh.
Následující album Zyihen, během nějž došlo k rozluce s Vojtěchem Haňkou, lze považovat za “výkladní skříň” VO.I.D. Najdeme zde vše, čím se skupina dosud zabývala, ale také výrazné náznaky věcí příštích. Směs rytmických struktur, atmosférických nálad, náznaků a ozvěn (Strag), nestrukturované hlukové exprese i pseudoorchestrální stopy germánské pompy (A.O.G) z dílny hostujícího Miroslava Mupy Zahajského. Jako úvod do světa VO.I.D album rozhodně doporučuji. Definitivně se zde také změnila suma výchozích zvukových zdrojů a práce s nimi.
Jednotlivé zvuky získáváme z regulérních nosičů a samplovacích cédéček. Jedná se o rytmy a zvukové sekvence, které vypreparujeme, zkrátíme, natáhneme, pustíme pozpátku, proženeme ekvalizérem, boosterem, delayi. Pracujeme s tím zvukem takovou dobu, dokud nejsme spokojeni a zvuk není dostatečně odlišný od toho, z čeho je původně získán.”
Haňkovým nástupcem se stal Robert Hnát, duše projektu Seizmic Wave Factory. Dvě alba, Arde a Totaleer, (obě čekají na německé vydání) která dvojice dosud vyprodukovala, se posouvají směrem k vyšší zvukové intenzitě a negaci “tradičních” kompozičních postupů, takže výsledkem je zvuková řeka se všemi nástrahami nevyzpytatelných tišin, protiproudů a peřejí. Skladby ztrácejí na důležitosti, do popředí se dostává album jako celek. Recenzi Arde jsme uveřejnili v HV 6/02, japonskou scénou inspirované Totaleer (původně zamýšlené jen jako privatissimum) přináší úpravy nejagresivnějších živých záznamů skupiny, spojené v konzistentní půlhodinovou masu – pravýkřik síly i bolesti. Cesta jakoby byla ukončena – od aranžérsky promyšleného debutu až k naprosté expresi. Co bude dál?
“Zase se od klimaxu hluku odkláníme. Nový repertoár zní hodně scénicky, což neznamená, že intenzita tam chybí, jen není založená na hlukovém vektoru. Jsou tam téměř ambientní věci, něco vypadá jako divadelní hudba, takže uvažujeme o tom vydat tento materiál jako hudbu k imaginárnímu představení. Hluk tam bude, ale skutečně střídmě.”
Vystoupení VO.I.D se kromě českých zemí (zejména Praha) odehrávají zejména v Německu, kde má skupina nejvíce příznivců, ale také například v Anglii a v Polsku. Jak vypadá noiseová show?
“Používám procesory, zoom, který umožňuje zkreslení, a pitch shifter, protože svůj hlas příliš ‘nevystojím’, pokud není adekvátním způsobem zohaven. Dále overdrive, který dělal Vojtěch na koleně. Robert používá klasický Korg, samozřejmě také přes různé efekty, aby byl zvuk co nejšpinavější. Základ jede z počítače a tvoří páteř, kterou obalujeme improvizovanou sonomasou. Vždycky jsem se snažil, aby připravená koncepce poskytovala určitou míru svobody. Vypadá to tedy tak, že máme základy, které se neproměňují, a do nich improvizujeme já hlasem a Robert klávesami podle nálady a interakcí, k nimž dochází.
Nejen VO.I.D, ale veškerý tuzemský noise (a potažmo celý industrial) mají jedno kladné specifikum. Nenabaluje na sebe balast ideologií a deviantních skupin (sadomasochismus, rasismus, crowleyovské strašení), jak často (ale rozhodně ne většinou!) můžeme vidět v zahraničí. Nevytváří dokonce, jak by se vzhledem k povaze zvukového materiálu mohlo zdát, ani ostentativní image permanentní deprese a zmaru, nýbrž je spíše radostným městským folklórem s převažujícím vstřícným světonázorem a radostným sdílením v rámci skupiny tvůrců a posluchačů.
“Protože jsem religiózně založen, nevnímám hluk jako výraz nihilismu nebo oslavu negace, ale jako adoraci tvůrčí intenzity. Mé pojetí hluku souvisí s jedním místem z katolického kancionálu, který kromě ‘slunce, hvězdy, chvalte Pána’ říká i ‘bouře, sopky, chvalte Pána.’