Norskou dívčí čtveřici Spunk čtenáři His Voice jistě dobře znají. Koncem července byl jejich koncert v kině Veletržního paláce předčasným vyvrcholením řady koncertů doprovázející tzv. “Knížákovo” Prague Biennale tak, jako slavný festival Sónar doprovází výtvarné bienále v Barceloně.
Kristin Andersen (trubka, flétna), Hild Sofie Tafjord (lesní roh, živá elektronika), Maja Solveig Kjelstrup Ratkje (hlas, živá elektronika, theremin) a Lene Grenager (cello) jsou akademicky studované hudebnice a skladatelky, pro svou improvizační skupinu však volí formy zvukového překvapení, občas záměrné nehudebnosti, nespoutaného veselí a hravé poezie. Slovo Spunk, neologismus z knížky Pipi Dlouhá punčocha, je vystihuje ze všeho nejlépe. Když se hrdinka dětské knížky v jedné kapitole rozhodne Spunka najít, postupuje s půvabnou umíněností vylučovací metodou. Nejdřív ví pouze to, že Spunk není vysavač, poté se dobere poznání, že se patrně nejedná ani o špici stožáru natřenou namodro. Tato dvě zjištění jsou zároveň názvy dvou řadových alb, které dámy na značce Rune Grammofon zatím vydaly. Vším ostatním zatím mohou být.
Při poslechu vaší hudby mě napadá několik klíčových slov. Prvním z nich je dětský svět.
Lene: Nevím, jestli jsme nějak programově dětské. Myslím, že Spunk je především organismus složený ze čtyř lidí se vším, co k tomu patří.
Maja: Ale na dětském světě je úžasná ta hravost, s níž lze znovu a znovu objevovat nové významy věcí. Třeba klacek, který se v dětské mysli změní v taktovku… Tenhle přístup se odráží v tom, jak přemýšlíme o zvuku. Používáme spoustu různých nástrojů, například kovové objekty a vůbec věci, které vydávají zvuky nám libé. A ty mají rovnocennou roli například s Leniným cellem – je to zvuk použitý pro tvorbu hudby. A pokud se nám zvuk líbí, můžeme použít prakticky cokoliv.
Případně používat tradiční instrument jiným způsobem. Lenino cello se během koncertu měnilo v perkusivní nástroj.
Maja: Přesně tak. Experimentuješ s možnostmi, jak daleko lze dojít v hledání zvuku toho kterého nástroje.
Hild: Aniž bys ho rozbil… (smích)
Dalším výrazným rysem Spunk je smysl pro humor.
Maja: Ten také vychází z naší hravosti a je tím, co dělá hudbu krásnou. Můžeš naši hudbu považovat za humornou, nebo si s ní spojovat jiné věci. Důležité je, že nikdy nekalkulujeme s myšlenkou být humornou skupinou. Bývá to legrace, ale to je výsledek našeho přístupu k improvizaci. Pokud necháš stát se to, co se stát má, je humor jednou z možných vrstev hudby.
Hild: Stejné je to s ironií – nikdy se nesnažíme být v hudbě plánovaně ironické. Co děláme, myslíme vážně.
Kristin: My myslíme vážně všechno. (smích)
Hild: Takže ironie je vedlejším efektem… Možná…
Lene: Navíc, pokud jsi ironický, je to trochu smutné. Neumíš vidět věci vážně. A některé věci už nadále nemohou být smutné kvůli ztracené naivitě. Navíc ironie může zraňovat.
Hild: Ale při hraní samozřejmě zažíváme spoustu legrace. (všeobecný souhlas)
Maja: Ano, Spunk jsou velmi nedogmatičtí. Sebereme, kde co objevíme a líbí se nám, a přineseme to do kapely. Tuhle jsem například objevila kazoo, které občas používám a které stavíme na stejnou úroveň například s počítačem.
Kristin: Taky podle toho zníme. (smích)
Lene: A po deseti letech společného hraní je to taky prostředek, jak si udržet čerstvost. Jak zůstat hravé a jak zachovat a rozvíjet ten jedinečný hudební jazyk, který jsme společně vyvinuly. Ale to je především záležitost komunikace. Je potřeba být neustále otevřený. Je báječné, když vás někdo zničehonic překvapí a vy si řeknete: Co to sakra hraje?, když se některá věc ukáže z jiného úhlu.
