- Inzerce -

Steve Reich a Gerhard Richter

Audiovizuální setkání pánů, kteří již mají leccos za sebou.

Vůči Stevu Reichovi jsem byl na stránkách HIS Voice v poslední dekádě poněkud přísný. Skladby, které vytvořil v novém tisíciletí, byly prostě jen slabou ozvěnou zásadních děl let sedmdesátých a osmdesátých, k nimž se stále rád vracím. Novinku vydanou jako obvykle na značce Nonesuch v interpretaci Ensemble Intercontemporain pod vedením dirigenta George Jacksona jsem tedy zaregistroval bez velkého očekávání. Skladba Reich/Richter vznikla v roce 2019 a její název odkazuje k tomu, že šlo původně o společný projekt Reicha a slavného německého výtvarníka Gerharda Richtera. Ten měl podobu filmu s živou hudbou, přičemž z názvu vypadla filmařka Corinna Belz coby třetí tvůrčí osobnost. Celek nesl název Moving Picture (946-3) a při živém provedení byl doplněn dalším filmem, v němž Richterovy obrazy doprovázela pro změnu hudba Estonce Arvo Pärta.

Gerhard Richter je slavný hned několika typy obrazů. Vedle fotorealistických maleb to jsou abstraktní plátna, někdy monochromatická, jindy tvořená barevnými pruhy. Právě taková jsou základem zmiňovaného filmu a při pohledu na ně není divu, že se minimalistická hudba zdála jako adekvátní volba. I vizuální stránka má totiž formu do značné míry minimalistickou: Obrazy naskenované z Richterovy knihy Patterns, jsou přeseknuty v polovině a zdvojeny, což se mnohokrát opakuje v kombinaci se zrcadlením, čímž vznikají hypnotické vzorce se stále se zmenšujícími detaily.

Reichova hudba na první poslech obývá ten samý prostor, v němž se uvelebila před pár desítkami let: vpřed ji táhne pravidelná pulzace a instrumentace postavená na kombinaci klavíru, laděných bicích, klarinetů, fléten a smyčcového kvarteta. Necelých čtyřicet minut je rozděleno do čtyř vět. Opening nás vtáhne předvídatelnou motorickou energií, ale již tady můžeme zaslechnout pro Reicha celkem neobvyklé disonance a chromatické posuny hlasů. Následující dvě sekce, Patterns & Scales a Cross Fades, jako by chtěly být protiváhou vývoje obrazové složky. Zatímco v ní se výchozí materiál drobí na stále menší zlomky, hudba se zpomaluje a protahuje do pomalejších ploch. V úvodu naťuknutá chromatičnost a disonance zůstává přítomná a dodává celku potemnělou atmosféru. Zároveň je toto tonální kolísání paralelou barevných přechodů mezi Richterovými pruhy. Krátký závěr pak hudebnímu proudu vrátí rychlost a energii, kterou během pár minut vygraduje k finálnímu úderu.

Když v roce 1974 Reich složil Music for 18 Musicians, kde pracoval s proměnami akordů, šlo v jeho tvorbě o zásadní změnu. Zahuštění tonální harmonie v Reich/Richter sice není tak ostrou inovací, ale její zvuk ukazuje, že je minimalistický klasik schopen v rámci svého hudebního jazyka přeci jen najít cosi nového. Zároveň zde do sebe staré a nové zapadá ve šťastném poměru a dává vzniknout hudbě s energií, jaká Reichovým kompozicím již dlouho chyběla. Je otázkou, zda tím šťastným impulzem bylo výtvarné dílo Gerharda Richtera, každopádně nahrávka potvrzuje, že hudba obstojí i bez něj.

Steve Reich: Reich/Richter
Nonesuch (https://www.nonesuch.com)