Stevan Kovacs Tickmayer: Gaps, Absences
RéR Megacorp (www.rermegacorp.com)
Občas se člověku v přehrávači objeví CD, jehož kvality se brání slovům. Což je vlastně dobře, znamená to, že jeho hudební řeč je natolik svébytná a ryzí, že nemůže být suplována jiným vyjadřovacím aparátem, jako je třeba literatura. Taky to samozřejmě může značit nekompetentnost recenzenta.
Příjemně potěšen a stejnou měrou bezradný jsem z alba Stevana Kovacse Tickmayera, skladatele, multiinstrumentalisty, esejisty a improvizátora, který se v roce 1963 narodil do prostředí maďarské menšiny v srbském městě Novi Sad. Od vypuknutí jugoslávské občanské války v roce 1991 žije ve Francii, studoval klavír, kontrabas a kompozici, mimo jiné v Haagu u Louise Andriesena a ve Francii u Györgye a Marty Kurtágových.
Tickmayer zjevně odjakživa tíhnul k překračování vážnohudebních forem: vedl ansámbl, v němž se klasicky vzdělaní hudebníci potkávali s jazzmany a alternativními rockery, sedm let spolupracoval s choreografem Josefem Nadjem; s Chrisem Cutlerem, Fredem Frithem, Amy Denio a Bobem Drakem zase v The Science Group, někdy i coby houslista. Zajímá se o lidovou hudbu (v autobiografickém eseji na svém webu tvrdí, že jako mnoho východoevropských skladatelů), free jazz i o sovětský underground.
Aktuální album je jeho druhým opravdu sólovým. Napsal je a nahrál všechny nástroje, ačkoliv se to tak na první poslech nemusí jevit; Gaps, Absences často znějí jako nahrávka komorního ansámblu. Prim zde hraje klavír – „čistý“ i preparovaný, křídlo i pianino. Jen ve čtyřech z deseti skladeb přibližně písňové stopáže ale zní sám. Jindy jej Tickmayer doplňuje hrou na harmonium, smyčce, bicí nástroje, citery, harmoniku, melodiku, klarinet i samplováním a terénními nahrávkami. Natočil každý nástroj jednotlivě a poté z nich ve studiu namíchal a nastříhal kompozice plné zvratů, malých dramat a změn atmosféry. Občas v nich na sebe prozradí klavíristickou virtuozitu a lehkou slabost pro romantickou rozmáchlost – jeden kousek se ostatně jmenuje Gesang der Toten (after Novalis).
Co mi na těch sedmapadesáti minutách hudby nedává spát, je zvědavost: netuším, jaký je na albu poměr kompozice a improvizace. Jistě, ve finále byla kompozice v počítači, co ale jednotlivé party? Do jaké míry jsou komponovány, do jaké improvizovány? Je mezi nimi nějaký bezezbytku napsaný či naopak bezezbytku spontánní? Dochází v pestrých vrstvách i k využití tzv. expanded technik? Tickmayer to neprozrazuje a pokud to má být strategie, jak posluchače navnadit, sežral jsem mu to i s chlupama. Ta deska mi prostě nejde z hlavy.
A ještě jedna otázka se nabízí. Do jaké míry je album inspirováno dílem malíře Laszla Kerekese (1954-2011), jemuž je celé věnováno? Tedy: jsou reprodukce barevných, abstraktně-expresionistických děl na obalu grafickými partiturami některých skladeb? Pokud ano, jak volně s nimi bylo zacházeno? Byl Tickmayer inspirován dynamikou Kerekesovy malby? Jeho životním příkladem? Nebo byli oba muži prostě jen kamarádi? Platí víc možností?
Obal ani přiložená tisková zpráva odpovědi nenabízejí. Opakovaný poslech si tím ale rozhodně nenechám kazit. Stevan Kovacs Tickmayer je pro mě objev v ryzím smyslu toho slova: něco, co jsem dosud neslyšel.
