S divným jazzem do světa
Ve srovnání s Dánskem nebo Švédskem se v Norsku nikdy nedočkal takové popularity jazz čtyřicátých a padesátých let, tedy především be-bop, symbolizovaný Charlie Parkerem nebo Dizzy Gilespiem. Snad i proto zde řada hudebníků kolem jazzu, jak je tradičně chápán, pouze osciluje.
Na labelu ECM, v průsečíku jazzu, soudobé vážné hudby a hudebních tradic celého světa, měli hudebníci z Norska vždy významné místo. V roce 1970 zde vyšlo první album Afric Pepperbird kvarteta saxofonisty Jana Grabarka, který se stal jednou z hvězd vydavatelství. I jeho tehdejší spoluhráči, Terje Rypdal, Arild Andersen a Jon Christensen, se zde objevují nadále. Úspěch Garbarkových alb, mezi nimi především desky Officium (1993) s odborníky na starou hudbu z Hilliard Ensemble, byl jistě jedním z faktorů, které podnítily jednak zájem o norskou hudbu ve světě, jednak hudební a vydavatelskou aktivitu v samotném Norsku. Na ECM se v devadesátých letech objevily nahrávky nových norských hudebníků, Christiana Wallumroda, Trygve Seima nebo Frode Haltliho, v Norsku se mají čile k světu malá vydavatelství, jako jsou Smalltown Supersound, Jazzland, Jester nebo Rune Gramofon. Lze-li nějak shrnout jejich produkci, jde o vzájemné osvěžování odlišných hudebních proudů. Jazz, elektronika taneční i experimentální, vážná hudba a improvizace se spojují v různých poměrech a úhlech. Výsledky mohou být diametrálně odlišné: klavírista Bugge Wesseltoft ve svých albech na značce Jazzland spojuje estetiku klubů jazzových i houseových do inteligentní a zároveň přístupné směsi a společně se zpěvačkou Sidsel Endresen hraje elektronikou okořeněné šansony. Perkusista Terje Isungset nahrál album Iceman Is na nástroje z ledu v ledovém studiu. Saxofonista Trygve Seim a klavírista Christian Wallumrod hledají styčné plochy mezi jazzem a tradicí evropské vážné hudby. Wallumrodovým spoluhráčem je mimo jiné houslista Nils Okland, který hledá nové podněty v norské lidové hudbě. Silně je zde zastoupen proud (více či méně) volné improvizace kombinující akustické nástroje s elektronikou. Asi hudebně nejzajímavějším a zároveň v metodě nejdůslednějším zástupcem této čeledi jsou právě Supersilent.
Potkali se u Trondheimu
Rodák z Osla Helge Sten se elektronické hudbě věnuje od konce osmdesátých let, kdy si podomácku produkoval kazety pod značkou Deathprod. To také přijal za své umělecké jméno, jímž se podepisuje dodnes. Jako zvukový technik a producent se podepsal pod dlouhou řadu nahrávek nejrůznějších směrů. V polovině devadesátých let se připojil k rockovému triu Motorpsycho z města Trondheim a svými elektronickými manipulacemi jim pomáhal bourat žánrová klišé.
Ve stejném městě působilo jiné trio, jménem Veslefrekk (údajně nepřeložitelná slovní hříčka z oblasti norského folklóru). Klávesista Stale Storlokken, trumpetista Arve Henriksen a bubeník Jarle Vespestadt, tři klasicky vzdělaní hudebníci, kteří spolu hráli již od roku 1987, se snažili najít cestu jdoucí jak mimo to, čemu se učili ve škole, tak mimo jazzový mainstream. V roce 1997 se poprvé sešli se Stenem ke společnému hraní na festivalu v norském Bergenu. Z tehdy plánované jednorázové spolupráce nakonec vzešlo již šest alb a řada koncertů. Ještě ve stejném roce bylo natočeno trojalbum 1–3, které vyšlo na značce Rune Grammofon. Za názvem Supersilent není nutno hledat žádné zvláštní významy. Byl napsán na plachtě nákladního auta stojícího před studiem, právě když se dokončovalo první album. Pod názvem Veslefrekk působí trio i nadále bez Deathproda. Kromě toho si najdou čas i na sólové projekty. Henriksenovo album Sakuteiki (s podtitulem Pojednání o tvorbě zahrad), na němž kromě trubky na něm hraje i na harmonium, flétny a bicí, vyšlo u Rune Grammofon v roce 2001. V současné době se připravuje vydání sólové desky Stale Storlokkena, na níž se spojí kostelní varhany s primitivním syntezátorem, a také sólové album Deathproda.
Hudba beze jmen
Na komentáře k vlastní hudbě Supersilent příliš štědří nejsou, stejně jako obaly jejich alb na informace. Místo názvů najdeme čísla, uvedena tam nejsou ani jména hudebníků a jediným obrázkem je čárkový kód. Tím vším skupina zdůrazňuje důležitost hudby samotné, která nemá být rušena žádnými vedlejšími informacemi.
