Ty nejlepší coververze jsou jako eseje o hudbě. Vypovídají o písničce, která putuje spojitým světem hudby, o osobnosti a stylu nového interpreta, o době, místu, kontextu. Zpěvačka Susanna Wallumro/d a klávesista Morten Qvenild (ex-Jaga Jazzist, dnes In the Country a Shining) už na debutu List of Lights and Buoys (2004) odhalili svůj styl. Ke kaligraficky řídkému hraní klávesisty zpívá Susannin civilní soprán v pomalých až velmi pomalých tempech, aby vyprávění čeřil mírně dávkovanou emocí. Nemálo ticha, mezi dvěma slabikami dost času na vlastní úvahu.
Nové album, složené výhradně z interpretací cizích slavných písní, otvírá Hallelujah Leonarda Cohena. Tedy píseň o hudbě: duo jí nedává emotivnost ani vznosnost gospelu jako jiní, spíš jako by ji s náklonností prohlíželo pod zvětšovacím sklem. Varhany nabízejí pár opěrných bodů, nahý hlas je nelítostně vystavený: intonací a věrohodností ale suverénně obstojí, což je – spolu s Qvenildovým instrumentářem od laptopu po vibrafon – pro album definitivní vítězství.
Enjoy the Silence se dá brát jako další narážka na charakter alba – plus stvrzení, že Depeche Mode přes všechnu technologii mnohdy navazovali na minstrelsko-songwriterskou linii. Slavné vyznání fatální skepse od Joy Division Love Will Tear Us Apart se koupe v lázni elektrického piana: chytrý paradox, máloco na albu zní tak líbezně. Princova Condition of the Heart tu je jako pečlivé čtení písně se skvělým textem a taky jako náznak, že Susanna by mohla být výtečná „normální“ šansoniérka, kdyby chtěla. Trochu vykalkulovaná se zdá Dylanova Don’t Think Twice, It’s All Right s naivně pravidelným „plink-plonk“ basem: ale když ve svém hlemýždím rozlišení Susanna, jakoby věrna originálu, odkáže na boogie a bluetóny, vše je odpuštěno.
Vrcholem alba je píseň původně mužná a mačistická, usilovně patetická, mixující dohromady autobiografické svědectví a rockovou mytologii: It’s a Long Way to the Top od australských hardrockových ikon AC/DC. Susanna nikde na albu nezpívá ironicky, tedy ani tady. Jen jasným hlasem beze spěchu převypravuje tu story rock’n’rollových harcovníků, která se podobá katapulťáckým Stovkám hotelů: „Jestli myslíš, že kšefty na jednu noc jsou snadný, tak to zkus, jdi hrát s rokenrolovou kapelou! (…) Stárneš, šedivíš, odepíšou tě, špatně platí, jsi na prodej z druhý ruky, tak to chodí v rock’n’rollu…“ Bigbít i rekviem za něj, křehké a intenzivní, zároveň absolutně absurdní. Morten doprovází na cembalo, ve vznosném refrénu zahřmí chrámové varhany, až člověk vidí před očima ty vertikály ubíhající vzhůru. Susanna, která do toho pekelně pomalu swinguje, dává najevo jakousi hlubší příslušnost k pofidérnímu světu popové písničky. Toto album (kde lze dál slyšet písně Kiss, Scotta Walkera či Fairport Convention) je o síle udělat si ze slyšené hudby něco hluboce svého, bez ohledu na doporučené výklady: tedy o čemsi, co by měl udělat i každý posluchač.
Rune Grammofon má letos moc dobrou sezónu: postavení předního světového labelu stvrzuje pořád víc. Písňové tituly u nich téměř nevycházejí, ale jak vidno, producent Deathprod a vydavatel Rune Kristofferson vědí o šlágrech své. Dobře naplněný náročný koncept řadím mezi šest nejsilnějších alb, jaká jsem letos slyšel.