Maja: Schopnost měnit se je v tomto hudebním poli mnohem důležitější než specializace na úzkou oblast. Takže ani my se nespecializujeme na jednu konkrétní část našeho hudebního jazyka na úkor jiných. Soustředíme se na to, abychom vždy byly schopné plynule se proměňovat a otvírat se impulsům zvenčí. Takže když se nás lidé ptají, jestli se zlepšujeme, odpovídáme otázkou: Jak to myslíte? My se zlepšujeme v tom, být otevřené. Rozhodně se nezlepšujeme třeba v hraní Kamelmusik, protože tuhle věc jsme hráli jen jednou při nahrávání desky.
Má tahle svoboda a otevřenost nějaké hranice? Věci, u nichž si řeknete: Tohle nikdy nebudeme dělat?
Hild: Ne, tohle nikdy neříkáme.
Maja: To je součást rizika, které je nutno postoupit. Pokud hraji něco, co se ostatním nelíbí, stejně se s tím musí vyrovnat.
Kristin: To se nikdy nestalo.
Maja: Ne? Díky (smích).
Lene: V mnoha směrech se tedy jedná o určitou filosofii, způsob bytí spolu, společného života, způsob komunikace s ostatními živými bytostmi.
Hild: Spunk skoro vůbec nepracují s exhibicí, jak tomu bývá v jiných odvětvích improvizace, kde se hrají dlouhá sóla a ukazuje se technická zdatnost v ovládání nástroje. Nechceme vzbuzovat úžas tímto způsobem. Hráčská úroveň je samozřejmě velmi důležitá, ale my chceme svádět lidi pomocí příběhů, které dosud nikdo neslyšel, protože jsme je zrovna vytvořily.
Kristin: Svádět… no, alespoň zaujmout.
Hild: Hudebně svádět… (smích)
Jak tenhle styl a celá skupina vlastně vznikly?
Lene: Před deseti lety jsme všechny studovaly. Hild a já jsme plánovaly založení skupiny a sdělovaly jsme si nápady a zjistily, že máme podobný názor na věc. A vydaly jsme se na lov dalších spoluhráčů.
Kristin: A tou dobou jsme se o založení skupiny bavily i my s Majou a znaly jsme se s Lene. Původně jsme měly mít v kapele i nějaké muže, ale oni nikdy nepřišliy na zkoušky. A po půl roce jsme se tedy rozhodly, že Spunk jsme my čtyři a těm pánům jsme za jejich absence velice vděčné.
Založit dívčí skupinu tedy nebyl původní plán.
Maja: Ne, plán byl pouze improvizovat. Na začátku jsme si pracovně říkaly Improvising Ensemble.
Lene: Pak jsme rok cvičily, protože jsme vlastně zpočátku vůbec nevěděly, jak by to mělo znít. Vymýšlely jsme si malé hudební etudy a úkoly snažily je řešit různými způsoby, abychom objevily svůj zvukový potenciál.
Kristin: Jednou z etud například bylo, že Lene zahraje zvuk specifický pro její nástroj. Já budu sedět vedle ní a budu se snažit ten zvuk uchopit svým nástrojem tak přesně, jak to jen půjde a pak jej přeměním ve zvuk typický pro můj nástroj a tento zvuk zase pošlu dál. Takhle jsme objevovaly, kolik druhů zvuku je možné vyluzovat na určitý nástroj a učily se, jak získat nový zvuk z tradičních instrumentů.
Lene: Rovněž jsme cvičily formu, používaly jako východisko grafické partitury anebo si prostě řekly: Dnes budeme hrát spagetti bolognese. A ted´ co je to za formu? Takže jsme se otázku společné tvorby snažily nahlédnout z co nejvíce úhlů.
Hild: Je zajímavé, když je tvým úkolem reagovat na podnět zvenčí, aniž sis tu reakci mohl předem promyslet. Každý nástroj má své vlastnosti a když mám převzít zvuk po například Lene a mám to udělat hned, nesmím nad tím přemýšlet. Díky tomu také vzniká nová technika, kterou svůj nástroj ovládám. Lidé nám občas říkají, že je těžké poznat, ze kterého nástroje se určitý zvuk line.
Maja: Při našich dnešních improvizacích, kdy už nepracujeme s žádnými formami či rámci, je stále patrné, že jsme tyhle věci používaly, abychom se sehrály.
Vaše skladatelské zázemí tedy hraje důležitou roli i v rámci improvizační skupiny.
Kristin: Jako vše ostatní, je to nedílná součást nás jako lidských bytostí. V pozadí naší estetiky hraje významnou roli určitě to, že jsme společně poslouchaly hudbu. Všechny komponujeme hudbu, občas i společně, pro alba, taneční představení, divadlo atd. Jak říkala Lene, hodně jsme experimentovaly s formou.
