Strändernas Svall
Ljup Musik (https://www.ljup.se)
Za jménem Strändernas Svall se neskrývá jen zásadní román moderní švédské literatury (v češtině vyšel jako Břehy a příboj) ale také špičková švédská avantgardní kytarovka, v jejíž tvorbě se spojují jak ataky zpřelámaných mathrockových riffů, tak i divoké free s prvky noise. Trio vystupuje v obsazení elektrická kytara (Finn Loxbo), bicí (Vegard Lauvdal) a světla (Rasmus Persson). Jak přibližně jejich audiovizuální performace vypadají, lze vidět například na tomto koncertním záznamu:
Eponymní debutová nahrávka této formace vyšla digitálně na Bandcampu a též jako limitovaná edice na vinylu. Obsahuje pět delších kompozic, označení “jedna říznější než druhá” je tu nebývale na místě, neboť jsou seřazeny v opravdu skvěle gradující celek. Teprve při opakovaném poslechu nám dojde, že úvodní nářez (Disco M’Babulate) plný šťavnatých psychedelických stěn je vlastně jen zahřívací kolo. Následující Puking Light nabírá na harmonické bohatosti a celkovém hymnickém vyznění, až se skoro nechce věřit, že jde o živou hru pouze dvou hudebníků. Skladba Puking Nails ještě zvýší faktor rytmické nepravidelnosti, občas tu také se svými sekvencemi zůstává kytara na chvilku osamocena, aby pak nekompromisní nástup bicích se zpřelámanými rytmy odpálil skladbu směrem k největší katarzi. Pro odpočinkové pasáže tu zkrátka zatím nebylo místo.
Po třech skladbách je už posluchač bohatě obeznámen se zdejším arzenálem výrazových prostředků, avšak ohledně kompoziční invence má kapela i nadále co předvést, jak ostatně ukazují dvě poslední, nejdelší skladby. Ve Freedom Jazzdance lze jen těžko hledat aluzi na slavný jazzový odvaz Eddieho Harrise, minimalistický groove se valí v závratném tempu směrem k naprostému tranzu, zřejmě jak hudebníků, tak posluchačů. V polovině více než jedenáctiminutové kompozice přijde nádech v podobě krátké pauzy a následného blackmetalového hromování vygradovaného v improvizační zběsilost nejen základními instrumenty, ale také týráním jakéhosi syntezátoru či snad digitálního delaye, a pak ještě zběsilejší repríza původního motivu.
Třináct a půl minuty závěrečného kusu Disaster stojí opět na smrtícím postrockovém riffu občas přikrmovaném drobnými melodickými motivy, když se objeví Loxbův zastřený vokál poněkud utopený v instrumentálním proudu, lze si vzpomenout třeba i na temnější polohy King Crimson. Ve druhé polovině se opět jiným gradačním obloukem přes táhlé melodické linky nad stále dunícím rytmem dostaneme opět k nejhutnějšímu groovu a až pak ke konečné stupce. Ticho. Nádech. Výdech. Po takovéhle hudební smršti chtějí uši chvíli odpočinku, ale pak zase brzy další dávku. Tohle je výjimečná deska, posuďte sami.
