Stratocluster: Tamanrasset
Signals from Arkaim (https://www.signalsfromarkaim.blogspot.cz)
Především: sextet Stratocluster nemá nic společného s albem Stratocluster kvartetu Bruna Vansiny. Tato šestice, sestávající z Iana Mikysky (kytara, elektronika, plastické nádoby), Tomáše Miky (kytara, piano a dokonce klaxón), Benjamina McGarra (saxofon, flétny, piano), Jana Faixe (elektronické i jiné gejšlení), Mikuláše Mrvy (basová kytara, elektronika, brumle) a Jana Kulky (bicí, perkuse), se potkala 24. července 2013 ve Všestarech, aby si ozřejmila, nakolik pro ni bude schůdné společné spontánní improvizování, a ejhle! vzniklo z toho album Tamanrasset, které si můžete stáhnout na stránkách Signals from Arkaim. V devíti časově docela podsaditých soubězích, jejichž názvy jsem na internetu nenašel, a proto je budu pouze číslovat, se shledáme s kupodivu dosti jednolitým přístupem k vzájemnému reagování, a přece každé další „téma“ vyznívá s určitou odlišností a svéráznou proměnlivostí. Je okamžitě patrné, že mezi hudebníky začalo fungovat (po zcela počátečním ozkušování a protikladnění) cosi jako parťácké souručenství. Ačkoliv se zdá, že na pódium nastoupili zřejmě bez plánu a domluv a v docela uvolněné náladě, záhy začalo existovat vnitřní propojení, které bez váhání umožnilo souhru ustavičně prolongovávat s přidáváním odlišně vyznívajících (někdy zřejmých, jindy zcela neočekávaných) prvků. Mám dojem, že všem zúčastněným šlo více o sám proces souhry nežli o konečný výsledek (svědčí o tom i doznání Iana Mikysky v doprovodném slovu, že jim předem nepřišlo vůbec na mysl, že by z tohoto vystoupení měli zkoncipovat album).
Pokusím se letmo ozřejmit, jak na mne jednotlivá usebrání působila:
- Skupina se vbrzku zorientovala a z počátečního zmatečního odzamykávání a strefování do terčů či zužasleného prozírání vjela z neurovnaných stezek na přímou dráhu setrvalostního podminovávání, vznikající dychtivou zaustálenost však dovedla vcukuletu převrhnout a v poklidu i lehkovážně rozlamovat kůrky dalších nápadů.
- V rušičkovém dění a popadačském hazardění se hráči přes strojovité vyklepávání a další různodění přichýlili ke hlukové rošťárně s popiskováním a klikařením, odezřívají z jednoho na druhého vzájemné ruchování s vtíravými momenty, toto probíjení však dokážou zavčasu utlumit.
- Dramatické zpodobení „cvrkotu“ světa a jeho ruchové prosypnosti včetně vrkotání, zahřmívání nebo povrzávání s klávesovými úlomky přechází v bloumavé handrkování, přebíhavá prodernost se zaklesňuje v mračné žíření.
- Náhalová rušnost s parodizujícím pitvořením přechází přes běžnostní a občas i disfunkční peripetie ve foukačkové a frkačkové zveletržnění.
- Rozviřovaná a rozfoukávaná zamyšlenost je postupně manžírována a rozcupovávána do výbojné střelnicovosti a houpačkovosti, zvukové žejdlíky jsou poschodě vystupňovávány.
- Ocitáme se na vysokorychlostní horské dráze s viridiánovou řádivostí, jež se vyzřetelňuje v chaotické a virulentní skečovosti, odbourávaně zestabilňované a zase nadívaně zhlučňované, protloukávané a proklepávané. Po zmetronomovaném produsávání nás zavirovaný závěr přenese do odmlkovosti (toho odmlčování je víc, takže nejde o pouhou jednu odmlku).
- Smýčivé i smykové šolíchání s přeludovými přemlkami se opět přemkne v odtažitě producírované pokusničení a v žejbrování nahoru dolů, výslednicí je cosi jako výtrustnostní prohrabování.
- Řezavá hrčivost a vřídelná výřečnost se s displasticizující posouvavostí zmátoří do záludného luznění, jež vyprovokuje prodrnčivělou záhalnost.
- Těkavé pableskování, které obráží prozvučenou zlomkovitost, rozbíhavě nabíhá do až výsměšné vývratnosti, zvukového taxíkování zambalážované prostocvičnosti, přičemž celá výběžková hloučivost působí téměř skurilně. Šest pokušitelů však si uvědomí, že se má v nelepším přestat. Učiní tak naráz: ve dvaasedmdesáté minutě a šestatřiceti vteřinách.
Tolik téměř nepřeberného horemidolempádění nám tedy předestřel soubor Stratocluster. Nevěřím, že by to bylo jeho poslední slovo. Výsledek je totiž docela (dříve se v tom kladném smyslu slova říkalo elektrizující, dnes:) elektronizující.
