Steve Mackey: It Is Time
Cantaloupe Music (www.cantaloupemusic.com)
V hudební branži se v současnosti pohybují dva pánové jménem Steve Mackey. Jeden z nich je Brit, ročník 1966, je znám jako basista skupiny Pulp, jako producent spolupracoval například se zpěvačkou M.I.A. O něm řeč nebude. Druhý Steve Mackey se narodil v roce 1956 v německém Frankfurtu americkým rodičům. Ačkoliv je sám kytarista a k rockové hudbě má také blízko, jeho hlavní pracovní náplní je komponování. Na značce Canteloupe, za níž stojí skladatelsko-interpretační sdružení Bang on a Can, vyšla nahrávka jeho kompozice It Is Time, kterou vytvořil pro soubor So Percussion. Hudební svět kolem Cantaloupe a Bang on a Can lze zjednodušeně charakterizovat jako postminimalistický, se slabostí pro popkulturní infúze. U perkusionistického opusu Steva Mackeyho se od počátku nabízí srovnání s velkým dílem minimalismu bez předpony, od jiného Steva, pro změnu Reicha. Jeho Drumming v roce 1971 představuje slabikář minimalistických kompozičních technik, z něhož se následující generace mnohé naučily. It Is Time svou příslušnost k minimalistickému rodokmenu přiznává pravidelnými rytmy, jednoduchými melodicko-rytmickými modely a jejich vrstvením. Narozdíl od Reicha však u žádného modelu dlouho neposedí a nabízí posluchači pestřejší zvukovou paletu.
První z pěti sekcí začíná sólem na metronom, který funguje nejen jako hlasitá hudební časomíra, ale také jako objekt, na nějž hudebníci hrají paličkami. Čtyři části (pátá je jen dvouminutovým epilogem) jsou koncipovány jako minikoncerty jednotlivých členů ansámblu a nesou názvy podle nástroje v nich dominujícího. Po metronomech přijdou na řadu steel drums, marimba a bicí souprava. Ovšem ve skutečnosti toho slyšíme ve všech částech mnohem více a rozdělení na sólistu a doprovod není poznatelné, pokud si o něm nepřečteme v autorském komentáři.
Mackey splétá rytmy velice zručně a ačkoliv je to hudba docela přehledná, jemné posuny a práce s detailem jí dodávají napětí. Vedle úvodních metronomů je nejsilnějším místem pasáž marimby, která ve svých nejhlubších polohách krásně a mohutně duní. Protiváhu bicím nástrojům tu a tam vytvářejí melodické linky hudební pily, foukací melodiky nebo plochy harmonia. Kromě metronomu vnáší mechanický prvek do hry několik kuchyňských budíků, které tikají a v nepravidelných odstupech zvoní, což je celkem příjemné narušení. Jediným slabším článkem je bicí souprava, přesněji to, co pro ni autor napsal. Když se do věci vloží, náhle jako by se skladba proměnila v banální jazzrock.
Steve Mackey svou hudbou posluchače nehypnotizuje jak o to mohla usilovat první minimalistická vlna, ale jeho hudba umí působit na podobná centra v mozku. Je přístupnější těm, pro které by půlhodina s jednou zvukovou barvou byla příliš, ale náboj má podobný.
Nahrávka vyšla také jako DVD, kde lze bicistům koukat pěkně pod ruce. Jejich hra má v sobě něco z rituálu a projekce na plátno za nimi ukazuje detaily hry, nebo doplňuje další obrazy.