Maja: A cit pro formu si snažíme udržet. Důvodem, proč raději hraji ve stálé sestavě než s náhodnými skupinami různých lidí je, že máte společný cit, takže vždy víte, kdy přestat hrát atd. Ve velmi málo případech se netrefíme.
Lene: A když se v tom neshodneme, je to taky dobře, protože musíme rychle vymyslet, co s tím.
Hild: Mnohokrát nám lidé z publika říkají, že jsou udiveni, že se jednalo o volnou improvizaci a že opravdu nic nebylo naplánováno.
Mě takhle včera překvapil začátek koncertu. Jako by byl odpočítán… raz, dva, tři, čtyři…
(Hild přesně na dobu polije Maju mlékem)
Lene: Za tím je právě spousta práce s formou. Když volně improvizujete, je strašlivě snadné spadnout do neurčitého tvaru fade-inů a fade-outů, takzvané rybí formy (ukazuje rukama tvar kapra), kdy něco opatrně začnete, pak se toho budete dlooouze držet a nakonec zvolna skončíte a rozhlédnete se: nikdo už nehraje, asi bude konec. Nás baví rozbíjet formy. Když najednou všechny ztichneme a hned přeřadíme na něco úplně odlišného, což je, myslím, jedna z nejtěžších věcí v improvizované hudbě.
Hild: Hodně lidí, například John Zorn, tohle při improvizaci dělá s určitou mírou kontroly a plánování, ale našim cílem je dosahovat těchto změn zcela neplánovaně.
Kristin: A taky nemáme žádná znamení, kterými bychom si ukazovaly. Všechno je jen v naší koncentraci.
Lene: A toho, jak se navzájem známe. Kdykoli některá z mých spoluhráček zahraje zvuk, zjeví se mi obrovské pole referencí co očekávat, co přijde dál. Když třeba Hild zahraje jeden zvuk, nevím přesně, jaký bude ten druhý, ale dokáži si říci: bude to ten, ten nebo ten…
Hild: To je právě to společné hraní. Když se podívám na Maju v pasáži, kdy třeba zcela přesně nevím, co se děje, mohu z jejího výrazu vyčíst, co se chystá – bude-li to silové nebo naopak jemné.
Maja: Když vidím, že Lene odkládá smyčec a tváří se, že na své cello zaútočí, zapínám sampler, protože vím, že bude následovat divoké pizzicato. Nevím, co to bude přesně, ale poznám tu energii a mohu ji využít. Důležité je, aby reakce byla superrychlá a nepropásli jste tu správnou chvíli, jinak živou elektroniku nelze používat.
Hild: Výhodou hraní se stálou kapelou je, že se při tomto způsobu komunikace můžete dostat opravdu velmi hluboko, objevit své vlastní hudební vzorce a zažitá schémata a umět se od nich oprostit. Když při hraní udělám to a to, vím, jaká přibližně bude reakce. A protože tyhle zákonitosti známe, můžeme se od nich kdykoliv osvobodit, změnit je zkusit jiný přístup.
Maja: Na včerejším koncertě například byla velmi tichá část, kde spolu hrály jen Kristin a Lene. Po chvíli jsem se podívala na Hild, protože jsem věděla, že se připojíme a potřebovala jsem zjistit, v jaké je náladě a jestli do děje vstoupíme společně nebo ne. Hild byla uvolněná, usmívala se a bylo jasné, že jsme obě přesně v té náladě, jakou Lene a Kristin už chvíli rozvíjejí. Kdyby ale Hild vypadala, že s touto náladou chce bojovat, pomohla bych jí. Takhle je to vždycky: máte různé konstelace a musíte se okamžitě rozhodovat, co je nejlepší pro hudbu.
Jak nahráváte alba? Vybíráte kousky z delších improvizací?
Lene: To také, ale používáme různé postupy. První album bylo trochu naplánované, improvizovaly jsme, ale měly jsme dané formy, jimiž jsme se chtěly zabývat. Druhé album bylo mnohem volnější, měly jsme deset hodin nahrávek, seděly jsme a vybíraly si z nich. Na příštím albu, které vyjde na podzim, bude poprvé externí producent, takže se tam určitě odrazí jeho vliv. Dělá v Norsku i spoustu pop music, takže z nás třeba udělá hvězdy.
Maja: Koukáme na něj dětskýma očima: Uděláš z nás hvězdy? Budeme na MTV? Tohle je naše poslední šance…