Zkuste si představit, že bychom nazvali nějakou skladbu Nagasaki Nightmare nebo nějak podobně. To by již posluchače navádělo určitým směrem. My jsme kolektiv čtyř zcela rozdílných osobností, posloucháme různou hudbu… Všechny ty různé vlivy se pak spojují a výsledek je příliš komplexní na to, abychom ho nějak pojmenovali.
Odmítavě se staví také k žánrovým označením (kdesi se jim dostalo nálepky “death jazz”).
Ač mají za sebou šest CD, jsou Supersilent především koncertní skupinou. I nahrávání ve studiu připravují a nazvučují jako živé vystoupení, včetně toho, že používají odposlechy z reproduktorů a nikoliv sluchátka, jak je to obvyklé. Na albech také nejsou žádné dotáčky. Z mnoha hodin zaznamenané improvizace se jen sestříhá materiál pro CD. Album 5 je sestaveno ze záznamů několika různých koncertů.
Další zásadou je: nezkoušet. Hra začíná až na pódiu či ve studiu a nikdy není předem jasné, kdo a jak zahájí hudební dění.
Několikrát jsme se pokusili předem se domluvit na některých věcech. Nakonec to ale stejně dopadlo úplně jinak
Navzdory tomu, že hudba vzniká zcela spontánně, nechybí jí na deskách ani na koncertech jistá logická struktura. Snad je to možné připisovat mimořádně citlivé komunikaci mezi hráči, kterou divák na koncertě ani nezaregistruje, která nicméně funguje spolehlivě. K pocitu celistvosti přispívá také to, že Deathprod (jenž na koncertech nesedí na pódiu, ale na místě zvukaře) zaznamenává útržky hry spoluhráčů, které pak modifikuje a ve smyčkách vrací zpět.
Z poslechu všech šesti alb lze získat dojem, že se zvuk Supersilent vyvíjí určitým směrem. 1–3 je sbírkou výrazně rytmických a energických kusů. Následující tituly se postupně proměňují směrem k většímu klidu s až enovskými plochami a k větší zvukové pestrosti. To vše ale může být jen iluze.
Naše koncerty jsou hodně proměnlivé. Můžou být náladou blízké prvnímu albu nebo naopak velice ambientní nebo něco mezi tím.
Jejich hudba umí být plná překvapení a zvratů.
Bylo by pochopitelně jednoduché, vytvořit příjemnou zvukovou kulisu a v ní si pak hovět. Když se ale někdo rozhodne rozříznout ji něčím zcela odlišným, vyprovokuje to ostatní hráče k nějaké reakci a hudba se zase vyvíjí někam jinam.
V době všehoschopných hudebních přístrojů si Supersilent uchovávají slabost pro technologii téměř prehistorickou. Jednou z oblíbených položek je švédský syntezátor SID-Station, vyrobený z počítače Commodore 64.
Zní velice ‘staře’, což se nám líbí, a je velice hlučný. Dokonce i když nehrajete, praská a lupe to v něm.
Ten severský zvuk
Lze hovořit o nějaké “norské jazzové scéně”? Rozrůzněnost přístupů i zvukových výsledků tomu nenasvědčuje, personální stránka rozhodně ano. Ve čtyřmiliónové zemi tomu také těžko může být jinak. Aniž bychom chtěli detailně rozkrýt síť vzájemných hostování, dovolme si výběrový výčet.
Trumpetista Arve Henriksen se objevuje na nahrávkách mnoha svých krajanů. S Christianem Wallumrodem spolupracoval na jeho dvou položkách u ECM – No Birch (1998) a Sofienberg Variations (2003), tamtéž s Trygve Seimem nahrál The Source and Different Cikadas (2002) a na trubku z ledu hraje na již zmíněném albu Terje Isungseta Iceman Is. Kromě toho je členem skupiny Food, stylově blízké Supersilent. Trygve Seim se s Helge Stenem setkal ve skupině Motorpsycho. Bubeník Supersilent Jarle Vespestad spolupracoval s Nilsem Peterem Molvarem, jedním z prvních, kdo mix elektroniky a jazzu vydal pod hlavičkou ECM. Klávesista Stale Storlokken je členem tria Terje Rypdala Skywards. Mnozí se snaží najít nějaké společné rysy “chladného severského zvuku”, podstata výjimečnosti množiny hudebníků, shodou okolností pocházejících z Norska, je asi někde jinde, jak shrnuje Christian Wallumrod:
Ti, kdo mluví o nějakém zvláštním norském soundu, vidí většinou Norsko zvenčí. Tady uvnitř je slyšet mnoho velice odlišných věcí… Jedno je ovšem nápadně společné mnoha lidem tady: vůle a síla hledat si svou vlastní, individuální hudební cestu, ačkoliv k nám proudí stejně tolik vlivů z celého světa jako do kterékoliv jiné země.